Zakomplexovani lidé se často potácí mezi vlastním dnem a arogancí. Ne nutně tou zjevnou, ošklivou, na někoho mířenou, ale tou vnitřní. Znám to. Bohužel. Jak jsem si mohla myslet, že už se do tohohle bodu nedostanu. Že už se mne to netýká. Chybí vám vnitřní pevnej bod a tak se upinate k racionálním konstruktům, které jste si poskládali jako systém berlicek, opor, ale které mají velice nestabilní základ, při větší zátěži se hroutí a vy padáte opět neadekvátně hluboko, k pochybnostem o základním smyslu, o oprávněnosti vlastní existence, o nároku dýchat a vůbec něco chtít. Ani trvale lhát si do vlastní kapsy už nezvladnete dlouho. A čím jste starší a máte na sebe větší a větší náhled, o to víc vás sráží vlastní slabost a nekompetentnost být dospělý. O to větší úzkost cejtíte z toho, že jste nenašli sílu s tím pohnout, uzdravit, pokud to vůbec jde, to malý ustraseny a ubrečený dítě v sobě.
Tak to vyblejete na Nyx, protože už není kam jinam, a jděte to zkouset znovu.