Vcera jsem si zajel do horsky casti naseho kantonu pro booster. Oficialni verze znela, ze bych na ostatnich ockovacich mistech ziskal volnej termin mnohem pozdeji. Ve skutecnosti se mi ale ta hodinova cesta zdala atraktivni i z jinych duvodu :) odpoledne straveny misto v mlze uprostred sluncem jiskrici zasnezeny krajiny stalo za to :)

Ta fotka ale vznikla az na zpatecni ceste, asi tri minuty a sto vyskovych metru od myho baraku :)

V mym veku clovek uz zamestnani nemeni tak casto, a kdyz se mi po rocnim sabbaticalu behem kteryho jsem renovoval moji zriceninu ozval davnej kamarad jestli bych mu nepomohl postouchnout filialku jeho kancelare pro nemecky mluvici oblast, tak jsem musel chvili premejslet. Nakonec me presvedcilo klima ve firme, bezprecedentni nadseni pro to co delame, tak jak mi to dlouhy leta v ty stary cim dal vic schazelo.

Dnes jsme se dozvedeli, ze prvni soutez kterou jsme spolu udelali jsme vyhrali - zakazka na extremne komplikovanou stavbu pro kanton za 100mio CHF.
Zda se, ze to rozhodnuti tak spatny nebylo :)

Taky si přihodím, pátek ve čtvrt na sedm ráno nad hrází Grande Dixence. Vyšlo slunce, nikde ani noha (kromě dvou kamzíků), děti spí v hotelu pod hrází. Jenom já a patnáct milionů tun betonu. :-]

Tak zase napresrok

Jak je léto a v práci jsou otevřená okna, přestala jsem používat přístupový čip. Lezu dovnitř oknem a ne vždy stejným, i když jsou dveře zrovna otevřené. Už jsem zdokonalila techniku natolik, že to zvládnu i v minisukni. Viděli mě už téměř všichni kolegové. Vždy se jen tak pousměji, upravím si oblečení a dělám, že se to nestalo.

V bazenu v zahrade u kancelare ma voda 23 stupnu ;)

O vikendu u me byla pritelkyne, a zatimco jsem pokladal dlazbu v koupelne a v zadveri, ryla neco na zahrade a sazela asi padesat nejakejch sazenic cehosi co hezky kvetlo. Kdyz jsme v pauze sedeli v chladku u stolu na terase a pili vodu s matou, ozvalo se za mnou nesmely zakaslani a muj soused, ten co mi prisel nastipat nekolik kubiku dubu na topeni, se prisel nesmele zeptat, jestli by mi nevadilo kdyby mi pokosil louku, ze uz je silene prerostla, a kravy z toho sena budou davat min mlika. Tu normalne kosi jinej soused, sedlak, kterej na to ma techniku aby tech asi 3000 metru zvladl. Ten ale ma letos zpozdeni, dlouho prselo a neslo susit seno, a trava ma mezitim asi jeden a pul metru. Samozrejme jsme myslenku pokoseni te dzungle prijali s nadsenim.

Dnes, tesne pred tim nez to cele melo zacit mi zavolal nesmelym hlasem nejaky cizi mlady muz. Predstavil se mi jako pracovnik BKW, to je muj dodavatel elektriny, a licil mi svuj problem. Mel na dnesek naplanovano zktontrolovat kandelabr od elektrickeho vedeni, ktery mi stoji na te louce, ale nemel odvahu pres tu louku tou travou jit, aby ji neposlapal. Tak jsem mu rekl at ji klidne poslape, nebo at pulhodinu pocka, ze mu tam soused vysece chodnicek :-)

Chodil jsem si leta nechavat strihat vlasy k jednomu Italovi. Dostal jsem se k nemu nahodou, dlouho jsem nosil dlouhy vlasy a strihal mi je kadernik my pritelkyne, ponevadz je taky motorkar a bylo to potreba jen asi dvakrat za rok. V urcitej moment jsem ale rozhodl ze dlouhy vlasy vymenim za polodlouhy a Marco byl prvni coiffeur kterej mi prisel do cesty. Sednul jsem si, on se zeptal jak to bude, ja ukazal jak asi dlouhy, on me asi minutu pozoroval a potom mi bez jedinyho slova udelal podle slov my pritelkyne nejlepsi strih co jsem kdy mel.

