Že jsem našel/šlohnul (už nevím) balík drog a začala mě nahánět nějaká banda ať to vrátím. Věděl jsem, že mě stejně zabijou a tak mě napadlo že uteču do armády. Přijel jsem před kasárna, že chci ihned nastoupit a oni mi dali k podpisu papír, kde jasne stalo §80 trestního řàdu. Podepsal jsem a probudil se.

Teď se dívám co za § to kurnik je a lol

Není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb.

SIEMENZ: mel jsem jeste drobet horsi variantu: tata sice pred trema rokama umrel ale... udelalo se mu lip a on se chtel vratit zpatky domu. tam ovsem davno bydli sestrenice.

Poslední dva dny o kolegyni

Nejdřív jsme byli na místě, kde jsem jako dítě zažila úžasný letní tábor s larpem, který moje fantazie dotáhla do fantaskní úžasnosti (snová nikoli reálná vzpomínka)... Ale jak jsme s organizátory i ostatními účastníky vzpomínali a běhali kolem a podobně, tak mi došlo, že jsem nikdy nebyla součástí, ostatní si ze mě většinu času tropili různě kruté žerty a já to neviděla protože jsem byla dítě a fakt zoufale jsem toužila někam patřit... Plus příběh byl opravdu dobrý a orgové nadšení, jen jsem pořád narážela na překážky, které nikdo jiný neměl.

Pak jsem s GM S. hrála RPG, kde jsme ve skupince 5 nebo 6 hráčů (měnilo se to) měli mít epický závod s nějakou entitou. Fakticky jsme stavěli pražce a koleje jako cestu, kterou jsme pak projeli nadpřirozeným vlakem do cíle a něco tím prorazili. V okolí byli nějací lidi/vojáci/roboti, kteří spravovali zbytek železniční sítě a vzájemně jsme si zdvořile nepřekáželi.
Myšlenka, na kterou GM chtěla, abychom přišli, byla spolupráce. Když jsme se dohodli a spolupracovali ve dvojici, tak ta práce šla až nepřirozeně rychle. Výjimku měl trochu O., on je epický sám o sobě a jeho postava prostě fungovala a skládala epicky rychle.
Moje postava není o síle, takže jsem se několikrát pokoušela ostatním navrhnout nějakou formu spolupráce, ale nešlo to... Pokusy prostě stavět mi šly tak slimáčím tempem, že jsem to po chvíli vzdala a jako přízrak poletovala po okolí a hledala co dělat.
Dva kluci, co byli ve skupince (a objevující se a mizící třetí osoba) v klidu stavěli každý sám a u toho se nahlas hádali, protože jeden vymýšlel, kam by šlo hodit výbušnou bombičku, což byla jeho oblíbená zbraň, a druhý (plus třetí osoba) mu říkal, jaká je to je to hloupost.
Poslední člen bylo děvče, která měla schopnosti inspirované polární září, měla cool draka, který byl většinou spíš jen hra světel, ale dokázal být víc hmotný a dělat věci. Děvče stavět odmítalo a většinu času dělalo drobné sabotáže a "vtípky" na soupeři i robotech/vojácích.

GM zareagovala na situaci a umožnila mi použít schopnosti, které jsem měla. Na vedlejší kolej dojel vagón s uvězněnou spektrální nestvůrou a spřátelené NPC věřilo, že se musí obětovat, aby se situace vyřešila.
Já NPC předběhla a nevzpomínam si jak, ale nějak za cenu skoro veškeré energie mé postavy (zbytek výpravy se jen vznášela po okolí, mohla víceméně jen mluvit a jen díky jointu trávy (nechápu, ale tak to bylo) jí nebylo totálně zle) nestvůra spolupracovala se zbytkem skupinky a díky tomu se koleje skládaly neuvěřitelnou rychlostí.
Byli bychom úplně hladce vyhráli, ale děvče polární záře skládat nechtělo a její "vtípky" dosáhly takové úrovně, že bořila svět i hru a ke konci i dost narušila snažení zbytku skupinky. Když GM reagovala, tak se začala agresivně hádat a GM ji vyhodila ze hry.
Pak jsme chvíli kolektivně přemýšleli, co udělat s její postavou jako reakci na chaos, co způsobila. Nakonec se nejvíc líbila myšlenka, že se změní její sny. Postava aspirovala na čistou a mocnou bytost, pro lidi nepochopitelnou a nedosažitelnou jak polární záře. Když ale dělá tohle, tak se její drak i její sny budou měnit na něco řeřavě ohnivého, něco blízkého a destruktivního, jako varování, k čemu směřuje.

