Zvláštním způsobem byla v první pol. 19. stol. propojena fyzika s literaturou. Tzv. Olbersův paradox (zformulován v roce 1823) se ptá, jak je možné, že je v noci tma, ačkoliv by měla být obloha posázená hvězdami, které by rozzářily oblohu v jasném svitu. (Asi jako v lese vidíme samé stromy). Řešení přicházela, ale žádné uspokojivé. V roce 1848 přišlo správné řešení od amerického romantika E. A. Poea v jeho eseji Eureka:
Byla-li by posloupnost hvězd nekonečná, pak by se nám nebeské pozadí jevilo rovnoměrně zářivé, jako uvnitř Galaxie – neboť nikde by nebylo žádného bodu, v němž by se nenacházela nějaká hvězda. Proto jediný způsob, jak lze za tohoto stavu věcí pochopit existenci prázdnot, které v bezpočtu směrů spatřujeme našimi teleskopy, je předpokládat, že vzdálenost dosud nespatřeného pozadí je tak nesmírná, že žádný paprsek z něj k nám dosud nemohl dorazit.
Zkrátka, některé hvězdy jsou od nás tak vzdálené, že jejich světlo k nám dosud nedorazilo.