... zde je další část toho, jak to na Vrchovině chodí...
A abychom zdůraznili, že je to na Vrchovině někdy krásné a prosté... doporučujeme k četbě tuhle píseň :)
Hezký víkend!

Civilization IV Theme - Baba Yetu - Peter Hollens & Malukah
https://www.youtube.com/watch?v=17svtURunUk




Život na Vrchovině

“Tak na todle jsem čekal, že se nikdo nikdy nezeptá.
Co? Máte to do kroniky? A přišli jste za mnou?
No tak to mně těší.
Jak bych to…
No, takhle, třeba.
Každej máme svoje místo, tady na Vrchovině. I ve Velký Písni.
Jestli je neměnný?
Řeknu to takhle - spousta lidí nikdy nepřekročí hranice svýho panství a vobčas někdo kňourá, že by mohlo bejt líp.
A pak jsou tu takový, jako Connavar - nejdřív syn zbabělce, co zdrhnul z boje, nakonec Velekrál Vrchoviny. Takže - kdo chce, cestu si najde. Jo, je v tom nebezpečí, ale o už je riziko té velké cesty, po které kráčíme a který se říká život.
Jak víte, Vrchovani jsou rozděleni do pěti panství, který znáte.
Obyčejně je na panství jedno opevněné sídlo, jednoduše se mu říká Bóg, kde sídlí pán celého panství, laird - ten má okolo sebe svou osobní gardu a své jezdce, který dávaj bacha na to, aby si někdo z jejich pána nedělal dobrej den. Laird sám často objíždí celé panství, vybírá daně a řeší spory mezi svými lidmi.
Lairdi pak zasedají jednou do půl roka ve Velký radě, Thaiggardu. Tam řeší velký věci s králem Vrchoviny - jestli někde není příliš špatně a tak. Ale tomu, tomu já nerozumim.
Jinak je v každém panství několik vesnic nebo usedlostí. Jako řeknu vám na rovinu, není to žádná sranda žít sám - když se cokoliv přihodí, jste prostě sami a i jeden hladovej vlk pro vás skýtá nebezpečí. Jo, taky znám starýho Drassa, co žije v horách a jednou měsíčně přiveze dolů do Tří potoků dřevo.
Ale obyčejně, jako třeba já, lidi žijou ve vesnicích.
Prostě, v počtech je síla.
Každá vesnice má svýho thaina, člověka, ať už chlapa nebo ženskou, co ostatním říká, co je třeba udělat, organizuje nutný práce a podobně.
Ale jinak… von tak nějak každej ví, co má dělat. Řeknou mu to jeho rodiče, kterejm to zase řekli ty jejich. Některý tak pracujou na polích, jiný loví v lesích, další cvičí koně… To je těžký.
Jde hlavně o to, že každá vesnice tvoří velkou...rodinu.
Jo, rodina. To vlastně tak nějak jsme.
Všichni Vrchovani, jasně.
Ale prostě, ty vesnice, maj k sobě blíž.
A lidi z panství se často potkávají na různých oslavách a slavnostech, tancích - takže vůbec není problém poznat svojí lavan ruta v jiné vesnici. Třeba moje stará byla z Vysokýho kamene, já ze Dvou Smrků. No, vidíte, a teď…
co nám stačil říct Hakel, než byl přerušen