Jednoho dne jsem ho v jeho ksefte nenasel. Byla tam sice mila ale trochu bezradna mlada holka, ten strih po pulhodine nepretrzityho pindani nic moc. Na moji otazku po Marcovi mi rekla ze jeho zena tezce onemocnela a on prestal pracovat.

Po asi dalsich trech terminech - mezitim tam pracovaly dve upovidany zensky - jsem tam natrefil na treti. Pozdravila me anglicky, ja ji odpovedel a rikam si, kurva to uz nemuzou ani mluvit jak jim zobak narost. Jak mi pomahala z bundy aby mi ji povesila, tak spusti anglicky „oh, vy mate Barbour, to je skvely, to je ta nejlepsi bunda, ja jsem z Londyna a ted ziju tady a timpadem ji uz tak moc nevidim“ Ptam se ji, proc zije ve Svycarsku, a ona na to ze my Svycari si kazdej hledime svyho a zatim tu moc nejsou ruzny woke debilove, ze tu je hezka priroda a klid.

Pak uz nerekla nastesti vubec nic, a kdyz byla hotova - slusnej standard, zadny nadseni - tak jsem se ji zeptal, jestli nahodou nevi jak se vede Marcovi. Ona se rozzarila a rekla ze uz zase pracuje, ale kvuli zene v malym mestecku asi tricet kilometru zapadne. A ze je ten nejlepsi coiffeur jakyho kdy poznala.

Tricet kilometru? Eh, to je za rohem :)

Od svyho syna jsem k vanocum dostal malej balicek caje. Ok, caj piju rad a casto, urcite vic nez treba kafe. Ale jsem spis konzervativni a za ta leta uz svoji paletu mam dost etablovanou, muset se rozhodovat pro jinej druh kdyz ten muj zrovna neni mi pripravuje opak poteseni. Syn darek koupil v malym specializovanym obchudku v Zürichu, coz je mesto ktery nesnasim a uz roky jsem tam nebyl, ja jsem slusne podekoval a zastrcil balicek dozadu do skrinky.

Asi po mesici mi dosla moje sorta darjeelingu a ponevadz zrovna bylo cosi jako lockdown, vyzkousel jsem ten darovanej. Jde o cinskej caj, a sice udajne o caj z trista let staryho stromu, rostouciho divoce v horach. Na fotografii bylo videt ze je asi tri metry vysokej, na rozdil od tech z plantazi. Sokujici pro me byl fakt, ze kdyz jsem ho vyzkousel, tak jsem hned po prvnim dousku musel konstatovat ze jsem jeste nikdy nic tak dobryho nepil. Aby nebylo mylky, moje caje jsou jak kvalitativne, tak cenove spis v tech nejvyssich kategoriich, ale tohle byla kategorie sama pro sebe.

Balicek byl malej a brzy jsem ho dopil, a zacal jsem resit jak ziskam dalsi zasobu. Problem byl ze jsem vyhodil baleni, jmeno jsem nebyl schopnej ani vyslovit natoz si ho zapamatovat. Syn mi prozradil jmeno obchodu a tak jsem tam zavolal. Cinska majitelka mluvila züridütsch az do okamziku kdy jsem ji celej ten pribeh popsal, s otazkou zda ma tuseni o cem je rec. Okamzite radostne zatleskala a vydala nekolik guturalnich zvuku ktere mely nejspis predstavovat jmeno toho caje. Navrhl jsem ji, aby mi to jmeno poslala mailem, ze bych u ni neco rad objednal ponevadz ani kvuli tak vynikajicimu caji urcite nechci jet do tak hnusnyho mesta. To jsme uskutecnili - pote jsem i pochopil proc byl balicek tak maly, cena na prilozenem uctu cislo 0001 byla taky tak trochu z jiny ligy.