Bohužel jsme díky tomu nestihli dokončit závod, GM říkala, že to ale v ještě dohrajem.
Myslíte, že RPG sešny domluvené ve snu platí? :-D

Zdalo se mi, za mi volal Pavel. Slysel sem jasne jeho veselej hlas...
Zaskocilo me to, nedostal sem ze sebe slovo... je totiz pul roku mrtvej.

O tom, že jsem si hrál s bobrem. S živým bobrem a byla to děsná sranda :D

že strejda, emeritní chovatel snad úplně všeho co se vlezlo do akvárka, jel někam na měsíc na dovolenou a požadal mě jestli bych se k němu nenastěhoval a nezaopatřoval. potud pohoda.
ale zapoměl mi sdělit že má nového mazlíčka který se jmenuje Locust, měří přes metr a je to kombinace mravence a svinky. naštěstí se ukázalo, že Locust nejraději hřaduje na židli, maximálně si zaleze pod skříň a kusadla má jen na ozdobu.
celkem milé zviřátko. ale doma bych to teda asi nechtěl :)

Alfa ganster vyhodil svoji průhlednou milenku z okna dva kilometry vysokého majáku a vypařil se. Snažím se aspoň to okno zavřít, jenže to není jedno normální okno, ale tři v sobě a ještě křivá, takže do sebe nepasujou a pořád se roztlemují. Navíc venku duní mokrá fujavice a rve mi tu okenní obludu z rukou, nejspíš brzo vypadnu taky. Nějak do sebe ta dřeva zaklíním, prohlašuju okno za zavřené a s*ru na to.

Obvykle se mi tyhle "sny" vyplní do tří dnů, ale nikdy si nejsem jistý, zda jsem je měl, nebo jsem si je zpětně vymyslel, po té co se něco stalo. Tak experiment. :)

našel jsem v noci ležet na ulici zraněného člověka. zavolal jsem stodvanáctku. jelikož mám teď rozehraný cyberpunk tak se mi nějak ta korporátní uber-kapitalistická atmosféra propsala do podvědomí... no prostě po nějakém debatování, zjišťování a ověřování se ukázalo, že umírající nemá žádne pojištění, dluží kam se podíva a prostě pro něj statní aparát a lékařské služby odmítají hnout prstem. sen vyvrcholil touto výměnou:

já: no a jsou teda nějaký možnosti nebo co s ním teda budeme dělat?
operátorka: jediné co mě napadá je, že mu z vašeho reproduktoru pustím na rozloučenou státní hymnu.

poprvé v životě jsem se probudil smíchy.

Právě mě probudil sen, že Zeman umřel. Píšu to sem proto, že kdyby to byl věštecký sen, tak ať mám důkaz. :)

Zdál se mi zajímavě vizuální sen, procházeli jsme jako skupinka krajem/troskami/městem/oblastí, co byla současně prstenem, který balancoval na stole. Ta krajina byla velká a bylo v ní hodně věcí.
A kdykoli někdo ze skupiny začal křičet, prsten se začal kývat a my všichni to cítili.

