našel jsem v noci ležet na ulici zraněného člověka. zavolal jsem stodvanáctku. jelikož mám teď rozehraný cyberpunk tak se mi nějak ta korporátní uber-kapitalistická atmosféra propsala do podvědomí... no prostě po nějakém debatování, zjišťování a ověřování se ukázalo, že umírající nemá žádne pojištění, dluží kam se podíva a prostě pro něj statní aparát a lékařské služby odmítají hnout prstem. sen vyvrcholil touto výměnou:

já: no a jsou teda nějaký možnosti nebo co s ním teda budeme dělat?
operátorka: jediné co mě napadá je, že mu z vašeho reproduktoru pustím na rozloučenou státní hymnu.

poprvé v životě jsem se probudil smíchy.

Právě mě probudil sen, že Zeman umřel. Píšu to sem proto, že kdyby to byl věštecký sen, tak ať mám důkaz. :)

Zdál se mi zajímavě vizuální sen, procházeli jsme jako skupinka krajem/troskami/městem/oblastí, co byla současně prstenem, který balancoval na stole. Ta krajina byla velká a bylo v ní hodně věcí.
A kdykoli někdo ze skupiny začal křičet, prsten se začal kývat a my všichni to cítili.

Série snů, kdy jsem bydlel se svou přítelkyní v nějaký stoce/kanále, který naprosto odpovídá přiloženej obrázek, co sem našel na netu. Přítelkyně se snažila neustále něčím zabít, a pořád vytahovala další a další zbraně, kterýma to zkoušela. Nůž, pistole značky glock, žiletky. Když jsem jí postupně odebíral vražedný nástroje, a řval na ní ať už to proboha nezkouší, neustále řvala a křičela, že zabije mě. Do toho se k nám do zchátralýho asipokoje neustále dobýval nějakej její dementní příbuznej, kterej ve skutečnosti asi neexistuje, tady ale neustále narážel do dveří od pokoje a nepříčetně řval taky, že mě zabije . Dveře jsem blokoval vším možným nábytkem, ale povolovaly. V kalný vodě vedle asipokoje proběhlo divadelní představení, kde jsem demonstroval smrt svojí i přítelkyně utopením a smrtí elektřinou, což neustále pozoroval můj (ze života skutečnej) pronajímatel, ze svýho malýho balkónu, kterej patřil ke stokám. Fajn, tak dneska už asi spát nejdu. Ani to spánek nepřipomínalo, byl to jen boj o přežití. Btw, když jsem se probudil, za stěnou si sprostě nadávali soused a sousedka a třískali talířema jako obvykle. aha, no jasně.

Byli jsme na návštěvě a kamarádi odněkud vytáhli sadu na "diamantovou výšivku", prý že si mě vzpomněli. Pak jsme šli pozdravit jiné známé a ti měli pro mě další sadu na "diamantové kreslení"... Když už mi je dávali i náhodní lidé na ulici, tak mi už cukalo jedno oko, měla jsem uštvaný zoufalý výraz, který jsem marně zkoušela maskovat jako vděčný úsměv.

Zkusila jsem to. Není to špatné, ale není to pro mě. Normální výšivka mě baví výrazně víc. Je krásné, že si na mě někdo vzpomene a dá mi dárek, ale pro bohy, co já s tím? :-D

