MILOSHIT: Po extempóre na vernisáži Anny RUth (mimochodem kdyby měl někdo video, sem s ním) a po neustálé šikaně od sousedů, bylo jasně, že se musím odstěhovat. Jen jsem nuestále řval z okna na turisty, byl hnusnější a hnusnější na sousedy a s karolínou v bytě nedokázal spát ani na zolpidemu, což bylo až odstrašující jak moc velký problém jsem s tím bytem musel mít.

Karolína naštěstí měla garsonku v čimicích kam skoro nechodila mohla nám posloužit jako útočiště.
Ležel jsem vedle ní.

"Hele co na to tady jednou provždy vysrat a přestěhovat se k tobě?"
Karolínka neřekla nic.
"Hele kotě. Vzal jsem si jí do náruče a zpříma jí hleděl do očí. Tady už nemá budoucnost. Tak co kdybychom se na to oba vysrali a šli do čimic?"
Karolínka stále neříkala nic.
"Proč nic neříkáš?"
"Šrotuje mi to hlavou.
"Aha."

Po delší odmlce padlo. Tak dobře. Ale musíme se oba víc snažit. Musíme víc chodit do do práce, musíme tam přemalovat a přestěhovat knížky. Myslíš že to zvládneš?" Zeptala se má bohyně.
"JASNĚ!" Řekl jsem zceka hrd a připraven, Ve skutečnosti jsem ale nechtěl nic. Jenom umřít.

MILOSHIT: Další den jsem se vzbudil v posteli do který jsem nevěděl jak jsem se do ní dostal. Vzbudil jsem svou šípkovou růženku.
"Ahoj broučku"
"Ne ještě není soud HŮZLE" Řekl Brouček a otočil se ke stěně.
"Broučkuuu" Řekl jsem hlasitěji a zařásl s ní.
"CO je KURVA?! Otočila se ona a překvapivě jí zářily oči nenávistí.
"Eh... Promiň. Ale nevíš, co se dělo včera?"
"TY SI TO NEPAMATUJEŠ?! Zeptala se Karolína. A když viděla, že nekecám spustila pohádku o milošových dobdoružstvích.
"Co, já olizoval stěny??? To není možný, dyť se bojim bakterií."
JO ale dělals to, a do všech vrážel a dělal mi strašnou ostudu. Dokonce jsi nějakýmu psovi nabídl zolpidem. Jeho majitel řikal že si zmrd."
"Nesměj se, to není vtipný! Já nechci aby ses takhle choval!
"Tak promiň miláčku, promiň." Řekl jsem a přitulil se k její prdýlce. Jako obvykle sálala jako kamna a skoro nic na sobě neměla.
"A jak se ti...líbila anna?" POšeptal jsem jí opatrně do ouška otázku, na kterou jsem se asi neměl ptát.
"Jo hezká. Prcal jsi jí?" Zeptala se a náhle se až agresivně otočila.
"Ne, Annu RUth jsem nikdy nepomiloval.
ALe znám někoho - " řekl jsem a jemně jí zasunul prsty do už připravený vagíny -"Koho pomiluju právě teď" šeptal jí do ouška s prstama v její kundě " pak jí připravim príma snídani...."
"To zní dobře.... Začínala Karolína příst jako kotě. A můžu se tě na něco zeptat?"
"Na cokoliv miláčku. Řekl jsem, odhalil jí ňadro a líbal ho.
"Je ten někdo koho se chystýš vojet hezkej?"
"Je moc hezkej, odpověděl jsem popravdě.
"A je hezčí než anna ruth?"
"MnOHEM hezčí než anna ruth." Odpověděl jsem popravdě. Bodejť by ne, anně táhlo na třicet, Karolíně bylo 18.

Následoval jeden z našich nejsilnějších sexuálních zážitků. Myslím že i s análem. Pak jsem jí udělal skvělou snídani.

"Víš co ale nechápu?" Řval jsem na ní z kuchyně. "Že to kurva nikdo nenatočil, že toho nejsou plný zprávy, jaktože nikdy nejsem?"
"To nevim, budeme čekovat instáče a tiktoky a třeba tě najdem!"
"JÁ ALE CHCI BÝT V TV NOVA," vrazil jsem mezi dveře se sekáčkem na maso.
"Tak s ním takhle běhej nahej po ulici a určitě se ti to podaří." Rekla docela pobavená karolínka a usmívala se. Měl jsem moc rád když se smála. POslední dobou to bylo míň a míň.