O Rodině

“Hakle, drž už jazyk za zuby!
Kecáš tady, pleteš učenejm lidem hlavu.
Do króniky?
Aha, tak počkejte, tak to je jiná!
Nejdůležitější je rodina.
Vono se řekne - rodina, to je táta, máma, sourozencí - ale to vůbec nejni pravda.
Nebo, ne celá.
Některý říkaj, že Vrchovani všichni jsou rodina.
To je hezký, ale ´sou to kecy.
To spíš takový Panství je rodina.
Má svoje zvyky, svoje obyčeje, svoje tradice - pro stejný věci, jo, ale každý panství to má jiný - co dělaj, když vstupujou do království lesů, jak mu děkujou, když z něj najdou zas cestu ven.
A navíc, každýmu Fearnmoorovi nebo Arnochovi ráda ukážu, že pořád dokážu nejlíp trefit jelena na třicet kroků!
No, to bysme měli.
Ale jo - rodina.
Vono, víte, měla jsem jednu kamarádku, Nikailu, z našeho panství, mocný Tyry.
A víte jak to je - chodily jsme spolu na procházky, já jí říkala, jak tady Hakel je možná můj lavan ruta a vona mě zas, ať se podívám pořádně, že má vobě nohy křivý…
Huš, Hakle, ticho buď, měla pravdu!
No a jednou jsme se s Nikailou zatoulaly moc daleko. A přepadli nás.
Nějaký násilníci, co je vyhostili za jejich zločiny z panství.
No, byli jsme ozbrojený, já trefila jednoho, Nikaila druhýho, jak se lekla…
Když jsme se vrátili, byly jsme obě dost posekaný.
Šly jsme ke starému Klasovi a ten nám rány obvázal a dlouho se vyptával.
Jo, bylo mu divný, že nás ty tři raubíři přepadli tak blízko vesnice…
A Nikaia se rozplakala a přiznala, že jim pomáhala.
Že prej láska, lavan ruta a kdo ví, co ještě.
No co by, no.
Kdyby nás jenom okradli, bylo by to jiný.
Třeba by Nikailu na dvacet dnů dali do proutěný bedny nebo ji napráskali polenem.
Ale oni vytáhli nože a prolili naši krev, krev Tyry.
A jakmile teče krev, když to nejni třeba na zápasech nebo v duelu (tady muj Hakel se jich co nabojoval, aby mě získal!), tak je zle. To je urážka našeho lairda, pána panství a pak je všem legracím konec.
Nemohli jsme mlčet.
Kdo mlčí, je zbabělec a to nejni žádnej pravej Vrchovan.
Nikailu přivázali k noze kámen a nechali jí, aby šla do bažin.
Bylo mi jí líto. Šla s hlavou vztyčenou, dokud ji nepohltila země a chvějícím se hlasem se omlouvala.
Proč vám to říkám?
Každé třetí ráno chodím k těm bažinám a na jejich kraj dávám svazek květin.
Měla je ráda.
Jo, udělala to špatně. Vlastně mě kvůli ní málem zabili.
Stihl jí spravedlivý trest.
Ale těch pár kytek… to si ta holka zaslouží.
Tohle, mládeži, to je ono… rodina.

