Kdyz jsem byl mladej, tak jsem byl celkem ve forme. To je dost pausalni veta, kterou asi driv nebo pozdeji v zivote kazdej pouzije, ale v mym pripade to znamenalo ze jsem trenoval az dvakrat denne ve stredisku vrcholovyho sportu, dostaval jsem poukazky aby mi mama mohla kupovat vic masa a tak. Delal jsem vytrvalostni discipliny, cross, ol a tak podobne. Pozdeji jsem si udelal trenersky zkousky na lyzovani a potom sport v mym zivote ustupoval jinejm prioritam, jak uz to tak byva. Lyzovani me ale provazelo celym zivotem, nakonec kde ziju to skoro ani jinak nejde. Poslednich par let ale jiny veci vytesnily i to. Rozvod, nekolikery stehovani, koupe pamatkove chraneny zriceniny, zmena mista, bylo toho dost. Sport se tak zredukoval na trikrat tydne posilovnu a kdyz prisel covid a moje studio tyden pote co jsem mu zaplatil rocni abonentku vyhlasilo bankrot jsem nedelal skoro nic.

To se neobeslo bez nasledku: behem poslednich patnacit let jsem pozvolna pribral dvacet kilo, klasicky vetsinu z toho za poslednich pet let. Ze se neco deje jsem tak napul vnimal, videl jsem ze veci ktery me driv nestaly zadnou namahu jsou najednou problemem, ale potreboval jsem neco jako budicek. A ten se dostavil letos v unoru: usporadali jsme s kancelari lyzovaci vikend - byl jsem po peti letech zase poprvy na lyzich. Ja jsem vedel ze to bude drsny: muj problem je, ze mam jeste z drivejska zafixovanej styl lyzovani „naplno“, a ze nic jinyho nez „go big or go home“ me na lyzich nikdy nebavilo. Zaroven jsem vedel, ze oproti driv kdy jsem to zvladal s malou pauzou na polivku celej den az do zavreni vleku to tentokrat bude problematicky, a varoval jsem kolegy, ze se mnou asi nebude moc legrace ponevadz moje kondice je vicemene inexistentni. Well.

Zacalo to podle ocekavani: nazul jsem lyze a vyjel, tak jako vzdycky. Cerna sjezdovka po spadnici, opojeni rychlosti, fantazie. Kolegyne, ktera vyjela stejne se mnou a chtela me filmovat gopro dorazila asi pul minuty po me a pravila, ze ma pocit ze budu ji i ostatnim muset neco vysvetlit.
Nicmene, jak jsem se obaval, byla to kratka zalezitost: kolem jedenacty uz jsem sotva stal na nohou a po obede jsem s vypetim poslednich sil dojel do hotelu. Coz byl presne ten moment, kdy jsem si rekl, ze se neco musi zmenit.

Kolegum kteri porad jeste pusobili trochu zmatene jsem oznamil, ze od zitrka zacnu pracovat na tom, abych zredukoval svoji vaho o dvacet kilo na devadesat. Tolik jsem vazil pred patnacti lety, kdyjsem se citil naprosto ve forme. Vsichni to brali jako dobrej for, ale ja jsem to umistil na seznamu priorit na prvni misto. Poridil jsem si trenovaci masiny a cinky protoze chodit mezi lidi se mi uz nechce, a hlavne jsem zmenil vyzivu. Nejenom co jim, ale i kdy a jak. Zajimavy bylo, jak rychle moje telo na ten rezim zareagovalo. Zacal jsem ztracet vahu vicemene linearne, na krivce byly videt vykyvy nahoru typicky o vikendech a dovolenych, ale trend byl prakticky celou dobu jasnej. No a dnes rano jsem po peti a pul mesicich na devadesati kilech.

Je to zajimava zivotni zkusenost: nikdy bych neuveril jak moc a v kolika oblastech zivota to je znat. Driv jsem pri chozeni po horach nosival bagl kterej mel kolem dvaceti kilo, a pamatuju se, jaka to byla uleva ho shodit. Nekdo kdo ma nadvahu ten bagl ma porad a shodit ho nemuze. Ja sam mam pocit uplne jinyho vnimani zivota, prakticky vsechno je lepsi. A dokonce i jidlo si vychutnavam mnohem vic. Na mym dosavadnim rezimu nic menit nehodlam, takze je mozny ze ta vaha jeste pujde dolu, ale zaroven pozoruju ze posilovani taky ma nejaky vysledky, kdo vi, nekde se to asi ustali. Proc to sem pisu? Pro me je to opravdu moment kterej muj zivot udelal fajn, a kdo vi, treba to muze pro nekoho bejt ten impuls, kterej clovek potrebuje aby si to uvedomil.

V posledni dobe se mi zda, ze tech "momentu ktery delaj zivot fajn" je docela spousta, clovek najednou ani nema moc potrebu o nich psat. Je mi ale jasny, ze prijdou i jiny casy, tak uz to v zivote chodi. Misto abych ted ale psal o vecech jako "moje dcera uspesne dokoncila studium a ziskala svuj diplom" a podobnejch existencnich zalezitostech, napisu radsi neco o lasce :-)

V sousedstvi myho domu se nachazeji asi tri dalsi domy. V jednom z nich, kterej z tech tri je mymu nejbliz, zijou tri generace zenskejch: matka, dcera a vnucka. Dcera je takova vesela kopa, ale rekl bych ze neni z toho druhu zenskejch za kterejma se na ulici panove otaceji, takze kdyz se asi pred rokem zamilovala a pred jejich domem zacalo parkovat auto jednoho mladeho muze, brali jsme to v sousedstvi jako dobrou zpravu.

