Mám nejsilnější a nejbližší vztahy s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem rozbití stejně jako já, ale přesto dokážou s obrovským úsilím fungovat ve světě.
Mnozí z nich byli celý život psychicky týráni, zneužíváni nebo fyzicky ubližováni někým z rodiny. Kvůli tomu si sami sebe neváží. Někteří bojují s depresí, úzkostí, panikami, slyšením hlasů nebo s bludy.
Možná mám slabost pro extrémní jinakost.
A pak si taky říkám:
O čem se vlastně baví psychicky zdraví lidé?
Jaké to je žít relativně normální život - mít děti, cestovat, řešit recept na bábovku nebo jaká řasenka je nejlepší, kde mají máslo v akci?
Jaké to je prožít celý den zhruba ve stejném emočním tónu?
Jaké to je nemít neustálý overthinking?
Dneska mám zkrátka filozofický den, přiznávám se.