V rámci svého komplexního PTSD si strašně moc věcí z jednoho období svého života nepamatuju. Obvykle mi to nijak zvlášť nepřekáží, naučila jsem se fungovat bez těch informací, a chybí mi akorát občas v terapii.
Jedna z oblastí, ve kterých jsem toho zapomněla fakt hodně, je umění, se kterým jsem se v té době setkala, zejména hudba.
Takže když jsme s K.2 šli na koncert Progresu 2 a já si pustila Planetu Hyeronima Bosche II, dost mě překvapilo, že tu skladbu znám - jméno interpreta ani skladby mi nic neříkalo, dokud jsem ji neslyšela.
No a teď na mě vyskočilo něco od Kiffness, tak jsem se zaposlouchala, a najednou jsem si vzpomněla na Winston Crying On the Bathroom Floor a Princess Chelsea a teď to poslouchám a přijde mi úplně hustý, že mozek dokáže na několik let naprosto znepřístupnit takovou spoustu dat, a pak najednou cvak - a já si vzpomenu na všechny texty z alba The Great Cybernetic Depression.
Přiznat jsem se přišla hlavně k tomu, že mi přijde naprosto fascinující moje vlastní chybný fungování mozku, a strašně ráda tuhle část sebe studuju.