Ze z toho neni treba delat hymnu angazovanosti jsem myslim pomerne vymluvne napsal ve svym medailonu Rytmuse prave na alarm(a samozrejme jsem tam nepominul ani ty briluantovy hodinky;)
Z Krstného otce je na první poslech patrné, že je v něčem rekapitulační, ale také, že by se rád vrátil ke špinavému lesku zmíněného alba Bengoro, na něž ostatně častokrát odkazuje. Po letech to ale tak úplně „stokárské Bengoro“, které patří hlavně ulici a lidem na ní, být nemůže. Vlastně by to ani nedávalo smysl. Rytmus je sice opět stejně egoistický, drzý a nekompromisně sprostý jako ve svých počátcích, ale také je z Krstného otce občas cítit pokora člověka, který už nikomu, včetně sebe, nemusí nic dokazovat. Jako by stačilo dělat hudbu a „motivovať mladých ludí“ z pozice někoho, kdo sice „jebe na systém“, ale zároveň se dávno stal jeho osobitou součástí (Motivujem mladých luďí). Nemusí přitom být jen v roli umělce, který představuje život snesitelnější, než skutečně je. A právě to je další velké plus Krstného otce.
Přesto nelze vnímat tři nejpovedenější skladby na desce jako politicky angažované kusy. Naštěstí pro ně. Jen velmi expresivně popisují často bídnou realitu, která je řečená natvrdo. Vítězí ale nakonec vždy ten silnější, protože rapper zocelený bídou a strádáním na okraji společnosti v podobném vyprávění těžko může prohrát: „Stokára nemóžeš dojebať!“ Podvratný moment tkví v tom, že tu nejde o tupé hromadění peněz, ale jejich utrácení, a to je také druhem devalvace, protože „Gádže nemíňajú lóve“. Zbývá těžko zpochybnitelný vliv na mladou generaci se zvláštním přihlédnutím k těm nejchudším, a to se v dnešní době počítá.