--------------zdálo se dnes------------------

Stáli jsme tam, v tý ponuře potemnělý místnosti bez světel. Jedním oknem, který mělo propadaný skla, dovnitř profukoval mrazivej vítr. A po stěnách byly stopy plísně a larev od vší. Všechny stěny byly popraskaný, posázený divnejma, černejma tečkama a byl tam hroznej smrad.
V místnosti byl ale starej rozhrkanej klavír a u něj stolička. Byl otevřenej jako mokvající rána a bylo mu vidět na struny, který připomínaly starý, zrezivělý vnitřnosti. Will Sommersett, taktéž přezdívanej Antonín, přejel hranou ruky ladně po čele a do strun se sesypaly mouchy.
"Tohle nebude náhoda." Řekl svým hlubokým chraplákem.
"Jakto?" Zeptal jsem se nejistě. "Mouchy jsou v takle starejch barácích často ne?" Dořekl jsem a připadal si jako něco mezi Dejvidem Millsem a Michalem Dlouhým. Byl jsem nejistej, mladej polda, co měl akorát tak horkou hlavu a byl příliš zbrklej. A Willijem to věděl, moc dobře to věděl.
"Poslouchej jak teď zní." Řekl a zahrál pár tónů. Nástroj zněl docela čistě, neopotřebovaně.
"A poslouchej jak bude znít teď." Prohodil, ladně si natáhl přes svý černý prsty latexový rukavice a shodil pár much do poblíž stojícího kýble, kterýho jsem si předtim vůbec nevšim.
V kýblu to jen zašumělo.
"Co je, co děláš?" Zeptal jsem se trochu nevěřícně, trochu vyděšeně a poodstoupil stranou. Teď jsem si připadal HODNĚ jako Michal Dlouhý, ustaraně se rozhlížející kolem sebe.
Willijem vzal zkušeně hrst much z tý odporný, syčící nádoby a opatrně je rozprostřel po strunách otevřenýho klavíru.
"Poď. Zahraj nám něco." Usmál se na mě svým černým úsměvem a já zkusmo zmáčkl pár naučenejch tónů, u kterejch jsem věděl, že fungujou jakžtakž harmonicky.
Klavír zněl teď uplně jinak. Disharmonicky. Staře. Nemocně. Jako bába co je v posledním tažení, bere dvacet oxycontinů denně, ale ještě to nechce uplně vzdát.
"Co to znamená?" Zeptal jsem se svým sametovým hlasem a zkusmo se zase podíval do všech stran svejma vyděšenejma modrejma očima.
"To je vodítko. Podle Vraha máme hledat starou paní. Jistou paní Dženkinsovou." Řekl Willijem aka Antonín Molčík a scéna zhasla.

Trávila jsem čas s jedním milým člověkem. Jako dárek jsem dostala tričko, na kterým byl Bowie jako Ziggy Stardust. Všechno bylo pěkný, prolínaly se místa a časy. A pak střih někam jakoby do Prahy, kde nějakej divnej gang toho člověka zmlátil a najednou se tam objevil i jeden známej, kterej byl taky samá modřina. Volal na mě, že tam asi oba umřou a instrukce, co mám udělat. Ty jsem ale pořádně neslyšela. Pak vyběhl týpek, co měl něco jako Mjölnir, ale jen tu kovovou hlavu. Byla nějaká magická a levitovala mu u ruky. A začal mě nahánět po ulici a já jen stěží unikala. Přemýšlela jsem, jestli mám zkusit použít magii a zkusit se tak bránit, nebo se zkusit probudit. Tak jsem se celá vyděšená probudila.

Vymysleli jsme ultimátní Stroj. Byl organický, samoopravovací (nepřátelé, idioti - tím byli oficiálně v tom zřízení myšleni lidi, co plánovali útoky na civilisty, prostě jen for fun nebo vystupovali fanaticky nebezpečně a nenechali si to rozmluvit - a podobní jsou taky jen biomasa), uměl predikovat budoucnost velmi velmi přesně a dokázal “tisknout” cokoli - uměl opravy kovů, plastů, živé tkáně… čehokoli.

Co jsem nečekala, bylo, že to udělají ze mně…
Bylo to, jako být dřevěná loutka, mít všechny části těla 90% času paralyzovanou a ne vždy souhlasit, co se mnou “velení” dělá.
Byla jsem vlastně rozhodující faktor v ovládnutí světa. Funkce umožňovaly, že jsem mizela jakoby v zemi, rychle se přesouvala a dělala věci dle programu. Velení získávalo kontrolu nad světem a já byla potřeba na spoustu věcí. Opravovala jsem stroje, objevila se v nepřátelské základně a předávala vzkazy zatímco se mě snažili ovládnout nebo rozbít a já se pak jen přesunula k nejbližší zásobě biomasy a asimilací hmoty se opravovala.

Ale… ten sen byl sice chronologicky, ale můj mozek zanalyzoval možnosti a pomocí predikce a malé zbytkové vlastní kontroly jsem našla způsob dělat i moje plány.
Zpočátku to vypadalo, že dělám sem tam zcela random věci. Zjednodušeně jsem prožila 3 období jako Stroj, pohybovala se skokově sem tam mezi nimi a pomocí mých asi 10% kontroly vlastně na přeskáčku plnila i svůj plán.
Vlastně jsem si předpřipravila okolnosti a pak je později využila.