MILOSHIT: Všechno se kazilo a kazilo. Pokusil jsem se zase abstinovat. Vůbec to nešlo. Zase stahování svalů, zase celou noc nespaní. Přes den jsem se opil vínem a brečel, pouštěl karolíně filmy jako je Ray a brečel když mu umřel brácha, řval jsem uplně u všeho. A karolína toho zneužívala. Místo toho aby mě podržela používala věty jako
"Nikdy mě nevzal za opravdovým zážitkem."
"S tebou nikdy neuvidím moře."
"S těma dětma s tebou jsem se unáhlila. Ta vize se vzdaluje."
A já brečící a blijící, prosící jí na kolenou, vysvětlující ji, že abstinuju a ať mi takový věci neříká, ale nebyla k zastavení. Jela do mě a jela a jela. Obyčejně jsem tohle vydržel dva až tři dny a sehnal si zase prášky. KLidně i o d svý mámy. A karolína byla nasranější a nasranější.

Pak přišel den D. Šli jsme na koncert Anny Ruth. Annu jsem potkal jako mladík v bohnicích na denním stacionáří a od tý doby jsme si padli do oka. Já jí teda sice jenom jako kamarád, ale na hezký hnědooký brunetky jsem byl odjakživa no. Naposled jsme se jen tak random potkali na nádraží libeň, strávili spolu polovinu noci, já před ní skejtoval a ona mi řekla památnou větu.
"Miloši ty jsi super člověk. Jsi super člověk miloši. Přijdeš za mnou do ateliéru až se vrátíš z pardubic?"
"Jasný přijdu!" Nadšenej, že o tuhle holku jsem nepřišel. Jenže žádnej ateliér nebyl, anna mě normálně vyghoustila jako všichni ostatní a tak jsem se rozhodl jí to pořádně vrátit. Karolína se mnou nebyla a moje noci byly čím dál horší. Vykalil jsem i tři flašky vína, snědl svejch 10 zolpidemů za den a průser byl že na noc do sebe házel ještě rivotril. Tam už hrozila minimálně zástava dechu nebo udušení se zvratkama, ale odnesl to jen dřevěnej masivní stolek (prostě sem na něj asi spadnul) a náhodní turisti v římské po kterých jsem házel pomeranče, šroubováky, prostě co mi přišlo pod ruku.

Takže takhle jsem se čtyři dny připravoval na koncert Anny (rodným jménem mimochodem Žaludový.)

Karolína mě čekala na tramvajový zastávce. Z tramvaje jsem v podstatě vypadl a ještě se tomu smál. Karolína měla na sobě nádhernej rudej kabátek, pod nim červený šaty, vyoký podpatky, vypadala, jak ze žurnálu. Já vypadal jako bych prospal čtyři dny někde v křoví.
"Ahoj čipi! Panebože co to s tebou je?!"
""BRUSEL KURVA BRUSEL" Řval jsem ze mě ovlivněn filmem "Proč?"
"Kristepane" odpověděla Karolinka a odtáhlě mě do prostor galerie. To neměla dělat.
Okamžitě jsem začal olizovat všechny obrazy.
Vrážel do lidí. Vetřel se na stage zrovna když tam anna něco natáčela.
Otíral se o stěny prováděl s nimi kopulační pohyby.
Karolína radši stála opodál a dělala že ke mně nepatří.
Mimochodem nic z toho si nepamatuju, znám to jenom z jejího vyprávění. Obzvlášť mě šokovalo, že jsem prý olizoval stěny.
Pak jsem tam nabízel zolpidem nějakému pánovi se psem. Prostě jsem to celý pojak jako jedno velký koncepční umění nebo co.
"MIlošku měli bysme jít. Ty se dneska chová fakt jako naprostej magor."
"JO-HO. PUDEM. ALE MUSÍME POZDRAVIT ANNU RUTH."
"Dobře, pozdravíme jí a pudem."

Prodrali jsme se davem aplaudujících lidí a já vrazil Anně do ruky dopis.
"ÓÓÓ. Já dostala dopis? Já? A ty jsi tady taky, ahoj Miloši!
"AH-oh-hoj ANNO. JÁ TĚ CHTĚL JEN - POZDRAVIT A ŘÍCT TI - CHRMCH - ŽE TOHLE JE MÁ SNOUBENKA!" Zahlásil jsem a ukázal na Karolínu.
"Ahooooj, pozdravila Anna Karolínu se zářivým úsměvem. Tys mě nějak zvala na milošovu párty, že? Promiň, nějak mi to nevycházelo. Ten motýl na krku je pravej?
"NENÍ TO MOTÝL ALE SMRTIHLAV." Vložil jsem se do toho ženskejm. Už jsem to chtěl mít z krku.
"TAK NAZDAR ANNO.
"AHOJ. A JE TO PRAVÝ ŽEJO?!" Ptala se fascinovaná Anna na Karolíny tetování na krku.
"JE," stihla zahlásit Karolína a byli jsme pryč.

