NYA: Děkuji, kouknu na to :)
Přemýšlím jestli by to mohlo být jak říkáš - že vyvádí někde, kde je hodně cizích lidí, ale popravdě si to moc nemyslím. Ono to zní, jakože pláže jsou plné lidí, ale tam jich bylo spíš minimum - ona si za nimi dojde docela daleko, aby je prudila. A restaurace jsme vybírali tak, aby tam lidí bylo minimum - ona prostě nechápe jakékoliv omezení - že nemůže jít šmejdit do kuchyně restaurace, kopat do sedačky před sebou v letadle, zkoumat věci které mají lidi u sebe na dece (je schopná k cizím lidem přijít, sednout si jim na klín a obejmout je, vzít si klobouk, který má někdo na hlavě protože se jí líbí a odejít s ním - dobrovolně ho nevrátí, sebereš jí ho a ona vříská a flíkne sebou o zem). A navíc jakýkoliv zákaz pro ni znamená výzvu - kdo z koho nebo spíš výzvu ten zákaz zlomit. Řekneš jí - nechoď do té kuchyně, tak může jen pan číšník - a ona ztuhne a posouvá se tvrdohlavě krůček po krůčku směrem ke kuchyni, po očku se po mě ohlíží - pořád zákaz zdůrazňuji a opakuji a ona pořád pomalinku postupuje. Až se musím zvednout, vzít ji za ruku a a ona začne vřískat, pleskne sebou o zem a tak ji odnesu zpět k našemu stolu - ona vříská a v leže se začne směrem ke kuchyni pomalu plazit. Začíná mít už pořádnou sílu a mě stojí veškeré úsilí ji udržet.

PIDALA: tyjo to muselo být pěkně náročný

já vím o výchově dětí zatím houby, ale snažím se dost si o tom načíst. teďka čtu knížku https://www.kosmas.cz/knihy/183968/materstvi-a-setkani-zeny-s-vlastnim-stinem/
a všem matkám ji pořád doporučuju :)
je hodně laskavá, ale vychází z toho, že když mají malé děti nějaké problémy, tak většinou zrcadlí potíže svojí maminky nebo rodičů. něco, co si rodiče už ani neuvědomují, nebo nechtějí uvědomit, ale jejich děti to vnímají a reagují na to.
a tak autorka, která je terapeutkou, pracuje vždycky s rodičema, ne s dětma.

dneska jsem zrovna četla kazuistiku podobnou jako píšeš, o chlapečkovi, který ve třech letech nemluvil .. že to byla zpráva, kterou chtěl dát svým rodičům.
a teď jsem načala celou kapitolu o tom, jak mluvit se svým dítětem, aby to pro něj bylo srozumitelný.

tak třeba bys v té knížce mohla najít něco, co by vám pomohlo ... mě to hodně ukázalo a pomohlo vyřešit pár věcí, co byly aktuální

ve tvým příběhu mi přišlo nápadný, že holčička vyvádí vždycky na místě, kde je hodně cizích lidí
no držím palce

PIDALA: tak to držím palce, moc dobře si pamatuju, jaká to byla úleva, když jsme se byli schopni se synem domluvit co chce nebo nechce. Můj zas naopak mluvil brzo, má slovní zásobu, že občas koukám, co z něj padá - vždycky říkám, že jsem si neměla s kým povídat, tak jsem si povídala s ním, takže na výchovu bez tatínka bych to neházela. Nejspíš by to měla, jak to má, tatínek netatínek. Tak snad se to nějak zlomí. nebo jsem si vzpomněla na znakování, nekoukalas na to?

Já jsem se zrovna vrátila z dovolené s dcerou, partnerem a dalšími přáteli. Byli jsme na poměrně dobrodružné poznávací cestě na Tenerife. A přiznávám, že jsem totálně vyčerpaná. Normálně bych potřebovala dovolenou po dovolené a to bez dítěte. Zajímavé je, že dcera nemá problém spát ve stanu, přesouvat se z místa na místo, sedět s lidmi u ohně, bavit se u hudby atd. Ale za celou dovolenou jsme se ani jednou nenajedli v klidu v restauraci, vždy to bylo spojeno s hysterickým řevem, obtěžováním lidí kolem. Na pláži jsem ji neustále řvoucí tahala od klidně odpočívajících lidí a cesta letadlem zpátky byla dokonale devastující pro mě a nejspíš i pro všechny naše spolucestující. Dcera se v podstatě uvřískala do bezvědomí a usnula deset minut před přistáním. Jsme docela zvyklé spolu cestovat, ale tohle bylo vážně nějak moc i na mě.
Přemýšlím do jaké míry se na tom podílí fakt, že ji vychovávám sama, bez tatínka. Je to dost o ní - skoro tři a půl roku a nemluví, většina jejích vzteklých záchvatů pramení z neschopnosti se domluvit a to obousměrně. Nebere nic z toho co se jí pokouším vysvětlit a ani nedokáže vysvětlit to co chce ona. Pak také z její nekonečné vzdorovitosti a tvrdohlavosti.
Není retardovaná - na to máme za sebou už celkem dost vyšetření a nikdo neví proč vlastně nevnímá a nepoužívá řeč jako komunikační prostředek. Jestli je to porucha z autistického spektra nebo pouze opožděný vývoj řeči či specifický povahový rys. Za nedlouho nás čeká další vyšetření u psychiatra a fakt jsem zvědavá, jestli z něj tentokrát konečně vypadne něco prospěšného... už to nějak přestávám zvládat a potřebuji vidět nějaký pozitivní vývoj nebo mi za chvíli hrábne.