Z období před transformací jsem měla rodinu (manžel a tři dospělé děti - starší děvče a dva kluci asi dvojčata), která předpokládala, že jsem prostě zmizela (fyzicky jsem opravdu nevypadala moc poznatelně) a já si připravila způsob, jak jim dát najevo, kdo jsem a rozloučit se velmi epickým způsobem.
Z chronologického pohledu mého “vedení”jsem občas měla zdánlivě random “chyby” a jak jsem získala trochu větší kontrolu, tak jsem se vzepřela a pak jsem po svých “loutkovodičích” žádala 3 věci. “Dobrodružství, umění a dovolenou.”

Dobrodružství znamenalo svým způsobem mít vlastní agendu, zařizovat drobné věci pro radost pro kamarády (ne vždy jim přiznat kdo jsem, ale drobnosti na zlepšení situace nebo jen zlepšení nálady) nebo i neznámé lidi, kteří si to podle mě zasloužili. Při obvyklých funkcích Stroje víceméně mít možnost interagovat podle situace a podle toho, jak na mě lidi působili.

Umění znamenalo především “vydat vlastní knihu”, což byl starý projekt, co jsme kdysi měli s manželem a úplně to nevyšlo. Já teď některé věci vylepšila a vydala jako dílo jeho a jeho zmizelé ženy a mělo to obrovskou popularitu, spoustu peněz zisku pro něj, ale zároveň nebyl v obležení fanoušků, zvládlo se to, že byl uznávaný, ale měl dost prostoru na soukromí a klidný život.

A Dovolená znamenala právě to rozloučení s rodinou. Měla jsem relativně krátký čas a jen kvůli nim jsem dotvořila opravdu něco jako loutku jako interface, se kterou mohli interagovat. Bylo to divné a neohrabané a hlavně verbální projev mi šel strašně omezeně, ale právě proto jsem měla predpřipravený a analyzovaný kompletní zážitek, věděla jsem dopředu každé jejich slovo a připravila prostředí. Když jeden syn zmínil svou oblíbenou hudbu a že lituje, že ji spolu nemůžeme sdílet, tak jsem ji spustila přes reproduktory, moje loutka protančila přes schody reprezentující klapky klavíru dle hudby a skončila vedle kovové desky ve tvaru kytary, což byl technicky jedinečný a velmi cenný předmět s odkazem na Jimiho Hendrixe, který byl synův idol a tu desku okamžitě poznal (reálně mám jen matnou představu, jak Jimi Hendrix vypadá a že byl slavný kytarista, detaily netuším) a krom tohohle jsem mu předala ještě nějaký hudební nástroj, po kterém dlouho toužil… detaily už si nepamatuju… ale podobně jsem dala najevo každému blízkému člověku, že jsme si něčím blízcí a i když s nimi nejsem, chci, aby byli šťastní.

Ten sen byl dlouhý, ale hlavně bylo matoucí, že spoustu věcí, co jsem dělala, dávalo smysl až zpětně. Bylo to, jako bych věděla přesně, co kdy bude, ale nevěděla to vědomě? Možná proto, že jako Stroj jsem byla téměř plně pod kontrolou programu. Asi by věděli, kdybych o tom věděla… ale nic mě nikdy nepřekvapilo. V prvních letech jsem měla neuvěřitelnou bolest hlavy a já jen klidně opakovaně hlásila výš “Bolest intenzity 5 v celé oblasti A2C. Výrobní vada snadno odstranitelná.”
Trvalo jim, než zareagovali…

Poprvé v životě jsem se vzbudila s pocitem paralýzy. Byla jsem schopná sice pohnout čímkoli, ale jako bych nejdřív musela analyzovat co a jak se pohne, vždy jen jeden úkon a pak tělo jako loutka provedlo příkaz, přesně, ale zpomaleně a velmi dřevěně. Zvláštní. A víc zvláštní bylo, že mi nic z toho nevadilo. Vše v celém snu od okamžiku transformace, bylo očekávané, jasné a dané a nebylo třeba nic řešit. V klidu jsem se bavila plánováním drobných radostí pro lidi nebo naopak drobných jemných upozornění, když byl někdo hrubý nebo nezdvořilý, tak že by s tím měl něco dělat.
Bylo to zpětně děsivé a divné, ale být v tom bylo nakonec vlastně… fajn? A to bylo zpětně nejvíc divné.

