Mám obří nenositelné pončo z tlusté kousací ovčí vlny koupené vysoko v horách v Černé hoře. Přiznávám se, že nevím, co s ním.
Byli jsme tehdy na válecí dovolené u moře. To je věc, která mě k smrti nudí, ale manžel to má rád, přál si to a já věděla, že děti si to užijou. Tak jsem souhlasila. Co pár dní jsem ale donutila ty svoje koupáky někam vyrazit a něco objet (čímž se teda jen ukázalo, že Černá hora je zaměřená hlavně na ty koupáky a poznávací a kulturní turismus moc neumí). Manžel-Jugoslávec mi vyprávěl o vladykovi Negušovi, který to tam dal za dávných časů hodně dohromady, tak jsme se jeli podívat do jeho rodiště. Bylo tam celkem houby, ale jelo se tam dechberoucí krajinou temných, nepřístupných hor s vrcholy v mracích. Dole na pobřeží u Budvy bylo vedro, slunce a červenec, ale nahoře byla zima, lezavé vlhko a totální říjen. Klepali jsme kosu všichni čtyři. V Negušově rodišti bylo naštěstí pár stánků s blbostmi pro turisty a mimo jiné tam měli místní (aspoň doufám), notně předražené výrobky z hrubé vlny. Nalítli jsme na ten stánek jak vosy a všichni si pořídili ovčí příšernost. V tu chvíli nám bylo úplně fuk, že to stojí ruku a nohu, že ta vlna strašně kouše a že je to v podstatě úplně nenositelné. No. Takže od té doby mám obří ovčí pončo, říkám mu Neguš. Nosím ho jenom tehdy, když je opravdu příšerná zima, jinak visí většinu roku ve skříni. Kočky milujou ty jeho třásně, hrajou si s nimi a loví je a každou chvíli nějakou urvou, už je tím pádem hrozně opelichané, ale co s tím, přece to nevyhodím, že. Takže když je téma "přiznejte se, jaké máte oblečení", tak já se teda přiznávám k tomuhle nepraktickému, předraženému, kousacímu, nenositelnému ponču. Srdečné pozdravy posílají černohorské ovce.