-jak pravila Fean, žena Hakelova z Panství Tyra


O Víře a Nevíře

“Taková vostuda! Ty pitomče jeden pitomá! Celá vesnice to slyšela! Nejvyšší druid to slyšel! Tumáš! Tumáš, aby sis to pamatoval!
Všichni tady věříme v to, co je kolem nás!
A ty to ani nedokážeš vyjmenovat!
V Lesy, co nám dávají dřevo a v létě stín!
Ve Vodu, co nám dává žít a pít!
Ve Vítr, co nám splétá vlasy a rozeznívá Píseň!
V Oheň, co zahání tmu a smutky ze srdce!
A ty řekneš takovou blbost, že věříme na sídhe!
To je uplně jiná věc.
A neřvi, nebo ti dám důvod!
Sídhe se obětuje. To je pravda.
A jo, lidi na ně věřej.
Dávaj jim obětiny, do dřevěnejch misek.
Jako se dává i Lesu, Vodě, Větru a Ohni, to máš pravdu!
Ale těm se to dává… jinak.
Lesu položíš listí nebo větévky na jeho okraj.
Do vody vhodíš třeba perlu, nebo kamínek, nebo po ní necháš plout loďku z kůry a z její cesty budeš číst budoucnost.
Oheň pak přijme cokoliv, ale nepřekrm ho - ten nejvíce nám připomíná střídmost.
No a s tím šepotem prosíš a modlíš se.
A sídhe?
Každá vesnice má nějaký místo. Třeba strom. Nebo velký kámen. Prostě místo.
A kolem něj se dávají misky s darama.
Morrigu, jak každej ví, má ráda sladký - med, jahody a tak.
Thagda zase rád jablka. A snad ani Morrigu mu je nežere.
A Sakhata? Tomu se nosí mlíko. Aby hezky spal.
Jo, za krále Connavara se mu nosila krev a maso. Ale… to byla uplně jiná doba!
Je třeba dávat pozor, aby každý sídhe měl vždycky alespoň něco k snědku. Protože jinak...
Proč je ten kámen nebo strom dál od osady?
Přemejšlej, přemejšlej!
Vážně chceš potkat Babu Černých Křídel? Nebo Otce stromů? A vyrušit je při jídle?
No, co dál… Každej si věří, jak chce. Modlitby jsou spíš naše myšlenky.
Občas někdo prostě řekne “Ohni, dej mi sílu,” nebo něco jako “Větře, nes mě ve své náruči,”
Druidi někdy dělají obřady. Velké, se svícemi, kdy Lesu, Větru, Ohni a Vodě děkují.
To je pak velká sláva.
Jo - když by se někdo hodně naštval, ale opravdu hodně, řekne “Ve jménu…” a pak vyjmenuje Velkou Čtveřici tak, jak je sám uctívá, takže třeba “Ve jménu Lesů, Ohně, Větru a Vody!”
A pak řekne, co chce - ale to je vážný. To se nedá vzít zpátky.
Končej a začínaj se tim soudy, vyzývá se tím na velký souboje…
Co? Můžeš! Je úplně normální chodit dávat dary Velké Čtveřici nebo i sídhe s někým dalším, někdy i ve skupině. Tohodle duchovna se lidi bojej, to je jasný.
To, že jdem prosit společně… To z nás dělá rodinu, rozumíš?
Můžeš se prostě modlit k čemu chceš a za co chceš, jen musíš pak nést následky.
A tohle máš, aby sis to zapamatoval!
Tak a teď to běž nejvyššímu druidovi říct znova.
Co si řek špatně?
Nikdo nejmenuje nejdřív sídhe a Velkou Čtveřici až potom!
Já ti dám, že je to jedno! Já tě zpráskám jak stará Pallach svýho Toimana….!

-co vyposlechla celá vesnice Černá štola v panství Arnoch, při druidské přísaze Gwailla Arnocha

O Mlze

“Když Ml-ha při-chá-zí,
po-zor- si- dej.
Když -pak- tě- ob-klo-pí,
v do-brém vzpo-mí-nej.
Vkrá-dá se do du-še, bí-lý nůž vr-há
Co schvá-tí ne-vrá-tí ta bí-lá Mlha.”

- dětské rozpočítávadlo panství Ferragh

ISLINGTON: Možná to jsou zhůvěřilosti, nicméně bych rád věděl, jak je to se sociálním uspořádáním a magií.

ISLINGTON: Myslím, že u mě se nějaké otázky dostaví právě až při bližším pohledu na život Vrchovanů. :)

(Snad budoucí) Vrchované! :)
Chci se zeptat - vím, že jsme zatím nedali jasné pokyny, jak tvořit postavu/jaké budou role Těch, ve Velké písni. To samozřejmě brzy přijde.
Ale - je tu něco, co by vás ještě zajímalo ke světu a tomu, jak funguje?
Chystáme bližší pohled na to, jak to vypadá v Panstvích a jak je to s vírou a strachem Vrchovanů, ale...
Je něco, co byste uvítali?

Hezký nedělní podvečer! Dnešní příspěvek bude o tom, jak to na Vrchovině chodí - o zvycích lidí, kteří tam žijí.
O jejich tradicích a historii. A jelikož písmo není příliš rozšířené, uvádíme je tak, je o nich vypráví povolaní lidé.
A proč je to tak dlouhé? No, možná mezi řádky najdete nějaký nápad, jak uchopit svou postavu, jak ji hezky zasadit do Vrchoviny a jejích příběhů... které zde předkládáme.