Pred casem mi vichrice v moji strzi vyvratila jeden starej strom, kterej jsem zpracoval castecne na topny drevo a castecne nektery kusy kmene umistil vedle baraku s tim, ze je zpracuju na fosny. Rezna plocha jednoho z nich ma tvar srdce, a ctenar jiste tusi, co nastalo dal. Sousedka plna zamilovanych hormonu mi prinesla kolac s nesmelou prosbou, zda bych ji kousek toho kmene nemohl uriznout, kvuli tomu tvaru.

Toz tak, co by clovek pro zamilovane neudelal.

Sice uz nekolik mesicu "normalne" bydlim, v byte kterej neni staveniste, je v nem nabytek, koberce a na stenach zvolna pribyvaji moje obrazy, ale nektery nabytkovy projekty halt potrebujou svuj cas. Nektery nabytky mi do mych nynejsich prostor nepasujou a jejich obsah musi tudiz cekat na konecne reseni na pude nez se pro nej nalezne nova alternativa. Tyka se to treba meho osaceni - pro ktere jsem si navrhnul novej uloznej nabytek, ktery ovsem musim teprve vyrobit. A tyka se to casti moji kuchynske vybavy.

Kuchyn je soucasti meho obytneho prostoru a byla cilene navrzena jako spis mirne podmerecna. Sestava z jedine rady skrini a skrinek a jeji soucasti se mela stat i jedna samostatne stojici vitrina na porcelan a sklo. Po delsim hledani jsem jeden takovej starej kus - kterej se rozmerama hodi na dedikovane misto - nasel a zrestauroval, a tak nastal moment jej zaplnit. Moje mama mela porcelan rada, a tak mi nezbyvalo nez ho mit rad taky, i kdyz se jeji vasen s mym pristupem neda srovnavat ani vzdalene. Presto mam krome normalnich taliru na bezne pouziti dva kompletni servisy pro "nebezne" situace. Jeden je bilej Rosenthal "Maria", ten druhej je bilej Sutnar se zelenym prouzkem. Oba servisy jsou pro moji potrebu prilis velky, ale oba jsou pro me spojeny se spoustou vzpominek na chvile u dobryho jidla s blizkejma, ktery uz nikdy neuvidim. A tak jsem po letech snesl z pudy pet beden s peclive zabalenym obsahem, sedel u stolu, vybaloval a ukladal. A rikal jsem si, ze ho budu pouzivat casteji nez moje mama, i za cenu toho ze se obcas neco rozbije.

Jakou hodnotu ma v zivote sentiment? Vzpominky? Prijde mi, ze cim jsem starsi, tim tak nejak vetsi, coz je asi normalni. Ale cim dal tim vic mi je jasny, jak nespravedlive je tohle bohatstvi ve svete rozdeleny, a jak to co mi prijde samozrejmy se v zivote nekoho jinyho vubec nemusi vyskytovat. A jak krehky tyhle situace jsou. Vzpominky kazdyho z nas jsou jedinecny, neprenosny a nenahraditelny, jsou spojeny s prostorama, vunema a artefaktama. A tak i kdyz sam az zase takovy emoce vuci jidelnim servisum nepocituju, vuci tem mejm konkretnim, ze kterejch jsem kazdej vikend jedl neskutecny dobroty uprostred svejch blizkejch ten vztah jednoznacne mam.

Muj prakticky celej zivot jsem svoji mobilitu resil pomoci auta. To melo vic duvodu, a po urcitou dobu po kterou jsem bydlel uprostred mesta jsem auto pouzival urcite min nez v dobach, kdy jsem bydlel v dome mimo mesto, ale prakticky nikdy nenastal stav, ze bych svoje cesty planoval a realizoval standardne pomoci vlaku. Obcas jsem nekam vlakem jet musel, a casto to bylo provazeny ruznejma "udalostma" kdy mi vlak ujel, protoze jsem stal na spatnym nastupisti, nebo vlak se mnou jel jinam nez jsem ocekaval a podobne, pritelkyne si ze me kvuli tomu pravidelne delala legraci. Vzhledem k tomu, ze bydlim "in the middle of the nowhere" kam zadny verejny dopravni prostredky nejedou pouzivam auto k ceste do prace a vubec prakticky na vsechny presuny - krome situaci kdy musim jet do mesta. To delam tak malo, jak jenom nezbytne nutno, a pouzivam na to motorku, protoze ji muzu na rozdil od auta odstavit prakticky kdekoli a navim nemusim platit parkovny. Pricemz mi nejde ani tak o penize, jako spis o to abych placenim nesmyslne vysokyho parkovnyho nepodporoval levicackou mestskou vladu. Ale to jsem trochu odbocil.

Jeden z projektu kterej vedu se nachazi nekde za Zürichem, takze abych se k nemu dostal, musim jet po notoricky pretizene a neprijemne dalnici mezi Bernem a Zürichem. Coz me vedlo k tomu, prehodnotit muj vztah ke svycarskym draham. Do prace jedu i nadale autem, ale na pracovni schuzky si vezmu taxi k nadrazi, potom presednu do prvni tridy Intercity ktera je poloprazdna, ticha a pohodlna. Vlaky jedou prakticky na vterinu presne, ta sama cesta trva prakticky stejne nebo dokonce mene nez autem, protoze neni nutny pocitat s dopravni zacpou kolem Zürichu, pozoruju krajinu a zastavbu kolem trati - na rozdil od dalnice, ze ktere clovek nevidi prakticky nic, vede draha takrikajic lidem za humny, cast cesty sedim v restauraci a piju kafe, obcas se se mnou nekdo da do reci coz mi poprve po letech kdy jsem se snazil eliminovat jakekoli lidske kontakty najednou neprijde jako neco obtezujiciho. Coz, jak muj syn trefne poznamenal, nejspis bude mit svuj puvod ve skutecnosti, ze jezdim tou prvni tridou. Anyway, stereotypy se mohou v prubehu casu menit, jak se zda, a to je dobra zprava :-)

