ADELHAIDA: ale jo, 13.komnaty jsou, ale tvl na nyx to třeba já sypat nebudu, potřebuju zachovat aspoň zbytek zdání normálnosti :D nicméně vás ujišťuje, že když už vše vypadá jako happyend, přijde ťafka z úplně jiný strany.

Ve skutečnosti má naprosto úplně každý něco,... To tedy bylo moje zjištěno z ročního výcviku arteterapie. Opravdu jo, zdání klame. Kostlivec ve skříni, ale každý se s tímto vyrovnává jinak, někdo líp, někdo hůř...

Střelba není pro mne. Sice mě to baví, ale ze 2 m netrefím stodolu. Ale ve vířivce s proseccem jsem hvězda! Ověřeno!

MADIETTA: Tak ona tu občas pořádná přiznání jsou, ale je jich málo. Většina lidí nemá těch 13. komnat zase tolik.

Já se přiznávám, že jak jsem se s mužem vystřídala na rodičovské, tak v práci zůstávám tak dlouho, aby už byl s dětma na odpolední vycházce, až se vrátím, abych s nima nemusela. Teď, po roce v práci teprve začínám mít chuť trávit s nima čas.

Že někdy prostě jen čekám. Čekám až všichni usnou a já budu mít klid.

Mám v ložnici figurku fauna z Faunova labyrintu a před spaním mu vždycky popřeju dobrou noc.

MADIETTA: Teď jsi to ale moc nevylepšila...

Piercing v obličeji je pro mě obrovský problém.
Obecně proti němu nic nemám a myslím si, že je v pořádku, když si ho někdo pořídí, ale před mnoha lety jsem byl s jednou dívkou, která ho měla a došlo k něčemu, co by podle některých definic bylo borderline znásilnění... bylo mi to hodně nepříjemné a piercing ve tváři mi od té doby spouští malou panickou ataku.

Neovlivňuje to můj život moc, ale i když potkám ženu, která ho má, mám iracionální potřebu utéct. I když za to dotyčná nemůže a ten piercing jí sluší.

Prosím respektujte, že nechci řešit detaily té situace. Victim-blaming jsem si za ty roky obstaral sám a v dostatečné míře.

Přiznám se, že mě štve, že v této diskusi nejsou žádná zajímavá přiznání, že je to pouze přehlídka toho "co všechno jsem neviděl, nevím a neznám".

Už se neumim bavit na party, raděj bych jela na vodu.

NICOLLETTE: já taky ještě ne, ale pár let dozadu jsem si řekl, že tomu dám šanci :))

Do dnešního večerního jsem žil v tom, že padouk je osminohý tvor z infantilního světa dcerky,)))
Každopádně barva padouku je neodolatelná.

Miluju naši dceru nadevše, bez ní už si nedovedu život představit. Ale někdy je to náročný, vyčerpávající, oba s Lukym padáme na hubu. S lehkým smutkem vzpomínám na ty časy, než jsem otěhotněla respektive než se dcera narodila. Na cestování, party, naprostou svobodu.

Přiznám se, že kdyby nebylo nyxu, vůbec netuším, že v kině běží nějakej film o Barbie (doufám teda že to je film o Barbie) a že lidi na něj chodí a píšou si o tom na internetech. A taky že ten divnej herec z novýho Blade Runnera, co pořád vypadá jako kdyby právě dostal tečku, tak má dvojníka, kterej mu vůbec není podobnej. A že ta herečka z Tenkrát v Hollywoodu, která je tak dokonale asexuální, až mě to zaujalo, tak má dokonce čtvernice, nebo jak by se tomu mělo říkat. Jsem sto let za opicema :)

Pod záminkou Barbie jsem si konečně troufla vzít na veřejnost ten růžovej overal, kterýmu jsem (já černá můra) kdysi za kilo neodolala v sekáči... A je boží a asi ho budu nosit všude. A Barbie je vlastně taky boží, byť takovej překladatelskej potrat už jsem dlouho neviděla.

Jo a taky se přiznávám, že nedokážu otevřít auditko Sedm
Opět si počkám, až to nebude aktuální