O prvních tónech Vrchoviny

“My, skaldi a minstrelové Vrchoviny, zpíváme o tom, jak všude byla jen Modrá Krása, kam oči hvězd dohlédly. A na tuto jednotvárnost svítil měsíc a hvězdy a slunce, které svalům dává sílu, nemocné uzdravuje a spáče probouzí.
Říká se, že to bylo právě Slunce, které poprvé odvrátilo tvář - vždyť Modrá Krása zůstávala neměnná pod jeho mocnými paprsky. A tak nastal Dwairath Teadh, Dlouhá Zima. Paní Měsíc marně volala na svého chotě, neb ve své pýše byl uražen, a copak lze z noci dovolati se dne?
A tak Modrá krása zamrzala a ryby v mořích začaly vymírat…
Až Fallandalch Cair Gywynn, nejmoudřejší ze sumců, plul hluboko Modrou Krásou, až po mnoha letech našel Sir-Na-Gaia, Duši Země. A dlouze spolu mluvili. Ale jejich slova zná jen Modrá Krása. A my - básníci, minstrelové a poetové, samozřejmě.
Pak, když hrozilo, že zamrzne i poslední kus moře, z hlubin vystoupila za burácení hromů a blesků Vrchovina, dokonalý ostrov uprostřed Modré Krásy.
A nebesa nad tou nádherou zaplakala a vláha dopadla na kopce a údolí.
Vítr vydechl úžasem nad její jedinečností a rozfoukal semena po úrodných stráních a úbočích.
A i samo Slunce se navrátilo, aby každý den žaslo nad krásou této jedinečné země.
Avšak říká se, že Slunce si pamatuje na svou moc. Na to, když odvrátilo svou tvář. A až Vrchovina bude místem šalby a klamu, nenávisti a zrady, znovu odvrátí svůj pohled - a nechá Mráz, aby zpečetil osud Vrchoviny.”
- tak pravil Fanngillen, jeden z minstrelů Vrchoviny

O Písni

“Kdy započala se Píseň?
Přeci na počátku.
To je známo.
Nech minstrely, věštce a druidy, aby věděli více.
U nás v rodině (a říkal to už můj táta, kterýmu to říkala bába jeho otce) se říká, že Píseň se započala, když Vrchovina vystoupila z moře. Když šuměly vlny. A když ze semínek vyrostly první stromy a přidaly se k té písni.
Když se mezi stromy objevila první zvěř a začala funět a dupat a pářit se.
Když Velestrom urodil Prvního člověka.
Co je Píseň?
Ona je.
Copak jí neslyšíš?
Neslyšíš, jak ti Velká Píseň zní v uších?
Jak ti rozechvívá srdce?
Jak při hrách a muzice se v tobě probouzí cosi dávného a mocného?
Neboj se. To v tobě zní naši Předkové. To v tobě zní tvá rodina.
To tebou zní Vrchovina.”
výňatek z listů dnes již zesnulého druida, bratra Savarasse

O sidhe

“Máš mnoho otázek…
Ale nebojíš se je klást, a to je důležité.
I nebezpečné.
Ptát se na tohle, v takovouhle denní dobu…
Budiž. Chceš to vědět, máš to mít.
Sídhe jsou.
Prý se zrodili společně s Vrchovinou.
Prý přišli z hvězd, které se na naši zemi nemohly vynadívat.
Jsou tu. A to je důležité.
Kolik jich je?
Já nevím, kolik je asi hvězd na obloze?
Jsou ve studánkách. A jsou v loukách. Ve větru…
Kdekoliv.
A je jich mnoho.
Někteří jsou jen závan větru.
Jiní jsou chvěním větví stromů.
Drobní duchové, kteří obývají Vrchovinu s námi.

Ale ty se chceš ptát na ty velké, že?
No, já je neznám.
Ale některý je prý viděli. Za Dlouhý noci.
Při oslavách Bódraigu.
Když končí zima a začíná jaro.
A tak.