CROSS: Asi jak kdo :-) Moje exsvagrova bydli ve velky vile nad Montreux, maji prosklenou celou fasadu od podlahy po strop a za tema oknama je videt zenevsky jezero v cely sirce a za nim Dents du Midi. Pokazdy kdyz jsem tam k nim dorazil byla moje prvni cinnost ta, ze jsem sel k ty proskleny fronte a otevrel umne naaranzovany zaclony a zavesy, ktery to panorama cinily prakticky neviditelny. Pritom ten pohled je pro me jeden z nejpusobivejsich - clovek vidi, jak po delce Lac Leman panuje ruzny pocasi, je to pohled kterej se fakt nikdy neomrzi.

BLOWUP: musim říct, že ten ranní pohled na panorama hor za jezerem je něco, co se mi asi nikdy neokouká. Jak píšeš, ta krajina a ty hory tu jsou od nepaměti, a taky nejsou nějak extrémně zajímavý (koukám na pás Alp a Prealp začínající Molesonem na jedný straně, táhnoucí se k údolí Rhony vtékající do Ženevskýho jezera, a pokračující na druhý straně o něco monumentálnějším pásem, za kterým vykukuje Mt. Blanc). Ty hory jsou pořád stejný, ale přitom často úplně jiný, podle roční doby, počasí a tak, ale jak jsem napsal - nemyslim, že se mi to někdy okouká, mám pro hory slabost.

Ten ranní pohled mě nabije na celej den, a tak nějak dlouhodobě mi to udržuje náladu.

Často si říkám, jestli místní, co na to koukaj celej život, maj podobnej pocit, nebo si to neuvědomujou.

Skoro kazdy rano je pro me tim momentem, kterej dela zivot fajn. Nejdriv mi pipne kamera u vchodu, protoze kocka ktera me povazuje za svy vlastnictvi tam zaujala pozici pro ranni krmeni. Jsem rad, kdyz v ty dobe uz je denni svetlo, ranni tmu nemam rad. Ale pokazdy jeste chvili lezim a posloucham otevrenym oknem ticho a zvuky z lesa a z moji strze. V lete se k tomu prida tichy cinkani zvoncu krav ktery na louce za strzi pod stromem prezvykujou snidani. Potom vstanu a podivam se pres louku jaky je venku pocasi. V tomhle rocnim obdobi na ni casto lezi mlha ktera v noci vystoupala z jezera, ale za kopcema uz je videt svetlo. Nejpozdeji pri sprchovani uz diky bezicimu ventilatoru v koupelne vsechny kocky z okoli vedej, ze kritickej moment kdyz vyjdu ze dveri se blizi a zaujmou venku na galerii strategicky pozice. Vetsinou snidam jenom capuccino, udelam kocce snidani a vyjdu mezi kocici shromazdeni ze dveri.

Prvni kilometry jedu ztichlou krajinou, casto tou ranni mlhou, a teprve na druhy strane jezera po vystoupani serpentin najednou vyjedu do otevreny prosluneny krajiny a necham more z mlhy pod sebou. Musim se vzdycky koncentrovat abych se dival na silnici pred sebe, zvlast kdyz se priblizim najezdu na dalnici kde se objevi panorama bernskejch Alp ktery se zdaji tak blizko, ze si na ne clovek skoro chce sahnout.

Tohle vsechno neni vlastne nic mimoradnyho, samozrejme, podle pocasi a rocni doby je ten pohled sice pokazdy trochu jinej, ale neni to zadna neobvykla situace - ty hory a ta krajina tu jsou od nepameti. Presto to pokazdy vnimam jako neco co neni samozrejmy, neco co smet kazdej den videt je privilegium ktery se snazim vedome vnimat a zakonzervovat si ten pocit pro celej den.

Kdyz jsme se s moji exmanzelkou pred asi patnacti lety rozchazeli - coz melo tu podobu, ze jsem se ja stehoval z domu ktery postavil muj tata - tak doslo i na deleni naseho spolecneho majetku, jak uz to tak byva. Tehdy jsem navrhl, abychom kazdy na predmety a kusy zarizeni ktere si chceme nechat nalepili takovej barevnej puntik - ja zelenej, ona cervenej. A pokud u neceho budou puntiky dva, budeme to nejak resit domluvou. To nakonec nebyl nas nejvetsi problem, s vyjimkou moji sbirky CD. Pisu cilene "moji" protoze jsem to byl ja, kdo mel potrebu si je kupovat a vlastnit, a tech par ktery si koupila moje zena mela ulozeny u sebe ve svy pracovne - slo o frankofonni veci ktery me moc nezajimaly. Pravidelne jsem tehdy slychaval, proc ty CD vlastne kupuju, ze to je vyhazovani penez za neco co nakonec stejne posloucham jenom obcas, ze je vlastne prezitkem hudbu fyzicky vlastnit atd. V tom mela samozrejme pravdu: ja neposloucham hudbu jako kulisu k necemu jinymu, ale pokazdy je to cinnost pri ktery si maximalne tak jeste ctu a piju caj, a po poslechnuti jednoho nebo dvou alb to vypnu a jdu delat neco jinyho. Pri zhruba 600 CD ktery jsem vlastnil se timhle systemem samozrejme nektery z nich dostanou na radu jednou za par let, ale jak uz to tak byva, muj sberatelskej pud mi presto velel je vlastnit. Co vic: nez jsem si nejakou koupil, stravil jsem pokazdy dny a tydny resersema o tom, jaka audiofilni verze je nejlepsi, jaka nahravka nejaky klasicky skladby je nejzajimavejsi, s jakym osazenim interpretu a dirigenta se nejvic blizi mymu vkusu atd. Nektery nahravky jsem vybiral i dyl nez rok - treba u nekterych oper existuje tech nahravek spousta a najit mezi nima tu jednu nejlepsi byl beh na dlouhou trat. Anyway.

