"A to víte, že je mám rád. Vona je to odvážná skupina, to jo. Kravku mi vytáhli z rozbouřený vody a eště mi u nás v krčmě koupili kořalku, ať to prej přepiju. A to jste slyšeli, že jich bejvalo o jednoho víc? No za časů Bledý smrti to bylo, poudám..."
- dráteník Liši, co rád kouká po hvězdách, než aby dával pozor na svou jedinou kravku

"Zbrklé mládí, jestli chete slyšet můj názor! Na nejlepší cestě do hrobu. Jednou se jim to jejich mladické hrdinství vymstí - a ten den je brzo. Dejte na mě, však na moje slova dojde!"
- babka Aife, co sedává na návsi

/Jinak i nadále můžete velebit či hanit skupina Liama Bouřných Očí a vítáme mezi námi Druida, který se ujal role Braefara. Jupí!/

Právo na Vrchovině rozhodně není tak rozvinuté, jako naše dnešní, jak by také mohlo!
Řídí se jednoduchými, občas snad nespravedlivými pravidly.
Většinu sporů řeší starosta vesnice nebo usedlosti, kde došlo k nějakému přečinu, případně si může k sobě pozvat na radu “Moudré”, což je skupina lidí, kteří ve vesnici platí za spravedlivé duše (nejsou nijak voleni a občas se jejich složení liší).
Pouze pokud se jedná o zapeklitý případ, stává se, že se povolají druidi z Kamenného kruhu daného panství.
Laird celého panství je žádán o pomoc jen v opravdu bestiálních nebo velmi složitých případech.

Nicméně, k právu samému:

Nejčastějšími vážnými zločiny jsou krádež, zranění, znásilnění nebo zabití. Ty již nelze přehlížet a povolaní lidé je musí rozsoudit.
Pokud nebyla prolita krev, zvuk jejích krvavých krůpěji nenarušil Velkou Píseň. Pak suď, Moudrý, shovívavě.
Pokud však krev byla prolita útočníkem, pak neznej slitování, neb prolitou krví se útočník vysmívá tradicím, které jej vychovaly. Takového pak vyžeň z jeho domoviny do lesů, aby tam chřadl v temnotě mezi stromy, nebo ať je popravčí pošle na Mýtinu posledního soumraku.
Pokud však napadený potřikráte pronese “Tu krev jsem prolil sám,”, pak odpouští útočníkovi a jeho provinění smazáno jest.
Zvaž také, Moudrý, jak mladý či jak prohnaný je ten, co začal celou věc. Nezapomínej na odvahu mládí, ale nedovol, aby ti úsměv a kuráž mladíků příliš zakalila mysl.
Co bylo ukradeno, ať je vráceno a rodině poškozené ať je nabídnut dar.
Zranění nechť je vyléčeno a péče ať je splacena rukama toho, kdo rány způsobil.
Kdo znásilňoval, ať je poslán do učení k mistru, kterého vybere rodina poškozená. Předtím ať dvacet ran bičem ocelovým je mu vyplaceno na záda. Pokud dítě se z tohoto narodí, pak proti tradici matka bude jej vychovávati a moudrost Písně mu vštěpovati, ne jeho otec. Pokud snad raněná dívka bude chtít přese všechno projít se s útočníkem kolem stromu a své životy pak spojit, hlavním vychovatelem pak bude otec.
Kdo zabil, nechť je zabit. Pokud vraždil, ať je odveden do pohyblivých bažin, dokud nezmizí navždy. Pokud zabil zbraní chladnou, ať jí sám zhyne ranou nejbližšího člena rodiny mrtvého. Pokud zabil rukama, ať je ukamenován a první kámen ať hodí nejbližší člen rodiny mrtvého. Pokud však v souboji k zabití došlo, pak nelze útočníka postihnouti, neb souboj je věcí cti a smrt je jasný konec pro jednoho ze soupeřů.
Starším náleží vážnost a úcta. Ať děti poslouchají své otce i matky. Pokud ne, ať jsou jim záda zmrskána provazem.
Kdo mstu vyhledává, nechť vyzve útočníka na souboj. Oba budou vyzbrojeni stejně a za zvuků písní se utkají. Velká Píseň sama je rozsoudí. Kdo by snad svou mstu spáchal jinak, stihne jej stejný trest, jako prve útočníka.
Pakliže nedostatek důkazů jest, je zvykem vyslechnout přítomné Vrchovany a jich se na názor zeptat - pakliže by snad lhali, postihne je kletba Thagdy, Otce stromů, jenž lež nesnáší. Ať každý řekne krátce, jak celou věc vidí a na jakou stranu rozsudku se staví. Zvykem jest tohoto se držeti.
Kdo soudí tě, ten pravdu má, poslední slovo má a jeho slovy říditi se budeš!