Je tu Thagda, Otec Stromů. Toho prý potkat je dobré. Rozmlouvá s tebou a chce slyšet nové věci - o tobě, o Vrchovině. Kývá hlavou a poslouchá. Když se mu tvá odpověď líbí, potká tě štěstí - veselka, úrodné pole, nebo třeba meč ze sídheské oceli.
Co? Když se mu tvá odpověď nelíbí? Vplete tě do stromů a z tvých kostí nechá živit půdu. Je to sídhe, na to nezapomínej!

Pak je tu Sakhata, Pán Mečů, co Bodají. Prý se prohání Vrchovinou na svém ohnivém oři Wallderovi a vyhledává největší válečníky, aby s nimi zkřížil čepele - a připomněl jim, jak malí proti němu jsou. Klan Arnoch ho dodnes hodně uctívá, ale ostatní panství jsou zdrženlivější - užívají míru a věří, že Sakhata, Válka samotná, bude navždy spát… a už nikdy nebude on ani jeho kůň chlemtat krev Vrchovanů rozlitou po pláních Vrchoviny. Ale když zapomeneme na Válku… zapomene i ona na nás?

A nakonec je tu Třetí sídhe. Nechci vyslovit její jméno. Je mocná? Rozhodně ano. Někteří tvrdí, že je matkou Thagdy i Sakhaty, jiní zas, že je to jejich sestra, Nejmocnější ze Tří. Co umí? Ty to víš, já to vím. Přilétá na vraních křídlech a dokáže plnit přání. Jakékoliv, ano, jakékoliv. Ale vždy má svou cenu. Říká se, že vidí minulost, přítomnost i budoucnost. Dle legendy kráčela po boku krále Connavara, před mnoha zimami. Dokáže pomoci a dokáže zabít - bez slitování, bez soucitu. Hledá mocné, hledá zajímavé… A hraje Hru, která je nám smrtelníkům skryta. Její jméno… Vrchovino chraň… je Morrigu, Paní Vran, Baba Černých křídel.”
- jak pravila věštkyně a felčarka Vorna Sklaire