V te fazi naseho rozchodu jsem jednou prisel domu z prace, a muj regal s CD byl prazdnej. Kdyz jsem se zeptal, co se stalo, oznamila mi tehdy jeste moje zena, ze ma na polovinu mych CD narok a aby si z nich mohla vybrat ty, ktere chce, tak je vsechny zabalila a odvezla k pritelkyni. Well. Ukazalo se, ze spoustecem tehle reakce byla moje nabidka, at si z mych CD vybere ta ktera se ji libi a ja ji od kazdeho z nich udelam kopii, vcetne prebalu a booklet, pokud o ni bude stat. Tahle nabidka moji zenu tehdy primela ke zjisteni, ze vlastnit original je preci jenom lepsi, i kdyz jde o neco co ji vlastne po cela ta leta nezajimalo.

Tak se stalo, ze jsem muj tehdejsi dum opustil se zlomkem me sbirky, ktery jednoho dne od kamaradky prinesla s tim, ze ty si muzu nechat. To melo urcitej dopad na to, jak jsem celych tech patnact let ktera nasledovala poslouchal hudbu: proste jsem sel a neco si z te proridle hromadky pustil. Coz se kupodivu zmenilo po te vynucene pauze, kdy jsem behem ctyr let rekonstrukce meho statku neposlouchal hudbu vubec: moje aparatura stala i s CD na pude. Po jejim opetnem uvedeni do provozu (viz muj predesly post) jsem najednou zjistil, ze mam potrebu pustit si po tak dlouhe abstinenci konkretni nahravky, o kterych jsem vedel, ze je vlastne mam. Tedy ze jsem je kdysi mel, presne receno. Ukazalo se, ze to v mnoha pripadech neni mozny, a tim se dostavame k vlastnimu momentu kterej mi udelal radost: Usoudil jsem, ze chybejici CD proste koupim znova, a prvnim krokem bude zjistit, o ktera vlastne jde. Takze jsem stravil spokojene dve hodiny katalogizovanim toho zbytku ktery mi zustal: z puvodnich 600 kusu to je dnes asi 170. A uz pri tom katalogizovani jsem zalozil dalsi seznam tech nahravek, ktery bude potreba dokoupit. Ten celej proces mi pusobil velkou radost: zjistil jsem, ze tak jako jsem mel radost kdyz jsem je kupoval poprve, kupodivu ji mam i kdyz je kupuju podruhe.

Samozrejme nebudu nakonec kupovat vsech 430 alb ktera mi moje ex ukradla, a to je prave ten podstatnej point: ta ktera mam potrebu dokoupit podruhe, to jsou ta ktera proveril cas. Ta ktera i po tech letech chci znova slyset. Spoustu nahravek jsem kdysi kupoval podle principu "mit je lepsi nez chtit" a nektere z nich jsem neslysel ani jednou - jakkoli je to trochu trapny si to priznat. Ted je vsechno jinak: dokupuju pouze nahravky ktery chci bezprostredne slyset.

A ano, je mi znamo, ze dnes CD nikdo uz neposloucha, dokonce vim, ze je neposloucha ani moje ex. So what :-)

Rad bych napsal neco o Bartolomeo Aloia.
Kdyz jsem asi pred triceti lety usoudil, ze bych rad nahradil moje konvencni hifi necim co si zaslouzi spis oznaceni hi end, seznamil jsem se na jedne vystave se Sigim. Sigi je nadsenec, kterej ma nejspis misto krevniho reciste medeny draty a misto srdce elka, a vetsinu casu svyho zivota zasvetil kupovani, prodavani a opravovani takovejch tech neskutecnejch pristroju na reprodukovani hudby. Je mimo jiny jednim z nejvetsich odborniku na Mcintoshe a vubec vsechno co ma lampy. Diky nemu jsem se poznal s panem Turriou, kterej ve Svycarsku zastupoval a distribuoval vyrobky jinyho silence, Bartolomea Aloia. Bartolomeo - nevim jestli jeste zije, ale pokud ano, musi mu uz tahnout na stovku - kdysi davno ve svym zivote usoudil, ze chce postavit ty nejlepsi zesilovace pro reprodukci hudby na svete. Ze ho nezajimaji zadny limity, ani materialovy, ani hmotnostni nebo financni, ze se proste vsechno musi podridit jedinymu cili: dokazat reprodukovat hudbu tak, jako nikdo pred nim.
Ja jsem tehdy mel stat doma dva monitory od B&W, jejich legendarni model 801 a hledal jsem pro ne neco lepsiho nez zesilovac od Sony kterym jsem je zivil. Pan Turia mi tehdy dovezl domu asi ctyricetikilovej kus cernyho zeleza, model ST 240, kterej z mych 801 udelal uplne jinou galaxii. V ramci produktu BA sice predstavoval spis takovyho podvyzivenyho pribuznyho - mel tusim v katalogu i monostupne kde kazdy sestavalo ze dvou padesatikilovejch dilu - ale uz tak mi tehdy po spouste naposlouchany techniky ukazalo, ze hranice se daji posouvat dal nez bych cekal. Odjel tehdy bez nej, s tim ze me ujistil, ze cokoli od BA ma dozivotni zaruku.

