Jinak, je mi jasné, že sólorodiče pořád něco řeší, u nás je to aktuálně otázka, jak se postavit ke vztahu (či spíš nevztahu) mé starší dcery s jejím otcem.
Letos začátkem roku odjel na cesty do Ásie. Naspořil nějaké peníze, dal výpověď v práci a jel prostě na půl roku cestovat. Já mezi tím porodila druhou dcerku, její otec s námi byl do jejích tří měsíců a pak taky odjel, pro změnu na Zéland (bylo to v plánu, dcerka nikoliv...).
Krátce na to se otec starší dcery vrátil do ČR. Nějak jsme předpokládala, že bude chtít hned vidět dceru - ale nějak na to nechvátal, za dva týdny se stavil u nás, povyprávěl o cestách, dal si kafe a že zase jede. Nastoupil rovnou do nové, podle něj skvělé práce, bydlí u kamarádů na statku, dostal pojízdné auto a tak je vysmátý - prý. Byl začátek prázdnin, tak jsem čekala, že bude dceru chtít vídat, brát si ji... ale on se od té doby neozval - až před pár dny, po dalších třech měsících. Krátkou sms jsme úplně nepochopila, ale asi si ji chtěl vzít na víkend k sobě. Omluvila jsme se, že máme už plány, že jedeme s přáteli a dalšími dětmi na chalupu, ale že tam může přijet za námi, případně i přespat. Prý moc daleko...
A tak tu sedím a přemýšlím, co s tím. Ono je to navíc složitější v tom, že dcerka má PAS. Skoro nemluví, málo rozumí, komunikuje vizuálně, přes kartičky, je poměrně hyperaktivní, zvídavá, ale jinak na autistu dost netypická a hodná. Jenže má svá specifika, svůj způsob komunikace, své návyky a postupy. Ty její tatínek vůbec nezná, netuší jak s ní zacházet, teď ji v podstatě neviděl devět měsíců a i předtím ji vídal dost málo, k sobě ji už nebral skoro vůbec, protože sám neměl moc kde být (odešel z domu po rodičích).
Já si prostě nedovedu představit, jak to s ní zvládne sám. Prostě mi ji jen tak z ničeho nic na víkend nesvěřím... Navrhla jsem, že to chce jiný přístup, že by měl za ní zatím jezdit sem, seznamovat se s jejími zvyklostmi a specifiky, učit se s ní komunikovat. Moje mamka, která bydlí teď 300m od nás dokonce nabídla, že by s dcerkou mohl být u ní, že to tam malá zná, budou na dosah kdyby se něco dělo, ona bude na víkend u mě a budou mít klid.
Bez reakce, asi by to vyžadovalo moc snahy... a já už nevím co bych. Už zase a po několikáté mám pocit, že se všichni kolem snaží, aby s dcerou byl víc, než se snaží on sám.
Vždycky měl něco přednějšího - "teď musím vyřešit své problémy, teď nejsem psychicky v pohodě, teď nemám peníze si pro ni zajet, teď mám návštěvu, teď jsem bez auta, teď jedu cestovat, teď mám moc práce, chci mít čas taky sám na sebe..." Už je to víc než tři roky, co je vždycky nějaký důvod, proč se nemůže dceři věnovat a já začínám mít pocit, že dcera je pro něj vždycky na posledním místě - tak nějak až mu na ni zbude čas. A to si malá fakt nezaslouží a bojuji s chutí jeho kopnout do ksichtu ve chvíli, kdy se konečně ukáže. Ale stejně to asi neudělám, protože budu ráda, že se aspoň ukázal... fuuuu