Něco z historie Vrchoviny

“Vy si to stejně nezapamatujete, holomci, ale já to s vámi ještě jednou zkusim.
Tak, jak víte, Vrchovina vznikla tak, že vystoupila z moře. To ví každý malý dítě. Kolem sebe má pár malejch nebo i větších ostrovů, vodkaď k nám párkrát zavítali nezvaný hosti - třeba Sakhullové nebo ti zatracení Etrurové, co přepadaj naše lodě, co plujou kolem pobřeží. Parchanti to ´sou.
No, ale zpátky k tý histórii.
Vono, histórie je dost nejasná, když psát runama u nás umí jen druidi a z nich taky ne každej.
Ale co víme:
Na samém počátku byl Velestrom, pramen života. Ten stvořil první pokolení, který se rozlezlo po Vrchovině a začalo ji obdělávat.
Nakonec se utvořilo, hmmm… pět rodin, které vedli největší rekové naši historie - jo, jmenovali se tak, jak se dneska jmenují Panství. A říká se, že i každý z Předků dal svému Panství do vínka nějakou tu náturu - Fearnmoore byl pyšnej, Arnoch zase každého vyzýval na souboj… a tak vůbec.
No, pak to začíná bejt dost nejasný.
Panství se po smrti velkých Předků dost rozhádala, což platí dodneška, to si zase nemusíme říkat, že jo. Kudly na sebe nevytahujem, ale porazit někoho v klání je dobrej pocit, ne?
No, histórie, co by vás mohla zajímat…
Tak před dvaceti lety nastává Věk krále Connavara, jak se teď hodně řiká.
Byla to doba, kdy Sakhullové se spřáhli s Etrurama a řekli si, že dobudou celou Vrchovinu.
Začali tím, že jedem - slaboši, fuj! - otrávili tehdejšího Pána Vrchoviny, Borugarda. A ten neměl žádnýho syna, aby se po něm chopil meče.
Možná si to některý z vašich rodičů i pamatujou - jak tu ti nájezdníci plenili a zabíjeli.
No - a pak přišel Connavar.
Jestli jste ho někdy viděli, to se nedá zapomenout - vznešenej, silnej, s mečem ze sídheské oceli, co dokázal přetnout i kámen. Jako kluk byl syn táty, co zdrhnul z boje, a měl to težký. Ale byl to rváč a pěstí srazil každýho, kdo se o jeho rodinu jen otřel. Jako mladík zvítězil v dlouhém běhu na Velkých Hrách - ale milou si nikdy nenašel.
Teda, jedny řikaj, že jo, druhý zas, že ne…
Prostě… aaach jo, no nebyl to šťastnej člověk.
Vždycky takovej smutnej, jako by mu cosi scházelo…
Ale, co tu povídám - zpátky k histórii.
Když do země vtrhli Sakhullové a Etrurové, Vrchovinu to málem položilo.
Nakonec se do čela postavil Connavar - mladej smutnej kluk se zabijáckým pohledem.
Musel si dost vydobýt autoritu - padlo hodně ran pěstí, než mu svěřili velení.
První vítězství slavil u Tklivýho brodu, tam, kde je dneska panství Ferragh. Zatlačil nepřítele do bažin a nechal jej, ať se utopí. Pak zmizel v Mlhách… A vrátil se s právě s tím mečem, co přetíná kámen i zbroj.
Druhá bitva byla na panství Arnoch - a říká se, že nebylo válečníka, který by se mu vyrovnal. Jen při tý bitvě poničili Brú Arnoch - jedni řikaj, že to byla Connavarova lest, jiný zas, že porušil tradice...
Třetí, Čtrvtou a Pátou bitvu už bojoval v čele sjednocené Vrchoviny a na zádech měl Splétaný Plášť, odznak Velekrále - ne krále, jak je to normálně, když někdo předsedá Vrchovině, ale Velekrále - toho, kterým zpívá Velká Píseň.
No, před patnácti lety vybojoval poslední bitvu a zahnal ty parchanty do moře - na svých lodích uháněli jako vítr, aby spasili život!
Pak se řikalo, že po boji odložil korunu i plášť a svolal si tehdejší lairdy Panství k sobě. Nevím, co se tam tehdy řešilo, nebyl jsem tam - měl jsem řeznou ránu na noze a málem jsem vykrvácel. Ale že jsme jim dali!
