přiznávám se, že jsem dnes intelektuálně pohořela v Divadle Kampa. Jako jo, měly jsme si s kamarádkou místo zcela zásadních řečí radši před představením přečíst program a ne věřit, že intuitivně vplujeme do díla. Na druhou stranu ta obří energie následných záchavtů smíchu cestou na tramvaj "tak schválně, co která z nás viděla, jo?", ta fakt stála za ten pocit diletanta. Namátkou: ""ty vole já vůbec nepochopila, že se to odehrává na lodi!, já myslela, že ty náklony jsou jakože ňáká emoční metafora!" - " a myslíš, že to bylo její vyjádření intimity, když hrála na ten akordeon, co nehrál?" - "na jakejch lekcích tance proboha?! Jo jak sebou tak divně škubali myslíš? To já myslela, že má bejt nějaká existenciální úzkost!". A tak dál. Omlouvám se tímto Divadlu Kampa, kam roky chodím ráda, ale holt není každej den svátek ani kondice :)