MILOSHIT: Tak jsem měl zase na pa šest nebo v lepším případě sedm dnů vystaráno a takhle to jelo znovu. a znovu. a znovu. A karolíně se to přestávalo líbit. Když jsem se zolpidemem začínal, slíbil jsem jí že jí do něj nikdy nezatáhnu. (První lež.) Poté co se mnou někdy spolykala pár tablet (a chovala se jako naprostej magor) jsem řekl, "k, zatáh sem tě do toho ale nikdy přes tebe nebudeme shánět prášky."
Jenžek koukněte na to. Karolinka měla ještě vlastní psychiatričku a ta jí semtam BEZ VYZVÁNÍ posílala 100 tablet zolpidemu prostě jen tak. Takže nebylo úniku. Vyhejbal jsem se tomu osm let, osm zasranejch let plnejch úzkostí, nervozity a neustálýho psycha. Vyčerpanej, s hnusnejma snama, zlomenej životem. Teď sem byl sice dál zlomenej životem, ale s krásnou lolitou a feťák.

Na zolpidemu mi ale jednak moc nestál (což je mimochodem jediná droga co mi tohle dělá, zolpidem a piko. po alkoholu? NIKDY.) - Což se karolíně nelíbilo.

A druhak jsem se velice často zavřel do svého vlastního světa hudby a videoher, což karolínku nudilo.
"Nechceš třeba ukázat jak se dělá hudba?" Otočil jsem se na ní. Snažil jsem se jí zapojit to jo. Ale už dostávala ty svoje nálady. Někdy vydržela hodiny a hodiny civět do stěny, brečet a neříct ani slovo. Mohli ste kolem ní tančit, mohli ste se jí snažit utěšit, mohle ste jí zkusit ošukat, ale nic pořádně nezabíralo. Kromě thc a ketaminu. Takže jste měli uprostřed vinohrad dva fakt divný lidi, který kromě lékáren skoro nikam nechodili, nic je nezajímalo a navíc jeden z nich fakt NERAD potkával sousedy všeho druhu, zatímco ta druhá se s nimi ochotně vybavovala, hulila s nima jointy a žila ten správný komunitní život, který si pronajímatel asi představoval ode mě.

Že jsme ale nikdy nikam nejeli nebyla pravda. Podařilo se mi karolínu vytáhnout do:
Radotína (fakt super město a chodili sme tam do kina)
Berouna ( měl sem tam terapeutku no. A chodil k ní tak dlouho, dokud zjistil, že to k ničemu není. Hlavně když jsem k ní chodil pod vlivem.)
Na seč
Do Chrudimi
Do Bojanova
Do ostravy (to bylo hodně divný ale cool)
Na koncert na zámek Ptení u Prostějova (to bylo jenom divný, ale dostali jsme tam všechny myslitelný drogy včetně 2CB, který mám rád.)
Do Mokropes
Do Jinonic
Do Kralup nad Vltavou

A protože zbožňuju skejťáka Honzy Malýho a sleduju ho, vždycky jsem čekoval jeho storíčka kde zrovna je, ZEPTAL se ho kde zrovna je, a po odpovědi jsme vyrazili na ten nejrozpadlejší, nejdivnější skatepark daleko za prahou :)

Naše výlety ale byly plný drog a chlastu. Nějak hodně jsem si zvykl na kombinaci plastová vodka v kelímcích plus pivo a karolína čím dál víc hulila. Průser byl když se k tomu přidal coke, to jsem se pak nasíral na všechny okolo, obyčejně nasral i ji a nic z výletu nebylo. A uplně největší průser byl když jsme neměli nic. To pak karolínu posedla její temná nálada, schoulila se do klubíčka, brečela a já byl nasranej a zároveň nešťastnej že jí neumim pomoct. Takovej jsme byli pár. Tancovat jsme nechodili, na koncerty ne, kino jsme většinou prošňupali na hajzlech, bavilo nás jen jezdit na skejtu v noci po poloprázdný praze.

