DARKINA: oh my god!
připomněla jsi mi jednoho mého nápadníka...
potkali jsme se v Planetáriu na astrokurzu a vlastně to byl sympatickej pěknej kluk (nejdřív). Pár týdnů jsme se tam vždy jakože zdravili, až jsme si řekli, že půjdeme teda na kafe. Akorát, že já měla nějaké výletovací období a bylo jaro, tak jsem navrhla, jestli raději nejet někam na procházku.
Děj se co děj - souhlasil, a že to "celé naplánuje".
Pamatuju si, že jsem jaksi měla dost hrozivou kocovinu ten den ráno, tak o to víc jsem si říkala, že mě výlet vyléčí.
Ten kluk nějak nepochopitelně (oba jsme z Prahy) vymyslel, že pojedeme na nějakou stezku (ani ne nijak výrazně zajímavou) za Kozákovem (prostě hrozně daleko), pojedeme jeho autem ofc s vyhřejvanejma sedačkama (já jsem tehdy hrozně toužila chodit na výlety s nějakým dobrodruhem, trochu pankáčem, někým, kdo rád bivakuje, jezdí vlakem a tak - naštěstí přesně s takovým člověkem teď čekám dítě, takže to má jako neuvěřitelnej happy end).
No dojeli jsme někam až uplně nejblíž k nějaký lesní stezce, zastavil a otevřel kufr - ten byl uplně narvanej uhlednejma krabičkama na jídlo, taková svačina na 4 dny - od upečených skořicových šneků po smažené karbanátky, nakrájenou zeleninu, vařené brambory, prostě uplně všechno, a že se teda nejdřív pořádně najíme, uděláme si piknik v tom autě a pak půjdeme. říkala jsem si, kolik proboha času ten člověk strávil přípravou na tohle rande, vůbec jsem to nechápala, nicméně jsem mu řekla, že bych raději vyrazila, že je krásně, jídlo si můžeme (nějaké) vzít s sebou a posvačit na pěknym místě. řekl, jo ok, to je geniální nápad (sic!), tak jdeme.
procházka byla vlastně fajn, akorát jsem teda nechápala, proč jedeme skoro 2 hodiny na okruh, který má 8 kilometrů. ten člověk se se mnou chtěla furt hrozně fotit, což mi začínalo bejt dost nepříjemný. když mi pak posílal fotky večer z výletu, byla jsem asi na 100 nicneříkajících fotkách a bylo tam několik fotek našich "společných stínů" jakože, o kterých jsem neměla ani tušení. no ale dobrý, to byly takové jemné red flags.
mluvil teda hodně o své starší sestře, se kterou bydlel (wtf), nakonec se ukázalo, že to jídlo vařila do noci ona, abychom měli na výletě co jíst (wtf).
Po výletě mi pak dost psal, jak to bylo krásný, neskutečný, jak nikdy na takovém výletě nebyl (wtf). Ale blížil se masopust a já si nějak po týdnech řekla, že tomu dám ještě jednu šaci, tak jsem ho pozvala, ať se přidá ke mně a mým kamarádům na průvod z Roztok. furt navrhoval, že je ale zime, že můžeme přece jet autem až do Únětic, a tam jako počkat na průvod (wtf). tak jsem mu vysvětlovala, že to jaksi není gró té akce, že jo. a pak ta submisivita explodovala do nebetyčných výšin -
ptal se, proč mají lidé masky, tak jsem mu cosi vyprávěla, tak on hned aha aha, a šup tam u Roztockého zámku do hadrárny, kde na sebe nasoukal absolutně irelevatní hadry beze smyslu. ok, furt se mě ptal, jestli něco nepotřebuju, už mě to tak sralo, že jsem mu říkala jen, že potřebuju jako hodně vína. tak furt chodil sem a tam mi pro víno. stála jsem ve dlouhý frontě na záchod - přišel a řekl doslova: "mohl bych tu frotnu za tebe vystát?"
říkala jsem jo a vyčůrat by ses za mě nechtěl?
pak vyndal z batohu perníkové srdce z pouti nebo wtf odkud, a že mi ho musí dát, že od doby, co toto srdce viděl, myslí jen na mne. a za dvacet minut vyndal plyšovou kočičku, že chce abych na něj taky myslela, vždycky když se na ní podívám.
ten člověk byl neodlepitelnej a začala uplná haluz, kdy jsme se mírně navátá před ním snažila utéct a fakt jsem se ho strašně chtěla zbavit
no naštěstí u Lasíků jsme se setkali s mým současným mužem, tím dobrodruhem (znali jsme se z dřívějška), který prohlásil, že v noci půjde zpátky tichým údolím do roztok na vlak. tak že musím jít s ním a tady ten člověk se na nás ale neuvěřitelně nalepil, já už jsem ho prosila, ať nás nechá jít, že se omlouvám, že to teda nebude nijak fungovat a potřebuju už být sama. šle s námi, resp. za námi i tak. pamatuju si, že si na ten blátivý masopust vzal uplně bílé drahé tenisky a každý krok řešil, jak jsou špinavé. do toho furt vejral a oslepoval se mapou v mobilu, jestli jako jdeme dobře. to bylo každých 10 minut snad. kdo zná tu cestu podél Tichého potoka tak ví, že je poměrně přímočará a zabloudit tam opravdu moc nelze. mého teď již muže se ho ale tehdy nějak zželelo, a chtělo ho dovést v pořádku na vlak.
suma sumárum jsme se rozloučili víceméně až v Praze na Holešovicích.
pak mi začaly chodit non stop zprávy asi tak 2 týdny, jak to bylo naprosto okouzlující, boží, nejlepší, jak na mě furt myslí, jak se mnou bude šťastnej, jak je rád, že mě má v životě, kolik dobrodružství spolu zažijeme. já mu pak odepsala akorát jednou ultimátně, že konec, ať se nezlobí ale to by nefungovalo teda a ať mě nechá být
no světe div se, do hry se vložila jeho starší sestra, která začala vypisovat, jak mu na mě záleží, jak už jsem skoro rodina, a měla bych to v rámci svého budoucího štěstí zvážit a že mě v neděli čekají na oběd.
to byl konečný a utlimátní red flag.
zablokovala jsem je oba.