Pred asi deseti lety skutecne doslo k tomu, ze 240 zacala delat problemy. Ukazalo se, ze to „dozivotne“ nebylo mysleny na muj zivot, ale spis na ten pana Aloiy. Ten byl mezitim uz davno penzionovanej a k moznosti opravy se nestavel moc pristupne. Sigi kterej se opravama zivi mi tehdy spocital, ze u nej by me to stalo majlant - jeho hodina stoji sice jen asi 100CHF ale bylo by jich odhadem potreba celkem dost. Nakonec jsem pres brachu sehnal jednoho podobne nadsenyho cloveka v cesku, kterej dokonce s panem Aloiou vykomunikoval „prisne tajny schema“ a opravil ho. Halleluja! :)

Nu coz, zivot sel dal, ja jsem koupil zriceninu myho statku a to co puvodne mela byt pulrocni epizoda se protahlo na ctyri roky vlastnorucni rekonstrukce. Behem ty doby byly moje pristroje ulozeny na pude, a kdyz jsem se pred dvema tydny nastehoval do dokonceneho horniho patra, samozrejme jsem masiny okamzite z te pudy snesl. Po tydnu aklimatizace jsem je pospojoval - a zjistil, ze tlusty bi-wiring kabely vedouci k mym 801 neprojdou pod dverma na galerii - a ukazalo se, ze Bartolomeo ma opet problem. Nejenomze nestymoval output, ale jeste mi pri vypnuti vyhodil pojistky. Predstava, ze po ctyrech letech bez hudby musim opet cekat me znechutila, a vydal jsem se za Sigim do jeho hi end brlohu. Ukazalo se, ze nejenom muj pristroj, ale i Sigi sam pocituje urcity dopady beziciho casu. Sdelil mi, ze ma rakovinu a za dva tejdny ho ceka druha operace, coz samozrejme nikomu z nas na nalade nepridalo. Nicmene pote co jsem mu sdelil svuj problem mi ukazal na zesilovac od Accuphase kterej mu tam postavil jinej zakaznik s prosbou, aby ho nekomu dohodil. Zesilovac jsem nalozil do auta, doma ho zapojil a potom jsem stravil vecer jenom tichym zasnutim nad tim, jak jsem proboha ty ctyri roky vubec prezil. Zajimavy bylo sledovat, v jakym poradi jsem tu hudbu poslouchal - prvni CD bylo od Johnnyho Cashe, z jeho posledni serie, potom nahravka Carmen s Terezou Berganzou, potom Sticky fingers od Rolling Stones, a potom klavirni koncert od Keithe Jarreta. Anyway. Ten Accuphase uz si necham - je skvelej a v mym veku nemusim mit neco co se snazi o tenhle typ superlativu. Aloiu presto necham opravit, s tim ze se snad najde nekdo kdo ho dokaze ocenit. Provozoval jsem ho nakonec s predzesilovacem od Nakamichi, a pokud nekdo bude ochotnej zaplatit nejakou symbolickou castku za oba, muze se u me prihlasit.
A ted si jdu pustit varhanni koncert Bachovejch sonat s Koopmanem, doufam ze mi u nej nespadne barak.

Moje stehovani do dokoncenejch prostor se blizi - fakticky by se melo odehrat tenhle vikend, vicemene. Uvidime, v jakym stavu se nachazi muj nabytek a vubec vsechno, co stravilo asi ctyri roky na pude. Na nektery veci se tesim - treba na muj koberec, nebo na moji hudebni aparaturu. Nicmene, v souvislosti s blizicima se vanocema jsem si uvedomil, ze mi vlastne dela mnohem vetsi radost se zbavovat veci, nez si je porizovat. Pred kazdou koupi travim nekolik fazi uvazovanim, jestli tu vec opravdu nezbytne potrebuju, a predstavuju si, jak ji po case budu zase vyhazovat a jak skvelej pocit to bude se ji zbavit.
To vidim uz treba pri stavbe: pokazdy kdyz nejakej nakladak doveze palety materialu, mam z toho klaustrofobni pocity ktery zmizej teprve kdyz se ten material rozptyli a zmizi tim, ze se nekam vestavi. Ta hora izolacniho materialu, za kterou nebyl muj barak skoro videt! Podobny je to se vsim, ceho se zbavuju: mam pred barakem dva veliky kontejnery, jeden na horlavej stavebni odpad a jeden na nehorlavej. Stojej mi tam cely ty ctyri roky, a pokazdy kdyz se naplnily jsem je nechal vymenit za prazdny. Ted se blizi moment, kdy je necham odvezt aniz bych za ne nechal pristavit novy, prazdny. Divnej pocit: ta moznost, jednoduse se moci zbavit temer cehokoli vhozenim do toho kontejneru byla pro moji psychohygienu k nezaplaceni.

Koupil jsem si novej elektrickej vratek. Ten starej, kterym jsem zvedal veci ktery mely byt ulozeny na pude z nejakyho duvodu odesel do cinskeho nebe, a protoze se milovymi kroky blizi moment kdy se budu stehovat do dokonceneho prvniho patra meho statku a budu zase bydlet jako clovek v zarizenem byte, bylo potreba vyresit nahradu. Muj nabytek, koberce, knizky a vubec vsechno je totiz na te pude kam se jinak momentalne leze pouze po zebriku.