MILOSHIT: Ráno jsem už žádostivě čuměl na její spící tvář.
"Broučkuuu."
"Mhmmm."
"Je 9:30 ráno kočkooo"
"Mhmmm" převalovala se ležerně
"HEJ!" Zařval sem.
"Huh?" Rozevřela oči.
"Broučku je 9:30 a potřebuju abys pro mě něco udělala."
"J8 por tebe ráda něco udělám," řekla a koukala střídavě na mě a střídavě na péro.
"Ne, to ne. Potřebuju abys zavolala doktorovi."
"TAMTOMU doktorovi?"
"Ano, tamtomu."
"Ale čipiiiii. Dyť jsme se přece dohodli, že to už nebudeš bráááát. "
"Já vim, ale mně je strašně špatně."

A bylo to tak. POčátek abstinenčních příznaků byl na světě. Najížděly mi křeče do rukou, do nohou, a nejvíc mě sralo jak je náhle všechno šedivý a hnusný. Tak to bylo bez zolpiku odjakživa, z čehož jsem se domníval, že mám endogenní deprese.

"Čipi a tomu vážně musim volat já.?"
"Ano, já mu volal před šesti dny a stovka je pryč, víš."
"Stovka?! už?! Řekla a oči se jí rozšířily strachem.
"Ano, a teď potřebujeme novou.
"Dobře tak já mu zavolám no." Tady ste to měli. Milovala mě tak moc, že byla ochotná mě zabíjet. Uplně stejně jako moje matka.
Bál jsem se. Bál jsem se se strašně moc. Skrčil jsem se v předsíni mezi regály a zacpal si uši. Jako děcko, který ví, že se můžeš všechno posrat.
Ťuky ťuk na dveře.
"je to hotový čipi." Stála tam rozkošnější než kdy dřív.
"MÁM STO TABLET?" zařval sem.
MÁŠ STO TABLET. Zařvala ona. CHytli jsme se v čirém drogovém opojení.

Pak ho jít sehnat. Doktor mně i jí posílal jednorázové kódy. Bez QR kódu, bez obrázku bez ničeho. Bylo to jen něco jako "ALPXZ-R280-LOP27" Vypadaly takhle divně. Takže ti divnější lékárníci se vyptávali. Do takových lékáren jsem nechodil. Měl jsem v okolí íúáku a Jiřího z poděbrad už vytipovaná místa, kde nedělali problémy a tam jsem chodil. Ale ta cesta, ta CESTA" Narvat se v 10 dopoledne do narvané tramvaje, neučesaný, neupravený, sledovat všechny ty ukrajince, babičky a močící psy mi na nohum vylézt, čekat v lékárně než nějaká stará kráva dostane co chce, nervózně přežvykovat, pot na zátylku, škubání ruky, který šlo zastavit jen tim že jsem si jí držel druhou.
"Dobrý den" Řekla usměvavá lékarnice.
"Dobrý den." KOnečně na mě přišla řada.
"Prosimvás pan doktor mi posílá takový zvláštní kódy. Můžu Vám ho tedy prosím nadiktovat?"
"Aha kódy hej? No ale můžete no." Řekla se slovenským přízvukem a zase se hezky usmála. Nemít doma osmnáctiletou holku, na místě bych jí vojel.
"a jako aleš, L jako Láska, P jako pavel, xylozofon zeta- pomlčka Robin 280 pomlčka Láska Ondřej Petr 27."
"Ach už to mám. Moc pekné."
"Jo?" Zarazil jsem se.
"No áno, použil jste tam dvakrát slovo láska." Řekla a usmála se tím nejkrásnějším lékarenským úsměvem.
"Aha vidíte, ani jsem si nevšiml."
"Takže zopidem 100, brát max dva tablety na noc, neužívat dlouho, bude to ještě něco?" Stála a houpala boky.
"Nebude moc vám děkuji."

Zaplatil jsem a odešel. Další hrůzný sehnání týdle sračky za mnou. Sám jsem nevěděl kolik takových ještě bude.