No, potom Connavar odešel do lesa. A některý říkají, že mezi stromy zahlédli ženu - krásnou a s tmavými vlasy.
A někdo říká, že se tehdy Connavar usmíval, když k ní šel.
Pak spolu odešli do Kruhu Kamenů Sklaire, nebo také Brú Sklaire…
A už je nikdy nikdo nespatřil.
A našlo se hodně těch, co říkali, jestli se druidům a mágům ze Sklaire třeba neznelíbil válečný král…
No, takže - před deseti lety jsme konečně vypráskali nájezdníky.
Někdo jste tam bojoval? Nebo jste někoho ztratili? To je možný, holomci, ale nepřerušujte mě, když vykládám.
Poté, co odešel (nebo zemřel, protože ho zradili, jak tvrdí hlavně lidi z Tyry), nastalo takzvané Období Sváru - jelikož Connavar neměl dědice (jo, já vím, že se říká, že nějaké děti měl, ale…) spousta lidí z Vrchoviny se dožadovalo titulu krále - a každý měl plnou hubu keců, proč by to měl být zrovna on.
Po asi dvou letech dohadů to dost vyřešila Bledá Smrt, což, jak si asi pamatujete, byla nemoc, která začínala tím, že jste neměli chuť k jídlu, pak vám začaly horečky, třas ve svalech a do týdne bylo po vás. Mrtví měli vždycky úplně bledé rty, proto to jméno.
No, to pobilo asi třetinu Vrchoviny a většinu uchazečů o titul krále.
Nakonec byl zvolen králem Bódraig, původem z Tyry, ale jako vždy odložil své jméno panství a při rituálu druidů se zavázal, že bude nestranný. To, že teď Tyra zmírá hladem, je toho důkazem, jak někteří tvrdí.
No, nakonec Bledá Smrt skončila a děti se zase začaly rodit zdravý a silný. Někdo tvrdí, že s lékem přišli druidi z Ferraghu a jestli to není divný…
No, to už jsme skoro v našem čase.
Bledý smrti využili Etrurové a vtrhli na Vrchovinu znova.
Bojovalo se hodně, bylo to před pěti lety.
Poslední válka našeho věku, jak s pýchou můžem říct.
Protože jsme je zahnali.
Král Bódraig se tehdy pustil do riskantního podniku, kdy se odhodlal bojovat na dvou místech současně…
První z bitev byla v zátoce Racků, ta druhá kolem Brú Fearnmoore, kam se ti nájezdníci dostali po řece.
Bódraig sám bojoval v zátoce Racků, ale byl zle zraněn otrávenou čepelí. Na jeho místo pak přiskočil mladý Cúlain Tar Arnoch a bil se za něj jako lev - sice byl zle posekán, ale ten kluk dokázal setnout jednoho z nejlepších šermířů Etrurů. Když jejich velitel padl, bitva se změnila v jatka. A hodně lidí, co tam tehdy bylo, na to nerada vzpomíná...
No, u Brú Fearnmoore to nebylo o nic lepší. Jo, naši druidi získali sílu z Kruhu Kamenů, ale moc to nepomáhalo, protože proti nim stáli Etrurští vyvolávači a bitva tak dlouho byla nerozhodně. Až nakonec Brú Fearnmoore vybuchl. No vážně, ti co přežili tvrdí, že na vlastní oči viděli šlehat plameny až k nebi. A téměř všichni z druidů, kteří tam tehdy stáli, zahynuli. Ale ta síla, kterou probudili, smetla nepřátele jako smršť - někteří říkali, že druidi uvolnili duše dávno zemřelých a ti pobili nájezdníky. A někteří šeptají, že na bitevním poli se proháněl i sám Sakhata a z padlých nepřátel chlemtal krev… A ještě méně lidí šeptá, že ty mrtvé nikdo nikdy znovu neuložil k spánku...
Ale bitva, bitva byla vyhraná.
A Etrurové i Skahullové se už pět let neobjevili.
No… Co?
Že je to dlouhý? Já vám dám, vy holomci, taková je histórie!
Po tomhle posledním střetu přišel na Vrchovinu mír. Král Bódraig přežil a nadále vládne. A Velká Píseň znovu hraje sladce a něžně. A to je, vy holomci, zatraceně dobře.
Cože? No dobře, jděte trénovat na ty svoje Velké Hry! Končím přednášku!”