Byla jsem zas na střední, prý bych po opakování mohla mít větší šance s vysokou.
Ve třídě se nám pořád rozpadala podlaha. Bylo třeba dát zpět velké kusy dřeva jako puzzle a v místech, kde byly už hodně poškozené, to bylo potřeba zpevnit hromadou průhledné lepící pásky (proč ve snu nemám ducktape? :-D ).
Chvílemi jsme to opravovaly já a spolužačka BS, ale ta občas prostě zmizela a nebyla. Nikdo jiný neopustil lavici, seděli a s úsměvem hleděli k tabuli, jak kdyby se nic nedělo. A já zoufale spravovala, na lepení byli potřeba aspoň dva a já to nezvládala a byla jsem zoufalá.

Zdálo se mi, že jsem se potřeboval učit, tak jsem jezdil nočními vlaky do různých zapadákovů a tam se učil na tichých nočních nádražích. A jak jsem takhle cestoval, narazil jsem na příběh o brodu U Trojhlavého krokodýla, nebo též U Dračí hlavy:
Před dlouhým časem žil v tomhle kraji mladý pár, který nečekaně zjistil, že čeká dítě. Chystali se jít na potrat, ale na poslední chvíli se objevili rodiče jednoho z nich, kteří se zabývali magií a okultismem, s tím, že by ještě chtěli jednou vychovávat dítě, ale sami ho už mít nemohou, tak si přisvojí to jejich. Na poslední chvíli si to ale rozmysleli, a když se chlapec narodil, nechali ho jeho rodičům a zmizeli neznámo kam.
Rodiče toho kluka, kterého vlastně nechtěli, moc rádi neměli, týrali ho a zacházeli s ním špatně. Když dospěl, pokusil se jedné noci utéct - rodiče se mu v tom snažili za každou cenu zabránit, vytáhli na sebe nože a začali spolu bojovat, a možná by i utekl, kdyby se najednou po dvaceti letech znovu neobjevili jeho prarodiče. Pomohli jeho rodičům ho zpacifikovat, a když byl znehybněný, děd vzal jeho a svazek ještěří kůže a odešel s ním ke brodu. Syna už od té doby nikdo neviděl, ale u brodu se na kůlu od té doby nachází hlava, která trochu připomíná draka a trochu krokodýla.

Pak se mi zdálo, že jsem byl takový hloupý Honza na jihočeském venkově někdy okolo roku 1985 - ale měl jsem mrč, kompletní rytířskou zbroj a hrál jsem si i v dospělosti na rytíře. Jednoho dne jsem se doslechl, že v Rakousku je zakletá princezna a rozhodl jsem se, že ji vyrazím osvobodit. Začal jsem přemýšlet, co řeknu na hranicích, ale doufal jsem, že mě coby rytíře socialismu nechají na otočku projít, abych mohl našim jižním sousedům poskytnout bratrskou pomoc.

opakujici seklasika na tema, ze nekam jedu autem, kocour se mi propasuje do kufru, ja ho nekde v prirode v lese nahodne otevru, on zdrhne a ja ho chytam. scena se mi propisuje do ruznych snu a ruznych situaci. proste prubezne chytam ve spanku prchleho kocoura (zajimave je ze mi nikdy v realu z bytu neutekl a to jsme ho omylem jednou zavreli na chodbe kdyz se prosmyknul tise ven pri prebirani pizzy od poslicka, ten nasranej rev byl slyset pres tri patra jak vyzadoval pustit zpatky:)).
tentokrat ale zmena: kocour vybehl ale na muj pokyn se zacal po sirokem oblouku vracet zpatky.... a cestou reznul! takze z kufru vyrazil standartni cesky mourek ale zpatky dorazil mirne zmateny ginger-white :D tak jsme na sebe koukali a oba premysleli jak vysvetlime doma ze je to stejna kocka.

Zdálo se mi, že jsme u mého drahého hráli RPGčko, kde část skupiny měla draky (byli cca srovnatelně velcí jako člověk, dali se vozit na korbě auta). Byli jsme součástí frakce, co měla podobné tvory jako companiony, šlo vlastně o zvířata s magickým vylepšením, krom draků byli i méně nápadní, třeba menší panter s netopýří echolokací a křídly ( to jsem prostě já, všechno má křídla), všichni companioni měli magickou vazbu na člověka.

