PETER_PAN: Nevím, jestli jsem pochopil správně smysl tvé odpovědi, možná jsem myslel, že se navážíš do něčeho jiného.
Podívej, třeba s úředníky je to těžké. Velká část té práce se díky automatizaci stává zbytečnou, ale jakýmsi podivuhodným během světa, automatizace často víc pracovních míst vytváří, než ruší (ale toto nebude platit trvale a v jeden moment to pak bude jako domeček z karet).
Problémem úředníka je, že sice všechny předpisy, podle kterých jede, by měly být důsledkem projevu nějaké politické vůle, která čistě teoreticky v demokracii pochází od všech občanů. V praxi je to ale divadlo a všichni víme, že často to tak není a lidé jsou důmyslní v objevování toho, co vše si můžou dovolit.
Právě toto byla moje hlavní motivace, proč jsem se od (téměř) "mladistvého anarchokapitalisty" postupně vrátil zpět ke svým nějakým zhruba liberálně-sociálním (v podstatě intuitivně pra-sociálně-demokratickým) východiskům, ovšem poučeným o základní ekonomický rozhled a povědomí o neefektivitě veřejného sektoru.
Člověk (hypoteticky) žijící ze ZP je skutečně jakýsi "minimální úředník" - ne náhodou se tomu konceptu za Francouzské revoluce říkalo "občanská mzda". Je to úředník, který může škodit pouze do výše svého hlasovacího práva - a navíc souhlasí s tím, že nebude brát více, než by bral kdokoliv jiný, kdo také nedělá nic (což, jak si jistě všimneš, je kritérium, který většina dnešních úředníků rozhodně nesplňuje...)
Pointa je, že já ani nejsem nějak radikálně pro ZP a poukazuju na spoustu úskalí (ty jsou ale jiná, než na jaká poukazují odpůrci). Jsem spíš "odpůrce odpůrců ZP" - pokládám to za koncept, který dlouhodobě dává smysl (zejména s přihlédnutím k tomu, že život občana je regulován obrovským množstvím zákonů a jiných lokálnějších pravidel, která přináší nejedno omezení a podřizují ho většinovému životnímu stylu a pravidlům, která lze měnit jen velmi obtížně po dlouhodobém úsilí... jinými slovy, člověk je fakt nucen zapojit se do společnosti a nijak snadno už nepřežije na samotě v lesích...)