Ten vratek ma ovladani pomoci tlacitek na takove krabicce, ktera je k nemu pripevnena na asi dvoumetrovem kabelu. Vzhledem k tomu, ze ten vratek visi pod strechou, je potreba aby ten ovladaci kabel byl asi 7m dlouhej. U toho puvodniho jsem ten kabel vymenil sam - byla to trochu piplacka, ale fungovalo to asi ctyri roky bez chyby. U toho noveho jsem si rekl, ze to necham udelat profesionala - uz jenom kvuli pojistovne v pripade ze mi kvuli tomu jednou shori barak.

Takze jsem zavolal svyho elektrikare, kterej mi delal vsechny instalace a kterymu jsem za ne uz zaplatil kolem 30k CHF. On se uvolil mi ten kabel vymenit, a kdyz jsem se zeptal kolik to bude stat, tak pravil ze 500,- CHF. I kdyz mam to stesti, ze mam vicemene dost penez k tomu abych mohl zit tak jak chci, tak zase tak bohatej nejsem: ta suma mi prisla za pripevneni ctyr kontaktu na kazde strane kabelu absurdne draha, pocital jsem tak se dvema stovkama maximalne. Elektrikar se dusoval, ze pokud to bude za min, tak na tom prodela. Hm. Normalni teda u nas je, ze kdyz uz nekdo je po leta tvym zakaznikem, tak mu vyjdes vstric, zvlast kdyz jde o takovou bagatelle, kterou nejspis za pul hodiny zvladne nejakej ucen.

Takze jsem mu sice slusne, ale trochu podrazdene podekoval a zavolal prvniho elektrikare z naseho firemniho seznamu - pred lety jsme s nim prestavovali muzeum umeni. Ten puvodni clovek tam uz nepracuje, ale telefonicky mi potvrdili ze mi to do dvou stovek udelaj, at to prinesu. To se taky stalo - prijel jsem, ve firme nikdo nebyl, tak jsem ten vratek postavil na pult spolu s notickou s mym telefonnim cislem. Druhej den mi zavolali, ze si to muzu vyzvednout, prijel jsem, zase tam nikdo nebyl, vratek mel novej kabel, podepsal jsem ucet, vzal vratek a odjel. Na uctu stala castka 136 CHF.

Clovek si mimodek rika, kolik by asi staly instalace v mym baraku, kdyby je delala tahle firma.

Asi by se dalo konstatovat, ze moje potreba kontaktu s lidma je spis podprumerne vyvinuta. V praci semozrejme musim uplatnovat nejaky social skills, ale mimo tohle prostredi jsem v podstate nejspokojenejsi, kdyz jsem doma ve svy strzi a nikdo me tam neotravuje. Nakonec, i tohle auditko je toho prikladem - je to misto kam si odkladam momenty ktery me potesily aniz bych ocekaval nejaky interakce kterejch bych se jinak nejspis dockal, kdybych to postoval jinam.

Samozrejme, nektery kontakty jsou nevyhnutelny. Treba vcera jsem si sel nechat ostrihat vlasy. Termin rezervovanej i zaplacenej predem online, prijdu ke svymu coiff a ke svymu uzasu vidim za pultem toho nejlepsiho strihace kteryho jsem kdy za celej zivot poznal. Marco mi kdysi ty vlasy strihaval a potom se odstehoval nekam smerem na zapad, a i kdyz jsem si predsevzal za nim dojizdet, az tak moc mi to nakonec za to nestalo: [BLOWUP @ Momenty ktere delaji zivot fajn]
Nejzajimavejsi na tom bylo to, ze i kdyz travim tyhle seance zpravidla mlcenim, presto za ty leta co me ty vlasy strihal o me ocividne leccos zjistil - a ted to vsechno vedel: jmen, povolani, ze jezdim na motorce, jaky jsem nosil ruzny strihy vlasu, jak se jmenuje moje pritelkyne - neskutecny. Vubec nechapu, kdy se to dozvedel, a uz vubec ne ze si to porad pamatoval.

Po ostrihani vlasu jsem sel k mymu dodavateli obleceni, ponevadz jsem chtel nahradit moje nejoblibenejsi boty presne tema samejma, ty moje uz byly fakt nehezky. Muj prodavac me po vstoupeni do obchodu zmercil, kouknul na me od hlavy k pate a kdyz jsem se zastavil pred regalem s botama, tak vstal a prinesl mi krabici presne s tema, ktery se tem mejm nejvic podobaly. Povida "vypada to skoro na to, ze byste je chtel obnovit". Tak jsem tu krabici otevrel, boty fajn, ale mely o cislo vetsi velikost nez normalne nosim. Rikam mu to, a on na to at je vyzkousim. Vyzkousel jsem je a ony mi padly jak ulity. Prej tenhle vyrobce ma strih kterej casto vyzaduje o cislo vetsi. OK. Tak se jeste jednou rozhlidnu kolem a rikam si, ze bych si rad dokoupil jeste dve novy kosile, stejny jako jsem tam kupoval asi pred mesicem. Jakmile jsem se pohledem zastavil u "myho regalu" s kosilema zeptal se "stejnou?" Rikam ze jo, a jsem zvedavej jakou prinese. Prinesl tu spravnou, vcetne velikosti. Tak jsem ho poprosil jeste o jednu, jdu platit a pani u pokladny na me koukne a rika: vidim, ze mate cerstve navoskovanou bundu od Barbour. Rada bych vam sdelila, ze jsme produkty Barbour opet vzali do sortimentu a pokud je budete chtit nechat navoskovat, muzete nam je prinest a my to za vas panu Allmen posleme (ten je jedinej ve Svycarsku kdo to dela, takze se nemusej posilat do Anglie). A to jsem tam nikdy nikomu nerikal, jak strasne me obtezuje fyzicky neco balit a nosit na postu - na ty dve bundy na navoskovani jsem ted potreboval asi mesic. Hm. Nicht schlecht :-)