Od te doby zhruba kazde dva mesice prijde balicek s cajem, ve kterem je pokazde mala cervena obalka s kaligrafickym textem neznamho obsahu, s dopisem na rucnim papire s pranim zdravi a stesti a pokazde nejaky maly darek - ted naposledy emailem zdobena kovova krabicka s „cestovni varkou“ caje pro nouzove situace.
To cely me donutilo se zamyslet, zda bych moji doktrinu konzervativnosti nemel preci jenom trochu rozvolnit, kdo vi o co se vsechno pripravuju. S cajema k tomu mam pokazdy kdyz dojde dalsi varka prilezitost, bejvaji tam aspon dva vzorky jinych druhu. Mam je vsechny vzadu ve skrince.

Poslednich par tejdnu jsem dodelaval podlahu v pradelne. Pradelna neni tim klicovym prostorem v mym baraku, ale rikal jsem si, ze nez se do tech klicovejch pustim, mel bych aspon trosku vedet co delam a na ty pradelne se to naucim.
Problem byl v tom, ze jako podlahova krytina tam mela prijit dlazba z rucne delanejch terakota dlazdic. Jak se ukazalo, „rucne delany“ znamena predevsim „krivy, nepravouhly, prohnuty, s hranama opisujicima nikoli primku ale jakousi krivku“ atd. Pokladani bylo docela dobrodruzstvi, v podstate slo o to aby ten zpusob jakym ta podlaha bude kriva byl akceptovatelne krivej a ne „blbe“ krivej. I vechno ostatni bylo jaksi jine nez u dlazdic z Bauhausu. Sparovani, myti vodou, myti kyselinou, znovu myti vodou a posleze zlaty hreb, impregnovani dlazdic vcelim voskem. Pro ten ucel mi vyrobce dlazdic „maestri del cotto“ dodal dva ctyrlitrovy kbeliky s prislusnou pomadou, s tim ze nejprve se aplikuje ta jedna a den po ni ta druha. Takze jsem otevrel prvni kybl a nejprve si pomyslel, ze doslo k nejakymu omylu. Uvnitr byla velice exkluzivne vypadajici polotekuta bile prusvitna hmota, vonici po pomerancich. Prislo mi ze po me chteji abych ty cihelny dlazdice natrel necim pripominajicim drahej krem proti starnuti. Prelouskal jsem etiketu a skutecne ve slozeni krome vceliho vosku figuroval pomerancovy olej, vsechno „100% naturale“. Takze jsem stravil den tim, ze jsem do mych dlazdic kartacem vmasirovaval pletovy krem s pomerancovym olejem.

Vcera jsem prijel vecer s dcerou domu, vystoupili jsme z auta, dcera se na me podiva a rika co se tu deje? Co tu voni po pomerancich? Ta vune byla tak intenzivni, ze byla cejtit az pred barak :) Dnes budu aplikovat ten druhej kybl, jsem zvedavej co nalili do nej.

BLOWUP: tomu říkám prkna s příběhem!

Nedavno jsem se propadl nohou prknama ktery zakrejvaj moji jamu na mocuvku. Zavinil jsem si to sam - moc jsem jim uz neveril a aby se neco takovyho nestalo, polozil jsem na jedny strane pres ty prkna salovaci desku, aby kdyz jedno z nich povoli to ta deska roznesla na ty ostatni. Nastal ale presne opacnej efekt: mezi deskou a prkny se shromazdovala vlhkost, ac to cele je pod strechou, a behem roku a pul ta prkna pod tou deskou shnila.

Nu coz, objednal jsem novy jedlovy fosny, protahl je hoblovkou a prkna nahradil novymi, nez se ta jama bude definitivne sanovat. Nicmene, zustala mi hromada starych prken, castecne s uhnilym koncem. Co s nimi? Zatim bez planu jsem je nejdriv umyl wapkou, urizl tu shnilou cast a zjistil, ze jsou vlastne uplne v poradku, dveste let stary fosny.
Tak jsem je zkusmo taky protahl hoblovkou a zasvitila na me ta nezamenitelna jantarova barva staryho dreva, jako drahokam. Ta co se zadnym trikem nebo morenim neda docilit. Pritelkyne se sice osiva, ze jsou to prkna ktery dveste let zakrejvaly diru na sracky, ale po tom ohoblovani uz nerika nic, bude z nich skrinka do pradelny ;)

Třeba moment kdy se mi bortí v hlavě můj vystavěný dům z karet a můj muž po mém boku hned přiskočí a začne mi pomáhat, aby nespadl úplně...how lucky I am

COURT: