A tohle jsem ještě nikomu neřekla, protože je mi z toho doteď blbě. Když jsem se loni na jaře svěřila partnerovi, že to začíná bejt v prdeli, že se mi začínaj hlavou honit docela děsivý věci a začíná to bejt průser, řekl mi, ať si hlavně založim dobrou životní pojistku, ať aspoň zabezpečím syna. Něco jako klidně chcípni, hlavně když budou prachy. Ještě teď se mi klepou ruce, když na to myslim. No nic, zas to bude dobrý, zvládnu to.