Druhý díl, o srovnání genderové dysforie a poruch příjmu potravy - tady je ze všeho nejvíc poznat, že autor článku je naprostý idiot a vůbec nerozumí ani problematice genderu, ani poruchám příjmu potravy. To srovnání totiž sedí dokonale a je ve skutečnosti argumentem proti článku. Dejme tomu, že bychom vedli nějakou linii srovnání mezi "genderovou dysforií" a anorexií. Na obou místech bude pocit, že moje tělo mi nějak nepatří, že dělá věci, které nechci, aby dělalo (např. touží jíst, ukládá tukové zásoby atd.), a zejména pocit, že mé tělo nějakým podivným způsobem neodpovídá mojí duši. V pozadí je nějaký společenský nárok, který z nějakých osobních důvodů hodně bolí - např. "identifikuj se se svým biologickým pohlavím" nebo "jsi žena, tak buď překrásná". S tím se dá vyrovnat na různých úrovních a na obou stranách existuje učebnicový špatný postup, jak to zkusit. Na jedné straně přehnané zdůrazňování vlastního připsaného genderu (tajný MtF, co se naposiluje jako blázen a hraje macha), na druhé snaha vyhovět nějakému pojetí ženské krásy (holka se mučí hlady, aby byla "hubená"). A přijetí vlastní specifičnosti vede v obou případech k něaké formě uzdravení. To se celkem transparentně týká toho transgendera. Nicméně v bleděmodrém je to i případ té anorektičky - i ona musí začít pracovat se svým tělem novým způsobem, proměnit ho a přijmout to nové (vnímané jako neodpovídající společenským nárokům). Což je jeden z nejbolestivějších kroků poruch příjmu potravy a třeba se nikdy docela nezdaří.
Takže když napíšeme, že "povolit transgenderům operaci je stejné jako povolit anorektičce, aby se uhladověla k smrti", srovnáváme hrušky a jablka. Kdybychom chtěli vést srovnání tak, aby to dávalo nějaký smysl, museli bychom napsat "ať se ti debilové s genderovou dysforií sakra přizpůsobí společenským nárokům a holky jen ať hubnou, vždyť kdo stojí o tlustoprdky."