Také si myslím, otec má právo dítě vidět, ale musí vyvinout nějakou snahu, pokud to používá jako donucovací prostředek, tak ve skutečnosti asi ani o dítě nestojí :-(

v pohodě, jak jsem to napsala, tak jsem si to v sobě celkem utřídila, dostala jsem dobrou radu v poště a celkově se ta situace taky vyloupla.

tak děkuju za snahu mi poradit. čekala jsem teda spíš sdílení zkušenosti s jinýma svobodnýma matkama, který třeba analogickou situaci vyřešili ke smíru a prospěchu všech

NYA: opravdu záleží na specifikaci těch podmínek, které si klade. Je rozdíl se tu bavit o podmínkách typu "chci abys přestala pít alkohol a našla sis práci", nebo "chci abys nosila jen žluté sukně a ne modré" atd. Pak ti můžeme nějak relevantně poradit

NYA: muzes rict jakeho charakteru jsou ty podminky ktere si klade?

Tvl ta hrubka :-(

DZANDIS: Neřešila. Opravdu si nehrajeme na náhradního tatínka, ale jsem ráda, že partner dceru bere zcela automaticky a ve všem s ní tak nějak počítá. Když plánuje výlet, plánuje ho tak, aby mohla malá s námi a podobně. Dcerky je občas dost, občas je a něm vidět že ji má nad hlavu, ale drží se a max. si zajde prostě vyvětrat hlavu mezi lidi a navíc má pořád možnost ujet na čas do Anglie.
Kdyby ji neakceptoval, nefungovalo by nám to. Nedovedu si vůbec představit vztah, kde by partner dceru nebral nebo ji neměl rád.

PIDALA: no já jsem zvědavá, esi se otec ozve dřív, než umře.. nebo malej se ozve jemu? uvidíme. Tatínek už není nejmladší, ale tak 20 let ještě asi žít bude :) ale jeden nikdy neví. Aspoň když byl parkrát na návštěvě, fotila jsem je spolu, synovi jsem to dala do desek, kde má papíry ze školky, nějaký diplomy nebo prostě jeho věci, ať to má na památku.


DZANDIS: naštěstí ne, tenhle německej tatínek je první vztah a syna miluje a syn miluje jeho :) Oba dva se učej jazyk toho druhýho a i když si teda jazykově nerozuměj, synovi se líbí, že je veselej, strejdovi z německa - jak mu zatím říkáme - se libí syn asi ze stejného důvodu. Vždycky říká: he is so small! :)
Naopak, strejda z Německa říkal, že měl dřív nějaký divoký přitelkyně, samej večírek, že dítě je známka zodpovědnosti. Říkala jsem, že dřív jsem taky byla samej večírek.. holt časy se mění :)

Resil jste nekdo problem akceptovani ditete s predchoziho vztahu novym partnerem?

EUCHENIE: U nás to dopadne asi podobně, otec se sice snaží tvářit, že má o dceru zájem, ale když ji nevidí dva tři měsíce, nijak ho to nerozhazuje a stejně si ji vezme na jednu noc, natož aby se za ní stavil extra navíc, třeba když má malá narozeniny jsou Vánoce či Velikonoce... taky nemá čas :) Ze začátku mi to bylo líto a lítost se střídala se zlostí, ale časem jsem rezignovala. Jak malá roste, dostávám se do fáze, kdy se spíš řeším zda ji s ním někam pouštět, když ani sama nechce.
Neřekla bych, že máme vyloženě náhradního tatínka, ale mám přítele, který žije na střídačku tady a na střídačku v Anglii a s malou se mají rádi a fungují spolu dobře. Tak proč to lámat přes koleno, že? :)
A jak říkáš - když se budou chtít vídat později, nejsem proti, jen si myslím, že ten úzký vztah už prostě později nenavážou a budu brzy řešit spousty dceřiných otázek "jak" a "proč".

Jinak teda otec syna vidět nechce, naposledy ho viděl na čarodky před dvěma rokama. Od té doby „nemá čas".
Nejdřív mi to bylo líto, ale teď si říkám, že se děje to, co se dít má a nemá cenu si s tím lámat hlavu. Kdyby se někdy rozmyslel a syn chtěl taky, ať se pro mě za mě vídaj. Synovi je teď 4 a půl