MILOSHIT: Karolína prospala noc a já se třásl. Nasoukal jsem do sebe dva prothaziny Tři prozhaziny. Čtyři prothaziny. Ale spánek ne a ne přijít. V zoufalství jsem pil víno a čuměl na komedie s adamem sandlerem. Když byly emotivní okamžiky tak jsem brečel. Když se dělo něco, co připomínalo můj život tak jsem brečel. Byly dvě ráno, tři ráno, čtyři ráno. Barva za oknem se měnila tak, jak se jí to hodilo. A karolína ze spánku vykřikovala věci. Různé věci.
"Ty ČURÁKU, TAM MI HO STRKAT NEBUDEŠ" Lítalo z ní naprosto zřetelně. Karolína byla nemocná. Ale neuvědomovala si to. CHudáček můj stále byla přesvědčená o svém místě na tomto světě. Byl jsem asi jediný, kdo věděl, že obstát v tomhle světě nemá šanci, a příliš zamilovaný abych jí řekl tu strašnou pravdu. Že neobstojí. Nezvládne to. A nemá na to. Bylo mi to strašně líto, ale bylo to tak. A tak Karolína probrečela spoustu nocí a já probrečel spoustu nocí. Já kvůli ní, ona kvůli mému spánku. Oba jsme se modlili jeden za druhého. Strašně jsem jí miloval, ale bál jsem se, že když se jí naplno otevřu, že když jsi půjdu uplně naproti, že se mi to kvůli její rodině vymstí. Její rodina byla naprosto magorská. Psychopatická. Manipulativní. Lživá. Karolína říkala, že takový jsem ale já. Kdo měl právo věřit svému usudku? A kdo měl právo o takových věcech rozhodovat, Nevěděl jsem. Přesto jsem se domníval že mám jakousi zvrácenou, šílenou pravdu. Že jsem se za svých pětatřicet let života dozvěděl tolik, že už ani víc nechci. Karolína nevěděla nic. Znala jen spongeboba, Jana Maxiána a pořad Survivor. To bylo k životním zkušenostem přecijen trochu málo.

MILOSHIT: Druhej den byl dost těžkej. Kokainová kocovina. To je druh kocoviny, kdy jste jako na drátkách, nervy vyšponovaný na maximum a všechno vás sere. No a mě zrovna nejvíc srali sousedi.
Za zdí se ozývaly šílený věci. Vzbudilo to dokonce i Karolínu, která jinak za všech okolností poctivě spala.
"Co tje ? Co sděje?"
Prostě a jednoduše sousedovic děti - malý nevychovaný zmrdi třískali nádobním o stěnu. A do toho řbali. Strašně řvali. A k tomu asi měli oběd. Njespíš oběd. Podíval jsem se na telefon. 11:49. Asi to tak bylo.
"UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAH" Ozvalo se přes stěnu.
Dal svá ústa ke stěně tudíž taky. UPlně je na ně přilípl a zařval tím nejvíc hurónským řevem jaký jsem dovedl. Byl to spíš řev HUlka než cokoliv jiného. Karolína sebou škubla, a hlasy za stěnou náhle utichly.
Po tomto extempóre jsem očekával zvonek, ťukání na dveře, ale nic se nestalo. Zřejmě jim došlo, že to přehnali. Rád bych napsal že od té doby byl v sousedkém životě klid, ale nebyl. Vše se zhoršovalo. Po narozeninách mi došel zolpidem i rivotril, karolíně taky a já tak poprvé usedl do sladké náruče abstinenčních odvykacích příznaků. Něčeho, čeho jsem se fakt bál a fakt mi to nedělalo dobře A karolína to nechápala.

Tak jsem rapoval a zpíval, třeba:

https://soundcloud.com/mc-l-zr-official/never-barmankam (to zpívala karolína tak nahlas, že mě překričela a já se neslyšel

nebo:
https://soundcloud.com/mc-l-zr-official/mc-luzr-smeralova
(to se zpívalo bez autotunu pěkně blbě.)

Každopádně to bylo prostě na hovno. Byl jsem v baru, kde si lidi chtěli povídat. povídat. A já chtěl hrát. Taková kombinace nikdy nemůže fungovat. Nějaký čáry ale proběhly, házel jsem do sebe zolpidem jak hlavní záporák z Léona a snažil si to užívat. Bohužel debil číslo 1 se ke mně furt různě nakláněl a měl naprosto stuipidní requesty ("zahraj ruskou hymnu") atd. Brzo jsem se teda na to uplně vysral, jen tak seděl, pouštěl písničky (hlavně knxwledge samozřejmě) a kinklal se do rytmu.
Naklonil se ke mně do té doby nehybný tyler a zeptal se:
"Můžu si to půjčit?"
Inu svolil jsem, ale hned mě napadlo, že bych pak měl mikrofon vyčistit kvůli žloutence typu c a dalším nemocem co tenhle tvor učitě přenášel.

