Takže, věci, za něž můžu být vděčná, se vždycky najdou, a dnes je takový den, kdy si je potřebuju připomenout a potěšit se z nich znovu:

celý den si nechávám otevřené okno a už není zima a nemusím je zavírat a mnohem lépe se mi tak doma dýchá
děkuju sama sobě, že jsem si koupila nový stereosystém, díky kterému mám ještě větší radost z hudby než dosud
děkuju kytkám, že se jim začíná dařit, semínkům v květináčích, že nechcípají a že se jim daří a dělají mi tak radost
děkuju Bohu, že mi svítí na cestu, i když je zrovna fakt nejasné, co se bude dít, co má smysl, čemu mohu věřit, čemu ne
děkuju bližním, že mě přijímají, jaká jsem a že i já můžu být nablízku jim - to vědomí mi dává pocit klidu a bezpečí
děkuji za vnější změny a vnitřní transformace, že mi dávají růst a i když to tak někdy nevypadá, tak vždycky vedly ke kvetení a ne zániku, a dokud mám v sobě dost síly, věřím, že to tak bude i někdy příště...,
a děkuju taky za to, že jsem zažila i období klidu, bezpečí a přijetí v minulosti, ke kterým se mohu v případě vnitřní nejistoty vždycky vracet a chvíli v nich ve vzpomínce pobýt.

Že existují antibiotika.

Za malé radosti! Kocour ho nesnědl, jen okoštoval :)

Zase mám nějaký neurčitý pocit celkové vděčnosti. Asi trochu, že jsem v sobotu odnikud sebrala chuť, skutečnou chuť důkladně uklidit celý byt. Trochu, že jsem stihla nakoupit substrát a keramzit a že jsem dnes konečně přesadila velké kytky a zasadila malá semínka. Děkuju, že se mi teď rodiče objevují víc ve snech, když je nemůžu navštívit. Děkuju tátovi, že si se mnou volá a že se snaží být mi konečně tátou, jakého jsem si vždycky přála - a že je v tom čím dál lepší. Děkuju mámě, že s ní můžu sdílet svoje radosti i starosti beze strachu z hodnocení. Děkuju přátelům, že se s nimi díky videohovorům vidím stále ještě dost často na to, abych si nepřipadala úplně izolovaná a že tak jako já mám chuť si povídat s nimi, mají i oni chuť zase povídat si se mnou. Děkuji za mé specifické bytové ticho, které mě konejší a děkuju zase a znova kočičkám za to, jak jsou tak strašně skvělé, hodné a když na mě dneska padla ráno pandemická úzkost z beztvarosti budoucnosti lidstva, nejdřív si ke mně pod deku ráno vlezl vrnící George a pak ho za pár minut vystřídala vrnící Grace, což ani jeden nedělají nějak často. Aha - tak je ten pocit vděčnosti celkem dost určitý. Teď jsem vděčná za to, že je mi z toho najednou moc hezky, když to tak píšu.

Dík drahému, že mě přesvědčil k tomu, abych se nastěhovala k němu. V současné době je fajn být s ním v domě se zahradou a terasou, než sama v cele zvané garsonka.

Jsem vděčná za své introvertství, díky němuž zvládám karanténu celkem hravě.
A taky za posledních pár západů slunce, které se mi dobře špízujou z 11.patra.
A za to, že jaro je tu, i když jsme tu Morenu nevynesli zrovna ukázkově, nebo ráno byly mínus čtyři!

Velkej dik moji zene za nadherny a fajnovy deti.. protoze kdybych mel zit jenom s ni, tak uz mi asi jebne :)

Za jaro. Kachničky jedoucí si na vodě, ovečky, který ožíraj trávu zase. Každodenní pohled z práce. Jaro je optimistické a slunce léčí duši!

Já jsem vděčná asi okolnostem a vesmíru za neustálou psychickou drezuru, které se mi dostává a díky tomu zraju jak víno.
Potom asi i za to, že poslední dva roky si žiju tak nějak dost nad poměry

Už někdo poděkoval NYXovi? Za ty dva měsíce solidarity?
Děkuju.

Za rodinu a nejlepší kamarádku, za to, že tu pro mě vždycky jsou, i když jsem ufňukaná a protivná a vždycky se s jejich pomocí dokážu se vším rychlejc poprat.

Děkuju Boží přítomnosti za to, že mi dala požehnaný klid a ticho, ale i požehnanou bolest, požehnanou zlost a požehnanou beznaděj, ve které mi bylo dovoleno jen tak být. A děkuji Bohu, že se moje rozbité srdce, z jehož hloubi se pořád nedovedu usmát, pomalu léčí, i za jizvu, která na něm už navěky zůstane a už nikdy tak nebudu takovou bytostí, jakou jsem byla předtím. Děkuji za možnost spočinout ve svém žalu, ve své prázdnotě, ve své nevolnosti, a obejmout samu sebe v tom všem. Děkuji za lásku a za přijetí, které jsem si dovolila sobě samé poskytnout. Děkuji za proud řeky, která si v hlubině plyne dál svým směrem i přesto, že hladina vypadá, že nezná směr.

Děkuju za to že jsem se nenarodil do země jejíž obyvatelé trpí a bojují o zachování holých životů pro zachování diktatury petrodolaru (Syrie, Libie, Irak, Iran, Afganistan...)

"Já ti umyju hrnek, můžu?"
"Ale já nechci bejt to... blbec. Co si ani neumeje hrnek."
"To nejsi, prostě jdu mejt víc nádobí a vezmu tvůj hrnek taky."

U dalšího stolu: "Můžu ti umejt hrnek?"
"Ne, já bych si pak připadal jako vůl, si ho umeju pak." (bere si ho k sobě, abych ho náhodou nezachytila a neumyla)

U dalšího stolu: "Ti odnesu ty hrnky, jo? Já ti je pak zas přinesu umytý."
"Ale... já si je vždycky pak odnáším sám a meju a dávám na místo, mně by to bylo blbý."

Děkuju, kluci, jste skvělí kolegové, kteří ukazují, že starý modely, kdy žena automaticky uklízí a chlapi nehnou brvou, už aspoň někde dávno neplatí. ;)

Jsem vděčná všem spoluobyvatelům světa, kteří mají elementární ohleduplnost vůči druhým a přírodě, vůči zvířatům, vodě a půdě. Vážím si vás.

Za každou noc, kdy spím nepřerušovaně aspoň 8 hodin (takových mám bohužel naprosté minimum, o to cennější jsou)