Dneska se mi zdál sen, na který jen tak nezapomenu. Jela jsem na výlet do Bělehradu, kde se o nás měla postarat jedna slečna, něčí známá. Byla nádherná, trošku jako Chloe Sevigny v “If these walls could talk.” Večer jsme šly ven, opily se a skončily u ní doma, kde mi řekla, že je transgender. Ach, jak je ve snech všechno jednoduché, vůbec jsem nad tím nešpekulovala a prožila ten nejlepší sex na světě. Mazlily jsme se jako holky, ale sex jsme měli vlastně jako muž se ženou, kdy ona si někdy dávala mě, někdy jsem si já brala ji jako chlap. Bylo to jako spát s mužem, se ženou a s celým Universem najednou. Neuvěřitelně třaskavá atmosféra… A teď mi ta holka hrozně chybí.
Nevím, co se mi poslední dobou děje, i když cítím, že všechno má hlubší smysl. Minimálně mi přijde legrační, jak se mi všechny zaběhnuté koleje a struktury vybudované za prvních 30 letech mého života, ať už v sexualitě nebo jiných oblastech, jedna po druhé hroutí jako hrad z karet.