report porod 9.5.2017
Z porodu jsem měla strašný strach! Celé těhotenství ani moc ne, ale poslední dny/týdny se ten strach stupňoval a špatně se mi s těmi pocity pracovalo. Pořád jsem doufala, že to ještě nepřijde, že se to posune na co nejpozději a nebo to nějak zaspím, nebo nevím.. :) Ale zase jsem si dávala pozor na to, abych si nakonec nepřivolala císaře v celkové narkóze.. :)
Každopádně.. termín jsem měla stanovený na 12. května, ale myslela jsem si, že to bude spíš dříve. V pondělí 8. května odpoledne jsem potkala známou (matku tří dětí) a dostala od ní informaci, že bříško už mi pěkně kleslo. To mě poněkud vyděsilo, ale říkala jsem si, že to může trvat klidně ještě týden. Celý den jsem však byla divná. Naštvaná, podrážděná, plačtivá, nervózní... cítila jsem se děsně. Večer jsem už ležela v posteli, přišel si lehnout i manžel a jak jsem se otáčela na posteli na druhý bok, začala mi odcházet plodová voda. Žádné lupnutí apod. jsem neslyšela, dokonce jsem si myslela, že to není plodová voda, ale nějaký výtok. Téhle domněnky jsem se držela opravdu dlouho, asi ze strachu, že už to vážně přišlo. :) Voda mi tedy začala odcházet cca ve 22.15. S tím začaly i nepravidelné kontrakce. Byly to takové chvíli slabounké, chvíli silnější menstruační bolesti. Po 15, 8, 10, 5, 20.. atd. minutách. Celou noc jsem se snažila spát, ale nešlo to. Naspala jsem dohromady asi hodinu, ale nebylo to nijak hrozné. Ráno mi přišlo, že kontrakce trochu ustaly, ale stále mi podcházela po troškách voda. V devět jsem byla objednaná na kontrolu na gynekologii, ale nešla jsem tam s tím, že už to bude spíš na porodnici. Protože však kontrakce nebyly tak časté a intenzivní, rozhodli jsme se s manželem ještě zajet na úřad vyzvednout si nové občanské průkazy a manžel že si vyřídí nové techničáky na auto a motorku. Na úřadě kontrakce trošku zesílily, ale nic strašného. Mnohem víc mě znepokojovala ta odcházející plodová voda. Ještě jsme jeli pro pizzu (kterou jsem pak jen stěží snědla) a domů. Rozhodla jsem se být doma co nejdéle, nechtěla jsem trávit v porodnici zbytečně moc času. Kdybych si trošku víc věřila, klidně bych rodila doma, ale jakožto prvorodička a strašpytel jsem se nakonec rozhodla rodit v porodnici. Po celý den jsem občasně chytla hysterický záchvat pláče, vlastně ani nevím proč. :) V 16 hodin jsme nakrmili psa a vyrazili do Hořovic. Cesta byla v pohodě, v Hořovicích jsme ještě vyvenčili psa a dali ho do auta, ať na nás počká. Personál však zjistil, že mi opravdu odtéká plodová voda a už si mě tam nechají. Byla jsem nesvá z toho, že to může trvat dlouho a pes bude v autě několik hodin. Dokud si pro něj nepřijeli manželovi rodiče, jako bych ten porod nějak brzdila. Pak se to pěkně rozjelo, ale dost možná to bylo také klystýrem... ještě k příjmu.. natáčeli mi monitor a neustále se na něco ptali, musela jsem podepisovat souhlasy.. no klasika porodnice. Porodní plán se mnou konzultovali, ale spíše stylem, že "tohle se u nás nedělá", "tohle udělat musíme"... po natočení monitoru nás s manželem odvedli na porodní pokoj a nechali nás tam. Ještě mi zavedli kanylu, což jsem nechtěla, ale už jsem byla celkem mimo na to, abych jim odporovala. Manžel se snažil všechno s nimi vykomunikovat, ale jsou to mistři v manipulaci. :) Klystýr jsem si mohla rozmyslet, a nakonec jsem se rozhodla jej podstoupit a nebylo to vůbec nepříjemné. Po klystýru začaly kontrakce sílit, bylo asi 18.30. Občas někdo přišel se podívat, ale moc nerušili. Kvůli tomu, že mi voda odtékala už několik hodin, chtěli mi dát antibiotika. Když jsme se ptali na výsledky krve, jestli je to nutné, jejich odpověď byla, že výsledky jsou dobré, ale trochu hraniční a pokud to nechci, musím podepsat reverz, ale že stejně mi je pak budou muset dát a kdesi cosi.. taková nepříjemná