Série snů, kdy jsem bydlel se svou přítelkyní v nějaký stoce/kanále, který naprosto odpovídá přiloženej obrázek, co sem našel na netu. Přítelkyně se snažila neustále něčím zabít, a pořád vytahovala další a další zbraně, kterýma to zkoušela. Nůž, pistole značky glock, žiletky. Když jsem jí postupně odebíral vražedný nástroje, a řval na ní ať už to proboha nezkouší, neustále řvala a křičela, že zabije mě. Do toho se k nám do zchátralýho asipokoje neustále dobýval nějakej její dementní příbuznej, kterej ve skutečnosti asi neexistuje, tady ale neustále narážel do dveří od pokoje a nepříčetně řval taky, že mě zabije . Dveře jsem blokoval vším možným nábytkem, ale povolovaly. V kalný vodě vedle asipokoje proběhlo divadelní představení, kde jsem demonstroval smrt svojí i přítelkyně utopením a smrtí elektřinou, což neustále pozoroval můj (ze života skutečnej) pronajímatel, ze svýho malýho balkónu, kterej patřil ke stokám. Fajn, tak dneska už asi spát nejdu. Ani to spánek nepřipomínalo, byl to jen boj o přežití. Btw, když jsem se probudil, za stěnou si sprostě nadávali soused a sousedka a třískali talířema jako obvykle. aha, no jasně.

Byli jsme na návštěvě a kamarádi odněkud vytáhli sadu na "diamantovou výšivku", prý že si mě vzpomněli. Pak jsme šli pozdravit jiné známé a ti měli pro mě další sadu na "diamantové kreslení"... Když už mi je dávali i náhodní lidé na ulici, tak mi už cukalo jedno oko, měla jsem uštvaný zoufalý výraz, který jsem marně zkoušela maskovat jako vděčný úsměv.

Zkusila jsem to. Není to špatné, ale není to pro mě. Normální výšivka mě baví výrazně víc. Je krásné, že si na mě někdo vzpomene a dá mi dárek, ale pro bohy, co já s tím? :-D

--------------zdálo se dnes------------------

Stáli jsme tam, v tý ponuře potemnělý místnosti bez světel. Jedním oknem, který mělo propadaný skla, dovnitř profukoval mrazivej vítr. A po stěnách byly stopy plísně a larev od vší. Všechny stěny byly popraskaný, posázený divnejma, černejma tečkama a byl tam hroznej smrad.
V místnosti byl ale starej rozhrkanej klavír a u něj stolička. Byl otevřenej jako mokvající rána a bylo mu vidět na struny, který připomínaly starý, zrezivělý vnitřnosti. Will Sommersett, taktéž přezdívanej Antonín, přejel hranou ruky ladně po čele a do strun se sesypaly mouchy.
"Tohle nebude náhoda." Řekl svým hlubokým chraplákem.
"Jakto?" Zeptal jsem se nejistě. "Mouchy jsou v takle starejch barácích často ne?" Dořekl jsem a připadal si jako něco mezi Dejvidem Millsem a Michalem Dlouhým. Byl jsem nejistej, mladej polda, co měl akorát tak horkou hlavu a byl příliš zbrklej. A Willijem to věděl, moc dobře to věděl.
"Poslouchej jak teď zní." Řekl a zahrál pár tónů. Nástroj zněl docela čistě, neopotřebovaně.
"A poslouchej jak bude znít teď." Prohodil, ladně si natáhl přes svý černý prsty latexový rukavice a shodil pár much do poblíž stojícího kýble, kterýho jsem si předtim vůbec nevšim.
V kýblu to jen zašumělo.
"Co je, co děláš?" Zeptal jsem se trochu nevěřícně, trochu vyděšeně a poodstoupil stranou. Teď jsem si připadal HODNĚ jako Michal Dlouhý, ustaraně se rozhlížející kolem sebe.
Willijem vzal zkušeně hrst much z tý odporný, syčící nádoby a opatrně je rozprostřel po strunách otevřenýho klavíru.
"Poď. Zahraj nám něco." Usmál se na mě svým černým úsměvem a já zkusmo zmáčkl pár naučenejch tónů, u kterejch jsem věděl, že fungujou jakžtakž harmonicky.
Klavír zněl teď uplně jinak. Disharmonicky. Staře. Nemocně. Jako bába co je v posledním tažení, bere dvacet oxycontinů denně, ale ještě to nechce uplně vzdát.
"Co to znamená?" Zeptal jsem se svým sametovým hlasem a zkusmo se zase podíval do všech stran svejma vyděšenejma modrejma očima.
"To je vodítko. Podle Vraha máme hledat starou paní. Jistou paní Dženkinsovou." Řekl Willijem aka Antonín Molčík a scéna zhasla.