"Prý 'kdo je Liam Fearnmoore'! Holčičko, posloucháš ty někdy vůbec? On a jeho parta jsou takový hrdinové, který potřebujeme! Přijdou a pomůžou, nic za to nechtějí, jen ať je zmíníme v nějaké ze svých povídaček. A to je to nejmenší, čím se jim můžeme odvděčit!"
-kořenářka Mayia ke své vnučce

ISLINGTON: Ty palce dostal Ondrej ; )

Snad vas potesi zprava, ze nad prvni verzi pravidel jsem dneska sedel s Ondrou Grayknightem dlouhych a plodnych pet a pul hodiny. Mate se na co tesit:)

Proc nas nikdy neporazi
(Pribeh z dob valek s Najezdniky, vypraveny mnoha bardy a vypraveci v mnoha obmenach)

Byly to krvave casy. Casy, kdy z more prisla smrt, kdy lesy Vrchoviny horely a zivoty naseho lidu koncily nedozpivane a prervane jako pretrzena struna loutny. Kdy Sakhullove a Etruri kosili zivoty jak vzrostle obili.
Mnoho nas bojovalo. Znovu a znovu jsme preladavali jejich linie, bili se s temi smrtonosi ve dne i noci, na vrcholcich hor i v hlubokych udoli. Za nase rodiny, za nase tradice. Za Vrchovinu!
To nebyl pripad Tedera, kteremu nikdo v kraji Fearnmoore nerekl jinak, nez Tichy druid. Nabadal k opatrnosti, ne vsak ke zlobe. K odvaze, ne vsak k blaznovstvi. Mel svou malou zahradu s bylinkami a svou tichou sestru, ktera mu s ni pomahala. Spolecne lecili ranene a dekovali sidhe, ze jejich sluzbu Vrchovine i Velke Pisni ocenuji tim, ze jim v dobe valky nechavaji jeden druheho.
Ale kdo zna cesty sidhe, zna jejich stedrost, milou tvar... i nezmernou krutost.
Panstvi Fearnmoore bojovalo srdnate a s Velkou pisni v srdcich... presto prohravalo, jak najezdnikum nebylo konce.
Snad proto se to stalo. Kdo vi.
Jednou, kdyz se vracel od ranenych, nasel Teder svou zahradu vyplenenou... A jeho sestre, pohozene jako hadrova panna mezi kvitim, kvetl na prsou kvet krve, kvet smrti.
Teder hledal svuj klid, ale nenachazel jej. Co zmuze jeden clovek proti tisicum?
Ale Teder nebyl obycejny clovek. Byl Vrchovan. Byl syn Velke pisne. A bratr zavrazdene sestry.
Ach! Jak tehdy Pisen kvilela v jeho srdci, kdyz svou sestru pohrbil mezi kvety, o ktere se s laskou a pokorou starala.
Pak vyrazil za svou pomstou, po stopach najezdniku.
Stopoval je dnem i noci, hnal se za nimi v kuzi sedeho vlka a za noci je strasil svym vytim.
Tretiho rana je dohnal.
A s vlcimi spary prisla mezi najezdniky smrt.
Bylo to u sameho pobrezi, kde jiz cekaly dalsi dve bandy najezdniku, Etruru i Sakhullu ve svych lodich. Osamely vlk jim nejdriv pripadal k smichu- ne ve chvili, kdy zuby zardousil dva z najezdniku behem tri uderu srdce.
Rozhorel se boj a Teder skakal mezi vrahy jako uragan, menil se v cloveka a zas ve zvire, tesal kolem sebe dykou, metal kletby a uskakoval ve vlci podobe.
Avsak nikdo neuhne leticim strelam.
Zraneny a krvacejici prijal Teder znovu lidskou podobu a bleskem a hromem rozmetal nejblizsi utocniky.
Rika se,ze tehdy cosi zaslechl. Pry to byla pisen. Nebo krakani vrany. A nekteri rikaji, ze to bylo vzdalene sumeni lesa.
"Kdo jsi, blazne?" zeptal se tehdy etrursky valecnik, pripraven zasadit smrtici ranu.
Teder se tehdy usmal. Pry promluvil poprve:
"To nikdy nepochopis. Jsem les a jsem strom, jsem hrom i klid, jsem hluboko i vysoko. My vsichni jsme, najezdniku. Jsem Vrchovina."
A pak zpival. A jeho zpev byl bodanim nozu a zurivym ohnem, cirou nenavisti, zrozenou z bolesti a ztraty. A nebe se rozestoupilo a propukla boure a besnila den i noc.
Tedera nasla skupina Vrchovanu o tyden pozdeji, kdyz se boure uklidnila. V blede tvari mel vepsan zal a smutek... ale i stesti. V prave dlani pry sviral kvet materidousky...
A kolem nej lezelo na sedesat mrtvych vrahu a more pohlcovalo zbytky tri etrurskych lodi.
Kazdy jsme Vrchovina.
Proto nas nikdy neporazi.

