KLEVKA: ja to treba moc nepochopila. znam jen jednu zenu, ktera si v Podolj dokazala neco vyhadat - rodila po treti a je to fakt drzka nevymachana.

ja byla pripravena jak hovado, potrebovala jsem rodit v praze a stejne si me u Apolinare namazali na chleba.

tohle je selhani systemu, ne tech rodicek.

BLONDYNKA: jo s tim souhlasim, ze jsem neprijimala vlastni zodpovednost... A je supr ze jsi zvladla kp a byla pripravena, to ti moc preju...!

BLONDYNKA: Ty jo, to je skvělý, že jsi si to prosadila. Akorát každá neni tak od rány jako ty a to je, bohužel, celkem potřeba.
Já jsem ráda, že tu zaznívá, jak se někdo nechal přesvědčit a zpětně by to třeba udělal jinak.

MORGAN:
KLEVKA: Rodila jsem KP, věděla jsem, do čeho jdu, rodila jsem normálně a mabulantně a prosadila jsem si to. Dalších komentářů asi netřeba.
Sice souhlasím s tím, že v našem porodnictví není všechno 100% růžové, to ale ostatně není nikde a z toho, co tady píšete vy, mně přijde, že se spíš snažíte vyhnout přijetí vlastní odpovědnosti a shazujete to na nátlak zvenku.

BLONDYNKA: No tak nemusela, ale kdo se v tý situaci ocitl, tak ví, že se nerozhoduje s čistou hlavou od stolu. Porodníci se tě snaží dotlačit do jejich řešení, zveličují rizika, rizika císaře zas nezmiňují (nebo naopak, podle preference).
Já jsem hodně asertivní a při druhým porodu už jsem věděla co přesně chci a co ne a byla připravená na manipulaci. A stejně, řekli mi, že 41+2 začnou vyvolávat a jestli ne, něco se stane (byla jsem bez jakékoli nálezu). Měla jsem co dělat, abych to ustála a prosadila si dva dny odklad. Do ty doby se to naštěstí rozjelo samo.
Ani nepadla žádná konkrétní výhrůžka a už se mi klepaly kolena. V ty chvíli je žena fakt bezbranná.

BLONDYNKA: neznas vubec podkres udalosti, takze toto bych tady moc neresila...
V podoli to funguje tak ze pred planovanym sc mas sezeni s nejakou jejich magistrou ktera do tebe huci ze nechces prece ohrozovat sve dite na zivote, bo tam kp 10 let nikdo zadnou zenu rodit nevidel, nebyla jsem na to pripravena, nemela jsem nic zjisteneho dopredu, byla jsem nevedoma a zastrasit jsem se nechala, je to moje prvni dite. Plus nemeli jsme auto na jizdu za Prahu a ni jsem to tehda neumela nejak posefovat.
Momentalne jsem s tou situaci jak se to stalo v pohode, poucilo me to a posunulo uplne jinam ale myslim ze je super se v zivote posunovat taky pozitovnima udalostma, ne jen tema bolestnyma i kdyz ty byvaji asi nejucinejsi otviraci oci...

KOTENCE: O tom bych se mohla nekdy rozepsat o tom ze je v poradku se po cisari citit hodne spatne a to byl u me planovany pro kp zadny masakr pred tim....
Byl to dost start pro celkove zivotni zmeny...

ALI_EN: prave ze cim vic zen se o tom dozvi, tim lip. Dava posledni dobou i vyzvy na podani stiznost na jednotlive porodnice. Dava dohromady zpetne vazby rodicek a pak je s nima projednava... Je husta! Ale je jasne, ze prvni krok by mel byt se ingormovat sama. Na druhou stranu vsechny vime, jak velka chut/sila je po porodu bojovat se systemem (kdyz treba nechteji pustit ambulantne po porodu domu,...).

HYSTERIA: ta moje si pamatuje, ze po ceste taxikem zjistila, ze si zapomnela zubni kartacek a tk se pro nej vraceli :D

Moje máma je v tomhle trochu komik a moc toho nesdělovala nikdy. Co se týče nějakých faktů z porodu (mě a mojí ségry) tak vím toto:

*Neměla ani jednou císaře
*Já se měla narodit dle doktorů 20.1 a nakonec jsem se narodila 24.2 a nikdo se tomu tehdá nějak nedivil
*Ségra je o hodně mladší, termín měl být 1.2 a narodila se 20.2 po vyvolání. To už byl rok 2000 a tam to teda asi doktorům přišlo už divně dlouho po stnaoveném termínu.

Já si z toho odnesla to, že tedy to vypadá, že budu také rodit po termínu. A nakonec mám obě děti po termínové.

Jsem ráda, že mi moje máma nelíčila porod jako nějakou hrůzu. V podstatě to podávala jako něco z čeho mám pár vtipných storek do konce života. Takže jsem k porodu přistupovala s pozitivní myslí.

Musím uznat, že tohle byl od ní velký dar pro mě, aniž by si to možná tehdy uvědomovala.

SUFFOCATE: mne o porodu mama rikala, ptala jsem se. Uz jako docela mala. A mela jsem z toho hruzu. Dlouho jsem resila, kdo je na tom hur, jestli kluci, kteri musej na dva roky na vojnu (jo, jsem uz stara breca, hehe) nebo holky, protoze budou rodit.
Uplny nebe pro me byla knizka od Ingeborh Stadelmann a prednaska IK v Gender Studies nekdy okolo roku 2000. Prestala jsem se bat. A tenkrat jsem se i chtela stat PA. Zivot me zaval jinam, ale porod novyho cloveka je pro me porad fascinujici akt. Obzvlast po tech mych dvou. Mrzi me, ze uz asi zadnej nezaziju :/