Míval jsem takový rituál, nazval bych to modlitba vděčnosti. Při každodenní pracovní návštěvě úpravny vody, jsem ji tam přednesl vodě. Začínalo to: "Drahá vodičko, promlouvám k tobě s úctou, pokorou a radostí..." a pak tedy následovaly verše toho vlastního sdělení. Jak známo, voda mj. velmi dobře vstřebává a přenáší informace, tak mi kromě vnitřní potřeby taky připadalo fajn, že se "taková voda" s poděkováním za to, že je (atd.) dostane u nás do všech domů, kohoutků a sprch, k nimž se to všecho z vodárny odnášely kilometry potrubí.
Předloni byla provedena kompletní modernizace vodárny a celý proces je už uzavřen v nerezových rozvodech a filtrech a na trubky se mi teda fakt mluvit nechce. To prostě teď nejde - předtím tam byly (před dezinfekční komorou) otevřené filtrační laguny, v nichž voda jakoby odpočívala a byla s ní možná komunikace. Člově viděl, cítil... Jednou kdysi, po té "modlitbě", jsem mlčel a uslyšel vodu zpívat. Myslím, že za určitých vlastně vcelku jednoduchých podmínek to může uslyšet každý člověk. Je to skutečně nádherný zpěv. Ale nikdy potom už jsem ho neslyšel. I když jsem znovu naslouchal. Tak to bylo, no a v nových nerezových tlakových rozvodech to teď jen hrozně hučí, prostě technologie... Je to rok a půl od rekonstrukce a nedokážu si na ten svůj text pro vodu celý přesně vzpomenout.