Jako malej jsem hrál dětský role v divadle.
Vždycky poslední věc, než jsem šel na scénu bylo dojít si na záchod.
I stalo se mi onehdy, že tomuhle navzdory se mi v podstatě hned jak začala moje replika začalo chtít znova.
Vydržel jsem to dobrou hodinu. V podstatě jsem nebyl sto jako pidižvík si vyimprovizovat prostor pro odskočení si.
Počůral jsem se ve vší parádě před zraky úplně celýho obecenstva.
Zajímavý na tom je, že z toho žádný zásadní trauma neregistruju.
Nočníma můrama na téma zostuzení rozhodně netrpím.