Trávila jsem čas s jedním milým člověkem. Jako dárek jsem dostala tričko, na kterým byl Bowie jako Ziggy Stardust. Všechno bylo pěkný, prolínaly se místa a časy. A pak střih někam jakoby do Prahy, kde nějakej divnej gang toho člověka zmlátil a najednou se tam objevil i jeden známej, kterej byl taky samá modřina. Volal na mě, že tam asi oba umřou a instrukce, co mám udělat. Ty jsem ale pořádně neslyšela. Pak vyběhl týpek, co měl něco jako Mjölnir, ale jen tu kovovou hlavu. Byla nějaká magická a levitovala mu u ruky. A začal mě nahánět po ulici a já jen stěží unikala. Přemýšlela jsem, jestli mám zkusit použít magii a zkusit se tak bránit, nebo se zkusit probudit. Tak jsem se celá vyděšená probudila.

Vymysleli jsme ultimátní Stroj. Byl organický, samoopravovací (nepřátelé, idioti - tím byli oficiálně v tom zřízení myšleni lidi, co plánovali útoky na civilisty, prostě jen for fun nebo vystupovali fanaticky nebezpečně a nenechali si to rozmluvit - a podobní jsou taky jen biomasa), uměl predikovat budoucnost velmi velmi přesně a dokázal “tisknout” cokoli - uměl opravy kovů, plastů, živé tkáně… čehokoli.

Co jsem nečekala, bylo, že to udělají ze mně…
Bylo to, jako být dřevěná loutka, mít všechny části těla 90% času paralyzovanou a ne vždy souhlasit, co se mnou “velení” dělá.
Byla jsem vlastně rozhodující faktor v ovládnutí světa. Funkce umožňovaly, že jsem mizela jakoby v zemi, rychle se přesouvala a dělala věci dle programu. Velení získávalo kontrolu nad světem a já byla potřeba na spoustu věcí. Opravovala jsem stroje, objevila se v nepřátelské základně a předávala vzkazy zatímco se mě snažili ovládnout nebo rozbít a já se pak jen přesunula k nejbližší zásobě biomasy a asimilací hmoty se opravovala.

Ale… ten sen byl sice chronologicky, ale můj mozek zanalyzoval možnosti a pomocí predikce a malé zbytkové vlastní kontroly jsem našla způsob dělat i moje plány.
Zpočátku to vypadalo, že dělám sem tam zcela random věci. Zjednodušeně jsem prožila 3 období jako Stroj, pohybovala se skokově sem tam mezi nimi a pomocí mých asi 10% kontroly vlastně na přeskáčku plnila i svůj plán.
Vlastně jsem si předpřipravila okolnosti a pak je později využila.

Z období před transformací jsem měla rodinu (manžel a tři dospělé děti - starší děvče a dva kluci asi dvojčata), která předpokládala, že jsem prostě zmizela (fyzicky jsem opravdu nevypadala moc poznatelně) a já si připravila způsob, jak jim dát najevo, kdo jsem a rozloučit se velmi epickým způsobem.
Z chronologického pohledu mého “vedení”jsem občas měla zdánlivě random “chyby” a jak jsem získala trochu větší kontrolu, tak jsem se vzepřela a pak jsem po svých “loutkovodičích” žádala 3 věci. “Dobrodružství, umění a dovolenou.”