- z výuky druida Finngalena, přezdívaného “Horlivý staroch”

MALAKK: Ahoj, všechny informace najdeš takny na stránkách kempů na adrese:

Prague by Night – Ozvěny Velké písně
http://www.praguebynight.eu/letni-kempy/page/329_ozveny-velke-pisne/

Dovolte mi zasáhnout - Vrchované nenosí kroužkovky, protože jsou ze železa a je v nich horko. HLAVNĚ JDE O TO, ŽE TO NA KEMPECH NIKDY NEBYLO (AFAIK) A NEBUDE POVOLENÝ. CO SE TÝČE MATERIÁLŮ, DRŽTE SE, PROSÍM, NEKOVOVÝCH VĚCÍ. ZE ZKUŠENOSTI VÍME, ŽE I TAK LZE HRÁT HEZKÉ DIVADLO NEBO MÍT PRIMA KOSTÝM.
DĚKUJI A VRCHOVINA S VÁMI!

RAHUF: Jak zmiňuje Eda, obávám se, že jsou kroužkovky a kroužkovky. A to tvoje se neřadí ani do jedné z těchto kategorií :)

Ne fakt, kroužky jsou docela tvrďácká i na jednodenních bitvách, kde lidi stojí v linii. Nosit to deset dní a bojovat v tom v kempovních střetech, které jsou o dost náročnější na běhání je dost zbytečné. A navíc je žádoucí provádět během larpu třeba i nějaký roleplay jiný než sedět u stromu, prosit o vodu a chtít umřít.

JANSTA: Odpusť jim, neboť nevědí, co činí!

RAHUF: Inu, dovolím si tvrdit, že termín kroužkovka je zde již poněkud zavádějící.

SERPENT: na Postapu jsem experimentálně ověřil, že kroužkovku na celokepák nosit lze. je to jen otázka vůle :)

ELVOTHIEN: Mohla Natálka něco říct, sakra! Ale aspoň mi nebude líto, že nejspíš v tu dobu už budu v Japonsku. :D

(Olezlí Kelti, to zní tak lákavě, že nebýt to spíš táborovka, ale 24h LARP, tak se zkusím vetřít. ;D)

SERPENT: Když se podíváš na severskou - vikingskou módu, jsou to archetypálně tuniky po(d) kolena, od pasu dolů vyklínované, karetkové lemy, úzké nebo naopak hodně široké (varjažské) kalhoty a holeně omotané onucema. To dá dohromady dost charakteristickou siluetu.
Protože u Arnochů jsou značně bojovné i ženy, musí se jejich oděvy poněkud upravit a nedojde k problému "jsou tu dvě dívky ve volných dlouhých lněných šatách". ;) Ale i tady je taková ta vikingská "zástěra s ramínkama" strašně charakteristická na první pohled.
A pak tady jsou barvy - červená a černá, klidně pruhovaná (nebo ty široké varjažské kalhoty uděláte z více červených a černých dílů), nebo ve vzoru "rybí kost", ta je na rekonstrukcích často k vidění...
U "původních" Keltů, pokud se tím myslí odívání třeba ve 3. stol př. n. l. až 0 př. n. l., bude silueta úplně jiná - použije se asi spíš klasická "T" tunika, možná s rozparkama po stranách, kratší a nevyklínovaná (nebo dvě - dlouhý rukáv a přes to krátký rukáv nebo bez rukávů), pytlovité kalhoty jednoduše podvázané u kotníku... (Tady by byla výhodou absolutní jednoduchost šití - jsou to prostě jenom obdélníky ;)) Dámy můžou (?) mít šaty poněkud méně optimalizované pro boj než ty z Arnochu a ten archaický styl se svrchní vrstvou spíš sepnutou sponami než šitou vypadá taky dost charakteristicky...
Pokud k tomu budou převažovat modré a žluté (=zlatá), třeba v kostce (drobná kostka je "dobovější" než tartan a navíc se nebude plést s Fearnmoory), je, myslím, záměna dost vyloučena.

Pak máš ještě možnost namalovat si štíty a personalizovat si výzbroj. Tady by vlastně pomohlo, kdybyste tam používali nějaká mirelonová bacátka spíš než klasické dřevěnkářské, už poměrně hezké a na výrobu náročné zbraně. (Tak to snad kdysi bylo, ale nejsem v obraze.) I mirelonové bacátko jde docela snadno nakašírovat tak, aby mělo jílec ve tvaru vikingského nebo laténského meče, a pokud se nelepí powertape, ale kobercovkou, jde pak jednoduše pomalovat, což udělá se vzhledem strašně moc - nastínuješ si tam vikingské vykládání zlatem nebo "dřevěný" antropomorfní jílec s hlavičkou... ;)

SERPENT: OK, přelom července a srpna je zrovna dost plný, bude i Bezkrálí a tak, to budou asi hliníkové koužkovky rozebrané a zbyde mi jen nýtovaná ocel, tu nikdy nikdo dobrovolně nechce. :D Ale kdyby Tyrům vládnul někdo sympatický, mám tři bronzové troquesy. ;D