situace. Takže jsem se opět nechala zmanipulovat. :) Kontrakce sílily, sprcha nepomáhala. Myslela jsem si, jak budu kontrakce rozhopsávat na míči, ale nejlepší byla poloha vestoje s opřenýma rukama o stůl nebo umyvadlo a studenou plenu na hlavu. Tu mokrou studenou plenu jsem pak měla na hlavě snad pořád, myslím i při samotném tlačení jsem si jí dávala na obličej. I když už byla úplně horná a manžel mi ji chtěl namočit, nemohla jsem ji sundat, jako bych se s ní cítila bezpečněji a tak trochu v "úkrytu". :) Někdy ty kontrakce byly tak silné, že se mi podlomily kolena a klečela jsem na zemi, ale jak to šlo, hned jsem zase vstávala. Také mi bylo na zvracení, ale vyzvracet nic nešlo. Nevím v kolik, ale myslím kolem 22.00 mi sdělili, že jsem otevřená na osm centimetrů, což mě povzbudilo, že už by to nemuselo moc dlouho trvat. Cítila jsem tlak na konečník a bolest byla už celkem silná, sestra mi poradila, ať si sednu na toaletu, že lépe sestoupí hlavička níž. To už ale byly bolesti tak vyčerpávající, že jsem si řekla o Entonox. Trochu mě mrzí, že jsem to nezvládla bez něj, ale v tu chvíli mi to hodně pomohlo. Bolest sice byla pořád silná, ale mimo kontrakci jsem byla příjemně zfetovaná a mohla jsem se úplně uvolnit. Jinak jsem byla stále v křeči, i když kontrakce zrovna nebyla. Trochu jsem si odpočinula, dr. se sestrou mě poslaly na lůžko, že mě vyšetří. Bohužel, v téhle blbé poloze na zádech jsem už zůstala, šlo se rodit. Ještě jsem si řekla, aby mi alespoň trochu zvedli záda, abych úplně neležela, ale poloha to byla blbá tak jako tak. Tlačení mi nešlo, byla jsem v hrozné křeči, navíc mi sebrali ten plyn, takže to začalo být zase docela brutální. :) Pořád mi říkali, ať si držím nohy pod koleny, tlačím je k sobě a uvolním zadek.. a ať tlačím. Vůbec mi to nešlo, cítila jsem, jak jsem v blbé poloze a jak se to všechno děje úplně jinak, než jsem chtěla, ale byla jsem strašně unavená a už jsem chtěla, aby to celé skončilo, tak jsem poslouchala instrukce a snažila se... na úplný závěr mi prý dali do kapačky oxytocin, že to zesílí kontrakce. Taky mi nakonec udělali nástřih, i když ten jsem opravdu HODNĚ nechtěla a myslím si, že kdybych nebyla na zádech, vůbec by nebyl nutný. Nástřih jsem cítila, ale přehlušila to bolest sestupující hlavičky. Nevím jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem hlavičku vytlačila (za doprovodu věty "miminku už se tam nedaří" - klasika), tělíčko už byla sranda... miminko mělo jednu ručku kolem krku, ale vše v pořádku, dali mi ho na chvilku na břicho, manžel přestřihl pupečníkovou šňůru. Ještě jsem jim říkala, ať nechají dotepat pupečník, dle dr. prý dotepal, ale přišlo mi, že to šmikli celkem rychle, takže si tím dotepáním nejsem vůbec jistá. Pak miminko dali na výhřevné lůžko, změřili, zvážili, mě zašili.. bolelo to, ale dalo se to přežít..
Ve 22.46 se nám narodila dcera Anežka.
Manžel byl u ní, já jsem se celá klepala, klepaly se mi ruce i nohy, bála jsem se, že bych ji neudržela, takže mi ji přiložili asi až za hodinu, kdy jsme si o to museli říct, jinak by asi nepřišli.. Pak nás ještě další hodinu nechali všechny tři osamotě. První noc jsem jí u sebe neměla, byla jsem z toho všeho taková rozhozená, unavená, překvapená.. když mě odvezli na šestinedělí, ptali se mě, jestli ji chci mít u sebe, ale hned dodali "no ale musela byste se teď ještě dívat na instruktážní videa a sestřičky se o ní dobře postarají..". Další manipulace, které jsem podlehla. Druhý den dopoledne mi ji přivezli a už jsem ji měla u sebe...
Asi se mi bude pohled na věc měnit, ale zatím to vidím tak, že Hořovice jsou pěkné, pokoje vybavené a zařízené úžasně, ale přístup personálu, především co se týče dr. a sester u samotného porodu, nic moc. Ale asi jako všude, když se necháte chytit do pasti zdravotnického zařízení.