Díky za ten pád z kola a modřiny na nohách a zádech, žiju!!!! Zase žiju!!! Bylo to boží.

Míval jsem takový rituál, nazval bych to modlitba vděčnosti. Při každodenní pracovní návštěvě úpravny vody, jsem ji tam přednesl vodě. Začínalo to: "Drahá vodičko, promlouvám k tobě s úctou, pokorou a radostí..." a pak tedy následovaly verše toho vlastního sdělení. Jak známo, voda mj. velmi dobře vstřebává a přenáší informace, tak mi kromě vnitřní potřeby taky připadalo fajn, že se "taková voda" s poděkováním za to, že je (atd.) dostane u nás do všech domů, kohoutků a sprch, k nimž se to všecho z vodárny odnášely kilometry potrubí.
Předloni byla provedena kompletní modernizace vodárny a celý proces je už uzavřen v nerezových rozvodech a filtrech a na trubky se mi teda fakt mluvit nechce. To prostě teď nejde - předtím tam byly (před dezinfekční komorou) otevřené filtrační laguny, v nichž voda jakoby odpočívala a byla s ní možná komunikace. Člově viděl, cítil... Jednou kdysi, po té "modlitbě", jsem mlčel a uslyšel vodu zpívat. Myslím, že za určitých vlastně vcelku jednoduchých podmínek to může uslyšet každý člověk. Je to skutečně nádherný zpěv. Ale nikdy potom už jsem ho neslyšel. I když jsem znovu naslouchal. Tak to bylo, no a v nových nerezových tlakových rozvodech to teď jen hrozně hučí, prostě technologie... Je to rok a půl od rekonstrukce a nedokážu si na ten svůj text pro vodu celý přesně vzpomenout.

Za tu jeho trpělivost, kterou se mnou má.

Děkuji, že jsem si mohla vyzkoušet VR brýle, vzlétnout do vesmíru z prosluněného lesíčka na Zemi, prohlédnout si zblízka Měsíc a Zemi zdálky a přehlédnout celou Mléčnou dráhu. Jsem dojatá a nadšená.

Takže, věci, za něž můžu být vděčná, se vždycky najdou, a dnes je takový den, kdy si je potřebuju připomenout a potěšit se z nich znovu:

celý den si nechávám otevřené okno a už není zima a nemusím je zavírat a mnohem lépe se mi tak doma dýchá
děkuju sama sobě, že jsem si koupila nový stereosystém, díky kterému mám ještě větší radost z hudby než dosud
děkuju kytkám, že se jim začíná dařit, semínkům v květináčích, že nechcípají a že se jim daří a dělají mi tak radost
děkuju Bohu, že mi svítí na cestu, i když je zrovna fakt nejasné, co se bude dít, co má smysl, čemu mohu věřit, čemu ne
děkuju bližním, že mě přijímají, jaká jsem a že i já můžu být nablízku jim - to vědomí mi dává pocit klidu a bezpečí
děkuji za vnější změny a vnitřní transformace, že mi dávají růst a i když to tak někdy nevypadá, tak vždycky vedly ke kvetení a ne zániku, a dokud mám v sobě dost síly, věřím, že to tak bude i někdy příště...,
a děkuju taky za to, že jsem zažila i období klidu, bezpečí a přijetí v minulosti, ke kterým se mohu v případě vnitřní nejistoty vždycky vracet a chvíli v nich ve vzpomínce pobýt.

Že existují antibiotika.

Za malé radosti! Kocour ho nesnědl, jen okoštoval :)

Zase mám nějaký neurčitý pocit celkové vděčnosti. Asi trochu, že jsem v sobotu odnikud sebrala chuť, skutečnou chuť důkladně uklidit celý byt. Trochu, že jsem stihla nakoupit substrát a keramzit a že jsem dnes konečně přesadila velké kytky a zasadila malá semínka. Děkuju, že se mi teď rodiče objevují víc ve snech, když je nemůžu navštívit. Děkuju tátovi, že si se mnou volá a že se snaží být mi konečně tátou, jakého jsem si vždycky přála - a že je v tom čím dál lepší. Děkuju mámě, že s ní můžu sdílet svoje radosti i starosti beze strachu z hodnocení. Děkuju přátelům, že se s nimi díky videohovorům vidím stále ještě dost často na to, abych si nepřipadala úplně izolovaná a že tak jako já mám chuť si povídat s nimi, mají i oni chuť zase povídat si se mnou. Děkuji za mé specifické bytové ticho, které mě konejší a děkuju zase a znova kočičkám za to, jak jsou tak strašně skvělé, hodné a když na mě dneska padla ráno pandemická úzkost z beztvarosti budoucnosti lidstva, nejdřív si ke mně pod deku ráno vlezl vrnící George a pak ho za pár minut vystřídala vrnící Grace, což ani jeden nedělají nějak často. Aha - tak je ten pocit vděčnosti celkem dost určitý. Teď jsem vděčná za to, že je mi z toho najednou moc hezky, když to tak píšu.

Dík drahému, že mě přesvědčil k tomu, abych se nastěhovala k němu. V současné době je fajn být s ním v domě se zahradou a terasou, než sama v cele zvané garsonka.

Jsem vděčná za své introvertství, díky němuž zvládám karanténu celkem hravě.
A taky za posledních pár západů slunce, které se mi dobře špízujou z 11.patra.
A za to, že jaro je tu, i když jsme tu Morenu nevynesli zrovna ukázkově, nebo ráno byly mínus čtyři!

Velkej dik moji zene za nadherny a fajnovy deti.. protoze kdybych mel zit jenom s ni, tak uz mi asi jebne :)

Za jaro. Kachničky jedoucí si na vodě, ovečky, který ožíraj trávu zase. Každodenní pohled z práce. Jaro je optimistické a slunce léčí duši!

Já jsem vděčná asi okolnostem a vesmíru za neustálou psychickou drezuru, které se mi dostává a díky tomu zraju jak víno.
Potom asi i za to, že poslední dva roky si žiju tak nějak dost nad poměry

Už někdo poděkoval NYXovi? Za ty dva měsíce solidarity?
Děkuju.

Za rodinu a nejlepší kamarádku, za to, že tu pro mě vždycky jsou, i když jsem ufňukaná a protivná a vždycky se s jejich pomocí dokážu se vším rychlejc poprat.

Děkuju Boží přítomnosti za to, že mi dala požehnaný klid a ticho, ale i požehnanou bolest, požehnanou zlost a požehnanou beznaděj, ve které mi bylo dovoleno jen tak být. A děkuji Bohu, že se moje rozbité srdce, z jehož hloubi se pořád nedovedu usmát, pomalu léčí, i za jizvu, která na něm už navěky zůstane a už nikdy tak nebudu takovou bytostí, jakou jsem byla předtím. Děkuji za možnost spočinout ve svém žalu, ve své prázdnotě, ve své nevolnosti, a obejmout samu sebe v tom všem. Děkuji za lásku a za přijetí, které jsem si dovolila sobě samé poskytnout. Děkuji za proud řeky, která si v hlubině plyne dál svým směrem i přesto, že hladina vypadá, že nezná směr.

Děkuju za to že jsem se nenarodil do země jejíž obyvatelé trpí a bojují o zachování holých životů pro zachování diktatury petrodolaru (Syrie, Libie, Irak, Iran, Afganistan...)