Moje kocka - ktera vlastne neni moje kocka ale tak nejak u me zije - se stava kazdej podzim vyrazne pritulnejsi nez v teplym rocnim obdobi. V lete me chodi navstevovat v dobe snidane a vecere, pote co se naji se necha podrbat a zase odkraci lovit mysi nebo resit nejaky jeji kocici problemy. To se s prichodem chladnych noci zacne menit: najednou jde "nahodou" okolo kdyz na terase piju caj a pomerne durazne mi dava na vedomi, ze i jini by se radi ohrali a najedli. Kdyz se presto nemam k tomu prislusne zareagovat, rozsiri stupnici natlaku o duraznejsi prvky.

V nedeli po asi hodine rozhorcenyho mnoukani (byl jsem zaneprazdnen) mi na terasu k odpolednimu caji prinesla v hube mrtvou cervenku a chystala se ji demonstrativne sezrat na mym kline. S tim jsem ji samozrejme vyhodil, a tak ji zacala skubat a zrat metr pred mejma nohama. Behem toho nez ji sezrala tak, ze zbyly jenom kridla a hlavicka jsem smutne premejslel, ze tohle je halt priroda at se mi to libi nebo ne. A zatimco jsem si delal vycitky, jestli bych te vrazde mohl zabranit tim, ze bych predtim prerusil praci a sel madam obslouzit, tak svacinku dokoncila, trochu si olizala kozich nacez zacala vydavat podivny zvuky a celej obsah zaludku mi vyblila pred nohy v takovym krvavym burtu dlouhym asi 15cm. Zdalo se mi, ze tam rozeznavam jeste cosi co vypadalo jako mys, kazdopadne bylo jasny ze toho ptacka nezabila z hladu. A jak tak na to u svejch nohou zhnusene koukam, tak zacala opet mnoukat jako ze ma hlad a jestli jsem teda konecne pochopil, co se v techhle situacich ode mne ocekava, nebo jestli to ma cely jeste parkrat zopakovat.

Zajimavej zazitek. Ja si velkou vetsinu praci na svym baraku delam sam, jednak me to fakt bavi, a krome toho rad o vecech premejslim a nemam rad casovej tlak, kterej nastane kdyz na neco pozvu remeslniky - oni jinak delat nemuzou, ponevadz jejich cas stoji spoustu penez. Nektery remesla jsem se musel od zakladu naucit, ale porad jeste zbejva spousta veci, ktery sam delat neumim, nebo na ne nejsem vybavenej - napriklad nemam kovarnu. Proto kdyz potrebuju nejakej kovovej kovanej element, nechavam to udelat jednomu kovari. Ten ma nadhernou kovarnu, starou asi dveste let, a krome toho nekolik beden se starym zelezem kde se casto daji najit zajimavy veci. Anyway.

Tentokrat jsem potreboval, aby mi upravil stary kovany panty od pamatkaru na nize zminenej poklop v podlaze. Ty panty musely mit pro moji krivou chatrc naprosto nezvykle velmi presny rozmery - takrikajic na pul milimetru presne.
Bohuzel se ukazalo, ze jej v jeho dilne zacina nahrazovat jeho syn, kterej jak se zda zatim o remeslu nema moc poneti. Takze mi dorucil panty ktery nahrubo uriznul a privaril k nim moderni plochou ocel, hnusnym svarem kterej ani nezacistil, navic jeste krive a o tri (!) milimetry mensi - pusobilo to tak nejak jak si pamatuju remeslo z ceska. Nebudu ted psat, jaka castka stala na uctu za tuhle praci, snad jenom tolik, ze bych si za ni v klidu mohl koupit nadstandardne dobrou svarecku a udelat si to sam :-) Ja se priznam, ze na tyhle situace uz nejak nejsem zvyklej: remeslnici tu pro me pracujou vetsinou velmi presne a spolehlive, kdyz uz neco nekdy nevyjde jak ma, je to vetsinou moje vina, protoze jsem neco nedomyslel nebo mel chybu v planech. Tentokrat ale chyba v planech - slo o detaily 1:1 - nebyla, a ja najednou musel premejslet, jak nekomu nejak asertivne sdelit, ze je neschopnej packal.

Takze jsem s tezkym srdcem kovari zavolal, ze mi to je sice blby, ale ze bude potreba na tech pantech jeste neco udelat. Kovar prisel, podival se na to co mi lezelo na stole a jeste nez jsem rekl neco dalsiho tak skoro pod ten stul studem zalezl :-) Byl to takovej trapas, ze mi ho skoro bylo lito. Bavili jsme se o starych povrsich s patinou, o tom jak mi udela patinovany srouby na to pripevneni tech pantu a tak o zivote a dnesni mladezi vubec :-)

Jsem moc zvedavej s cim nakonec prijde.

Mam ted celkem dost prace - coz neni vlastne nic novyho. Popravde, doted jsem vubec netusil, ze se zakazky za vic nez pul miliardy CHF daji zpracovat tak malou skupinkou lidi. Whatever, diky tomu mam min casu na praci na mym domecku, ale o to vic casu nad ni po vecerech premyslet. Jedna z poslednich akci pred ukoncenim praci na prvnim podlazi a naslednem nastehovani se do uplne normalniho, dokonceneho interieru (sic!) je realizace podlahoveho poklopu v prvnim patre, ktery po zavreni ma byt proste pokracovanim podlahy, a po otevreni zaroven zabradlim pro schodiste vedouci do prizemi. To zni jako neco celkem prostinkeho, ale vyklubala se z toho doktorska prace kde se jedna o zlomky milimetru a detaily komplikovany jako u vesmirnyho programu. Uprimne receno, sunu tu ulohu pred sebou uz asi dva mesice, prekresluju znova a znova plany a premejslim, co vsechno jsem prehledl.