Dobrodružství znamenalo svým způsobem mít vlastní agendu, zařizovat drobné věci pro radost pro kamarády (ne vždy jim přiznat kdo jsem, ale drobnosti na zlepšení situace nebo jen zlepšení nálady) nebo i neznámé lidi, kteří si to podle mě zasloužili. Při obvyklých funkcích Stroje víceméně mít možnost interagovat podle situace a podle toho, jak na mě lidi působili.

Umění znamenalo především “vydat vlastní knihu”, což byl starý projekt, co jsme kdysi měli s manželem a úplně to nevyšlo. Já teď některé věci vylepšila a vydala jako dílo jeho a jeho zmizelé ženy a mělo to obrovskou popularitu, spoustu peněz zisku pro něj, ale zároveň nebyl v obležení fanoušků, zvládlo se to, že byl uznávaný, ale měl dost prostoru na soukromí a klidný život.

A Dovolená znamenala právě to rozloučení s rodinou. Měla jsem relativně krátký čas a jen kvůli nim jsem dotvořila opravdu něco jako loutku jako interface, se kterou mohli interagovat. Bylo to divné a neohrabané a hlavně verbální projev mi šel strašně omezeně, ale právě proto jsem měla predpřipravený a analyzovaný kompletní zážitek, věděla jsem dopředu každé jejich slovo a připravila prostředí. Když jeden syn zmínil svou oblíbenou hudbu a že lituje, že ji spolu nemůžeme sdílet, tak jsem ji spustila přes reproduktory, moje loutka protančila přes schody reprezentující klapky klavíru dle hudby a skončila vedle kovové desky ve tvaru kytary, což byl technicky jedinečný a velmi cenný předmět s odkazem na Jimiho Hendrixe, který byl synův idol a tu desku okamžitě poznal (reálně mám jen matnou představu, jak Jimi Hendrix vypadá a že byl slavný kytarista, detaily netuším) a krom tohohle jsem mu předala ještě nějaký hudební nástroj, po kterém dlouho toužil… detaily už si nepamatuju… ale podobně jsem dala najevo každému blízkému člověku, že jsme si něčím blízcí a i když s nimi nejsem, chci, aby byli šťastní.

Ten sen byl dlouhý, ale hlavně bylo matoucí, že spoustu věcí, co jsem dělala, dávalo smysl až zpětně. Bylo to, jako bych věděla přesně, co kdy bude, ale nevěděla to vědomě? Možná proto, že jako Stroj jsem byla téměř plně pod kontrolou programu. Asi by věděli, kdybych o tom věděla… ale nic mě nikdy nepřekvapilo. V prvních letech jsem měla neuvěřitelnou bolest hlavy a já jen klidně opakovaně hlásila výš “Bolest intenzity 5 v celé oblasti A2C. Výrobní vada snadno odstranitelná.”
Trvalo jim, než zareagovali…

Poprvé v životě jsem se vzbudila s pocitem paralýzy. Byla jsem schopná sice pohnout čímkoli, ale jako bych nejdřív musela analyzovat co a jak se pohne, vždy jen jeden úkon a pak tělo jako loutka provedlo příkaz, přesně, ale zpomaleně a velmi dřevěně. Zvláštní. A víc zvláštní bylo, že mi nic z toho nevadilo. Vše v celém snu od okamžiku transformace, bylo očekávané, jasné a dané a nebylo třeba nic řešit. V klidu jsem se bavila plánováním drobných radostí pro lidi nebo naopak drobných jemných upozornění, když byl někdo hrubý nebo nezdvořilý, tak že by s tím měl něco dělat.
Bylo to zpětně děsivé a divné, ale být v tom bylo nakonec vlastně… fajn? A to bylo zpětně nejvíc divné.

Byla jsem zas na střední, prý bych po opakování mohla mít větší šance s vysokou.
Ve třídě se nám pořád rozpadala podlaha. Bylo třeba dát zpět velké kusy dřeva jako puzzle a v místech, kde byly už hodně poškozené, to bylo potřeba zpevnit hromadou průhledné lepící pásky (proč ve snu nemám ducktape? :-D ).
Chvílemi jsme to opravovaly já a spolužačka BS, ale ta občas prostě zmizela a nebyla. Nikdo jiný neopustil lavici, seděli a s úsměvem hleděli k tabuli, jak kdyby se nic nedělo. A já zoufale spravovala, na lepení byli potřeba aspoň dva a já to nezvládala a byla jsem zoufalá.

Zdálo se mi, že jsem se potřeboval učit, tak jsem jezdil nočními vlaky do různých zapadákovů a tam se učil na tichých nočních nádražích. A jak jsem takhle cestoval, narazil jsem na příběh o brodu U Trojhlavého krokodýla, nebo též U Dračí hlavy:
Před dlouhým časem žil v tomhle kraji mladý pár, který nečekaně zjistil, že čeká dítě. Chystali se jít na potrat, ale na poslední chvíli se objevili rodiče jednoho z nich, kteří se zabývali magií a okultismem, s tím, že by ještě chtěli jednou vychovávat dítě, ale sami ho už mít nemohou, tak si přisvojí to jejich. Na poslední chvíli si to ale rozmysleli, a když se chlapec narodil, nechali ho jeho rodičům a zmizeli neznámo kam.
Rodiče toho kluka, kterého vlastně nechtěli, moc rádi neměli, týrali ho a zacházeli s ním špatně. Když dospěl, pokusil se jedné noci utéct - rodiče se mu v tom snažili za každou cenu zabránit, vytáhli na sebe nože a začali spolu bojovat, a možná by i utekl, kdyby se najednou po dvaceti letech znovu neobjevili jeho prarodiče. Pomohli jeho rodičům ho zpacifikovat, a když byl znehybněný, děd vzal jeho a svazek ještěří kůže a odešel s ním ke brodu. Syna už od té doby nikdo neviděl, ale u brodu se na kůlu od té doby nachází hlava, která trochu připomíná draka a trochu krokodýla.

Pak se mi zdálo, že jsem byl takový hloupý Honza na jihočeském venkově někdy okolo roku 1985 - ale měl jsem mrč, kompletní rytířskou zbroj a hrál jsem si i v dospělosti na rytíře. Jednoho dne jsem se doslechl, že v Rakousku je zakletá princezna a rozhodl jsem se, že ji vyrazím osvobodit. Začal jsem přemýšlet, co řeknu na hranicích, ale doufal jsem, že mě coby rytíře socialismu nechají na otočku projít, abych mohl našim jižním sousedům poskytnout bratrskou pomoc.

opakujici seklasika na tema, ze nekam jedu autem, kocour se mi propasuje do kufru, ja ho nekde v prirode v lese nahodne otevru, on zdrhne a ja ho chytam. scena se mi propisuje do ruznych snu a ruznych situaci. proste prubezne chytam ve spanku prchleho kocoura (zajimave je ze mi nikdy v realu z bytu neutekl a to jsme ho omylem jednou zavreli na chodbe kdyz se prosmyknul tise ven pri prebirani pizzy od poslicka, ten nasranej rev byl slyset pres tri patra jak vyzadoval pustit zpatky:)).
tentokrat ale zmena: kocour vybehl ale na muj pokyn se zacal po sirokem oblouku vracet zpatky.... a cestou reznul! takze z kufru vyrazil standartni cesky mourek ale zpatky dorazil mirne zmateny ginger-white :D tak jsme na sebe koukali a oba premysleli jak vysvetlime doma ze je to stejna kocka.