"Emmeth je hodnej kluk. Ale porád kouká po tý Cawrin, a to je hloupý. Kdyby se tak někdy poohlídnul i jinam, za slušnejma holkama. My už bysme mu ukázali, jaký svět skýtá potěšení. Cawrin je nafoukaná a nedá mu... ani to políbení! Prej svatba, svatba... To já, já bych se líbala hned!" - Nissa, mladá krasavice ze Tří Borovic (za souhlasného přizvukování okolních děvčat)

Otvíráme pro vás novou rubriku “Zahlédnuto na Vrchovině”.
Měla by tak troche sloužit k tomu, abychom vám ještě víc přiblížili život na Vrchovině a dali vám ochutnat prosté osudy obyčejných lidí.
Můžete klidně diskutovat, ale poprosím vás, abyste se pomalu přesunuli k diskusi v postavách, přeci jen se nám kempy blíží a my je chceme poznat blíž 

O Emmethově štěstí

Sedlák Gellen ze Tří borovic, nejbohatší v celém okolí, majitel velkého stáda a pěkných polí, se rozhodl požádat kamenný kruh o radu, za koho provdat svou jedinou dceru Cawrin, kterou vydával s velkým věnem. Vydal se tedy do lesa s balíčkem dobrého jídla, trochou té domácí medoviny, kterou měl doma od své svatby a hrstí bronzových náramků, aby tam strávil noc, než se odhodlá položit otázku, která jej tak trápí.
Kamenný kruh odpověděl, že prý kovářova tovaryše Emmetha, což pro Gellena bylo nemilé překvapení.
Šel se tedy poradit se starým kovářem, který přeci jen zná úradky starých kamenů lépe, než kdo jiný a ten, když to zaslechl, řádně Emmetha za tu troufalost vypráskal.
Všichni ve Třech Borovicích totiž věděli, jak si na sedlákovu dceru myslí. A že by byl dokonce schopný jít i proti tradicím, schovat se mezi kameny a hovořit za Velkou Píseň samotnou.
A navíc, co je to za nesmysl, aby Velká Trojice poradila, že nejbohatší děvče v kraji si má vzít nuzného kovářova tovaryše, co má jen prošoupané boty a jeho kovadlina pořád ještě nezvoní tak vesele, jako jeho mistra.
Gellen se mu vysmál, Emmeth s hanbou odešel a pak ho nikdo dlouho neviděl. Prý že se šel omluvit do kamenného kruhu a Velké Trojici za svoji hloupost.
Třeba potkal i Sídhe, ti se nad ním smilovali a napomohli mu ke štěstí.
Nebo se dal k lapkům, kteří přepadají slušné počestné.
Kdo ví?
Nakonec se do Tří Borovic vrátil s náručí zlatých mincí, širokým úsměvem a svatbou před sebou, protože takovému boháči Gellen svoji dceru rád dá.

Jedno je jisté, za svou troufalost došel odměny.
Nebo snad ho jednou čeká zlý osud?

Těžko říct, co hlubšího se skrývá za maskou Etrurů a Sakhullů, vždy, když k něčemu došlo, bylo to krvavé a na rozmluvy a filosofii nezbyl čas.

Nicméně, Etrurové pochází odkudsi z moře, jsou poměrně obratní stavitelé těžších, ale zato masivních lodí. Nosí nesourodé zbroje a ze zbraní dávají přednost sekerám. Z neznámého důvodu si často zdobí podivnými malůvkami krk, jako by snad neměli na korále a přívěsky. Pokud jdou do bitvy, berou to jako že jsou předurčeni k velkému úkolu pro své jediné božstvo, jehož jméno je "Ybovai", což také křičí při zteči. Jejich přední válečníci nosí v bitvách kolem krku červenou barvu, aby tak vyzývali hrdiny Vrchoviny, aby se jim pokusili srazit hlavu z ramen. /ve hře nepřípustné!!!/

Sakhullové se pak rádi halí do barevných šátků, o kterých věří, že jim přináší štěstí. S oblibou používají práčata, jejichž salvy mají často zničující účinek, později pak nastupuje jejich těžká pěchota, ozbrojená zahnutými obouručními šavlemi. Věří v božstvo dvou tváří, "Hasadigua", které je z poloviny muž a z poloviny žena, jakkoliv to je pro Vrchovany odporné a nepřípustné. Jejich přední šermíři rádi vyhledávají osobní souboje a v nich nalézají osobní slávu. Velkým postrachem jsou pak jejich Vyvolávači, prokletí kouzelníci, kteří dokáží křivit počasí a použít jeho sílu zničujícím způsobem. Ono spojení mužské a ženské podstaty, prazáklad sakhullské kultury, v podstatě znemožňuje jakoukoliv rozpravu s Vrchovany, kteří jasně oddělují svět na ženský a mužský.