A diky te nucene provadeci pauze a premire casu si to v hlave virtualne promyslet ted najednou vim, jak na to. Kovar uz mi z pantu ktery mi dali pamatkari ukoval to co potrebuju, v sobotu nahodim v dilne masiny a pustim se do toho! :-)

Coz je pouze dalsim potvrzenim myho pocitu ze nekdy je lepsi spechat pomalu, a ze prestavovat ten dum konvencnim zpusobem - nakreslit plany a zaplatit nejakou firmu - by byla naprosta katastrofa.

Kocka, ktera me povazuje za svy vlastnictvi uz ma zase kotata. Ona je tak trochu volnejsich mravu, posledne si to se sousednim kocourem rozdavali primo uprostred silnice, za bedliveho pozorovani jejich tehdejsich kotat. Sousedka, ktery de iure patri, ji chtela nechat vykastrovat, ale doktor ji tehdy oznamil onu radostnou zpravu a ted jsou na svete.

Vcera jsem si vecer chtel udelat na grilu steak, a kdyz jsem si udelal v kuchyni zeleninu a houby, sesel jsem se steakem na terasu ke grilu o kterem jsem se domnival ze mezitim ziskal provozni teplotu. To byl omyl, nejak se mu ten den nechtelo se rozhoret, a tak jsem odlozil talir se steakem na stul a zacal s grilem manipulovat. Asi ctyri sekundy pozdeji jsem perifernim videnim zaregistroval Kami jak se mi na stole do steaku zakousla a tahne ho z talire pryc. Na to jsem reagoval dost rozhorcene a asi minutu jsem ji spilal - s tim, ze tesne pred tim ode mne dostala zradlo a i z toho steaku by se na ni urcite dostalo. Jeji reakce byla spis urazena nez provinila, a za trest jsem si odesel snist veceri domu misto na terasu.

Kdyz jsem skoncil, tak vyjdu pred barak a slysim zoufaly mnoukani. Po chvili hledani jsem objevil dve ze ctyr jejich kotat pred mejma vstupnima dverma v patre. Madam je tam odlozila nejspis aby mi demonstrovala, ze kdyz tak malicherne trvam na tom, ze chci veceret, tak at se o jeji dorost postaram sam. Tak jsem ty dva maly uzlicky dal do misy na gratin a odnesl je sousedce. Spolu jsme nasli na pude treti kote, kocka nas pri tom celou dobu posmesne pozorovala.

Druhej den mi kamera pred domem hlasi osoby v zornym poli: sousedka stoji s kockou pred barakem a rozciluje se, aby to zatraceny ctvrty kote laskave prinesla z pudy, ponevadz ona ma strach z vysek. Kocka sedi na zemi a lize si nezucastnene kozich. Vecer po praci s celovkou lezu po pude a nakonec najdu kvicici kote pod skrini.

Takhle my tady zijeme.

Byl jsem si u pamatkaru pro dvere. Pamatkari, kdyz se nekde boura nejakej historicky cennej barak z ty bouracky ty nejcennejsi prvky opatrne vyprostej a ulozej do velikyho skladu. Ten sklad je takovym malym rajem na zemi, jsou tam na obrovske plose v nekolika podlazich prvky z kamene, kovu, dreva, keramiky, okna, dvere, tramy, mrize, kamna, litinove sloupy, cele vyrezavane fronty, proste vse co driv nejaka stavba obsahovala. Pokud nekdo restauruje nejakej pamatkove chranenej objekt jako treba ja, tak smi to co potrebuje z toho skladu zadarmo pro tu svoji stavbu pouzit. Ja potreboval prave dvere, siroke 83cm, vysoke zhruba 190cm, ve stylu selske architektury z poloviny devatenacteho stoleti. Z tech asi sto dveri ktery tam meli byly jedny ty pravy. Tak jsme je nalozili do volva - musel jsem sklopit sedadla a sedadlo ridice posunout uplne dopredu, takze jsem mel volant vtisknutej do zaludku a oblicej tesne u predniho skla, ale vesly se dovnitr. Pri teto prilezitosti rikavam, ze svet ktery nas obklopuje byl navrzen tak, aby se dal odvezt ve volvu, a ze „ein Indianer und ein Volvo kennen keinen Schmerz“. Anyway. Ta jizda domu byla presto ponekud stisnena, a kdyz jsem stal na nejakych svetlech, pozorovala me ridicka z auta vedle me trochu neduverive.

Doma jsem potom zjistil, ze jsem omylem nalozil spatne dvere, ktere staly vedle tech jedinych ktere pasovaly takze jsem tam druhej den musel znova.

CROSS: ja si myslim ze to ma svuj puvod v nejakym latentnim obraze vtisknutym kdesi hluboko v zakoutich minulosti, v charakterech ktery clovek nekdy nekam ulozil opatreny prislusnou visackou. Imho je to neco podobnyho, jako kdyz si Koudy kupuje zbytecnosti typu masky nejakyho comicsovyho hrdiny. No, mozna ne tak uplne :) imho existuje takovej ten kazdodenni moment prekvapeni kdyz clovek koukne do zrcadla a vidi v nem nejakyho ciziho cloveka. No a muj pocit byl ze toho typka s tema novejma brejlema znam lip nez s tema starejma.