Hrála se mise, kdy postava hráče D. měla svatbu a jeli jsme tam autem přes Mladou Boleslav (jakože přes centrum města, všude uzavírky a práce na silnici a občas trolejbus, hrůza).
A během párty (nevím, jestli to souviselo se svatbou) nás napadli nepřátele, pár nás zranili, tam se dala dohromady skupina, protože jsme byli několik zdrhajících a D. zabili draka (měli to s GM domluvené předem ale pro nás zbytek to byl strašný šok). Cestou pryč jsme řešili, že po nás jde nějaká ekofašos organizace proti tomuhle stylu úpravy zvířat. Noví členové neměli své zvíře, zbývali tři draci (můj, D. nevěsty a jeden kluk, nejsem si jistá kdo...) a já o ně měla za postavu hrozný strach. A řešilo se, že D. už má rozmyšleno, jaké si pořídí a noví členové netuší...

Ze se sprchuji ve vlaku ve velmi male sprse a bylo to dost nepohodlny ale byla jsem rada za tu moznost.

technicky zombie apokalypsa ale misto mrtvol moji rodinu nahanela smecka dvoumetrovych klasu uschle kukurice... nejlip na ne fungovala polni lopatka, normalni munice jima prochazela v podstate bez nasledku, jen se trochu zaprasilo.

Chodila jsem do nějaké školy, byl tam "motivační program", že třída, která na tom obecně byla dobře, měla své patro vyzdobené obrazy s pozitivnějším příběhem.
Třída na tom byla dobře, ale z jiných znaků šlo poznat, že já jsem na tom spíš mizerně.
Nevím, jestli to souviselo, ale všechny umývárny byly plné pavučin a pavouků. Z toho jsem byla velmi velmi nešťastná a zoufalá.

Pak třída měla fakt dobrý nápad. Někdo ze třídy kreslil obrázky spolužáků stylizovaných jako zvířátka a podobně, z toho vymysleli řadu figurek, školních potřeb a podobně. Dělali jsme promo akce v domech pro seniory, obchodech a podobně...
Část spolužáků měla potomky, tak 2-6 let, myslím, že 3-4 celkově. Ptali se mě, jestli bych je mohla hlídat, aby se rodičové mohli věnovat akci.
Řekla jsem, že jo, ale přes noc bych je mohla hlídat jen kdyby bylo kde, protože nebydlím v Praze a jet autobusem s bandou cizích dětí takhle daleko není dobrý nápad, nemáme dům připravený na děti a nemám to domluvené s majiteli a tak... "To je jasný, v pohodě, to vymyslíme."
V den akce byl chaos, ale kromě mě všichni měli aspoň nějaký přehled, co dělat.
Pak kolem pobíhaly děti, já netušila, které mám mít na starost a manželka jednoho spolužáka mi předávala malého kluka, říkala, jak je vděčná, že jsem souhlasila a že všechny děti převezme další maminka pozítří tam a tam.
Tak jsem se zarazila a říkám, že pokud je mám hlídat přes noc, potřebuju místo kde. Tak se zarazila ona, že u nich to nejde a o ostatních neví, ale že to určitě vymyslím... A zmizela v davu.
Já držela toho kluka na zádech, aby se mi neztratil mezi ostatními a povídala si s ním, snažila se zjistit, kolik a který děti teda předpokládají, že budu řešit, co s tím místem...
A pak jsem došla k tomu, že prostě předpokládají, že blíže neurčenou skupinu dětí mám nějak sama odhadnout, najít, ohlídat a fakt asi vzít na Kladno... Já žádnou skupinu neznámých dětí domů tahat nebudu. Nebudu.
A pak jsem se vzbudila s lehkým záchvatem paniky.

Kdykoliv mám teplotu, ty sny stojí za to. Dneska jsem čekal dítě. Najednou jsem ho prostě nahmatal v břiše, ale bylo takový hranatý, jako by bylo z minecraftu. Nejdřív jsem se nasral, jaktože ho neobjevila doktorka, u které jsem ráno byl pro antibiotika (vytaženo z reality). Pak jsem přemýšlel, že budu muset zase nakoupit všechny ty dětské krámy co už jsem dávno prodal. Pak mi došlo že nevím jak do dostanu ven a čím ho budu kojit. Nakonec se sen slitoval a dostal lehce lucidní povahu, díky které jsem teda odhalil že jde o sen a probudil se. Děkuji nyxu že to mohu tady debriefnout.

Zdálo se mi o lidech, kteří nechávali otevřené dvířka o lednice a od mrazáku. Asi už mám hodně specifické noční můry.