LALUDMI: Jo, potrpím si spíš na ratio.
Já ti věřím, že jsi věřila atd. a přeju ti, že jsi to vnímala pozitivně atd. atd. Taky mám na první porod vzpomínku, že to nic nebylo, pořád jsem si říkala, že to začne bolet a tak a ono nic. První dítě jsem rodila pouze s PA, doktor tam žádný ani nebyl nutný. No akorát taková drobnůstka - PA byla mladá a horlivá a zcela zbytečně mě nastřihla. Nicméně mě nechala, do ničeho nezasahovala, mohla jsem hledat bohyni do aleluja, akorát že ono se to ve skutečnosti jmenuje "dobrý tvar pánve", "malá hlavička" a tak. Prostě někdo někdy vyhraje tu malou loterii a má snadný porod. Tj. když jsem ho taky měla a žádnou bohyni jsem hledat nemusela, asi to ponoření nebylo nutné, žejo.
Druhý porod zákonitě tak snadný být nemohl, protože konec pánevní má nevýhodu, že zadek tlačí méně než hlava, tj. porod se snadněji zasekne, porodní cesty se tak dobře neotevírají, logicky je to tedy pracnější. Zas to nemá co dělat s ponořováním a hledáním, jako psíš s nutností uvědomit si, že pokud chci rodit přirozeně, budu si to muset víc odtrpět. Mně to za to stálo, porod byl pro mne radostný zážitek, ale očekávat, že se to nějak vyřeší laděním vnitřní bohyně, to se na mne nezlob, to je fakt úsměvné.
Na tomhle dojmu, že se to vyřeší pocitově, je totiž zrádné, když se opravdu něco bez něčí objektivní viny sekne - prostě má třeba dítě moc velkou hlavu. Obávám se, že z pocitu, že se potřebuješ vylaďovat na dítě a ono to pak musí jít, se potom stane strašná frustrace, když to nepůjde. Jako jo, no, můžeš to pak svést na to, že ti někdo něco neumožnil, většina rodiček stejně nezdar u porodu svádí na doktory, tak proč ne, ale ničemu to nepomůže.