Tyler jel jako Tyler. Podle mě prostě jen recitoval hovna, co měl dávno naučený v palici. Mikrofon jsem mu v rozhodující chvíli vzal a ukázal jak se má freestylovat. Pak se posadil na prdel a už nikdy request na majk neměl.

Pak přišla nějaká KAREN a začala řvát. na mě.
KDE JE KUBA TY HOVADO?! PROČ TADY ŠTĚKAJ PSI?!! KDE JE BARMAN?!! JÁ SE TU SNAŽIM UŽ ROKY O VÍKENDECH SPÁT A UŽ PROSTĚ NEMŮŽU! JÁ -
"Paní já vás přerušim" Řekl jsem do mikrofonu. Já v tomhle cirkuse pouštím jenom hudbu a se zbytkem nemám nic společnýho. takže si laskavě stěžujte tady paní dudový."
S tím jsem zase pustil knxwledge.
Karen něco horlivě vysvětlovala kačce, a ta na mě házela pohledy co by mohly vraždit.

Po Karen sem to definitivně zabalil a řekl karolíně "Za chvíli půjdem jo?"
Nadšeně souhlasila.

"COÉ KLAVIKU, KAM JDEŠ KLAVIKU JEŠTĚ NEODCHÁZEJ NEEEE"
Překřikovali se buranské hlasy jeden přes druhý. Nebyli pro mě nic než póvl. A nejvíc z nich Tyler Durden, který byl ovšem podivně tichý a klidný. Skoro jako by nikdy neudělal to, co udělal. Vážně tenhle člověk mlátil v toxický psychóze ženský na ulici? Smysl to moc nedávalo.

"Kačko tak my už dem? Mám něco zaplatit nebo je to dobrý?"
"Je to dobrý, nech to bejt." Řekla kačka anžiž bych věděl, že předtim z mý holky vytáhla víc jak pětset na vodku, balonky a další sračky, co jsem vůbec nechtěl.

V Krymské ulici nás zastavil majitel hospody. Dávný přítel.
"KLavikuuuu jak se máš?"
"NO tak sme pařili no. Tohle je moje přítelkyně Karolína."
"Těší mě." Řekla Karolína způsobně Pavlovi.
"Těší mě." Řekla Karolína způsobně jeho družce.

I za tyhle její způsobu jsem jí miloval. Byla sice z white trash rodiny, ale uměla se chovat. Uměla se chovat jako pravá dáma. Kdo by jí neodolal?

"NO tak co byste řekli na malu skleničku?" Vyzvídal pan majitel baru.
"Hele rádi bychom, ale skleničky už dneska byly, byly čáry, byly zolpiky, byly riváče a bůhvíco ještě."
"POčkej tyvole, ale tys byl na tom léčení ne?" Zeptal se zaujatý majitel baru.
"No byl no."
"A to dál do sebe sypeč ty sračky?"
"Už to tak bude no. Řekl jsem a zasmál se. "
"Tak v tom případě-" (Naklonil se ke mně) "seš ale pěknej debil."
"Hm, nejspíš máš pravdu."řekl jsem mu a s tím jsme se rozloučili.

Pak jsme se ještě dívali přes zábradlí na krymskou, karolína pálila jeden join za druhým a já jsem přemýšlel nad tím vším co se právě stalo. Moc dobrý pocit jsem z toho neměl.
"Půjdeme domů?" Zeptal jsem se.
"Půjdeme," odvětila ona a dala mi pusu. Byla to nadržená pusa. Tu noc jsme si to ještě rozdali.

MILOSHIT: moje pětratřicáté narozeniny byly jedny z nejhorších, co jsem kdy zažil. Karolína se sice horlivě snažila aby byly skvělé, ale nemohly být skvělé už z principu, protože se odehrávaly u krymské ulice v baru kde měla zrovna směnu Kačka Dudová - Pichna Tylerda Durdena. Obával jsem se toho nejhoršího. Jakože tam třeba přijde.

Ten den byl zmatený a nejistý. Uplně jiný, než když jsme ho před dvěmi dny slavili tak, že jsme šli do kina Pilotů na Vlny nebo když jsme šli s mým kmotrem Jiřím Lábusem na klasickou večeři, tak jako každý rok. (Akorát každý rok u toho byla jiná partnerka, ehm.)

Karolína byla totálně vyschízovaná:
"Takže sem zavolala anně, napsala jsem lence, napsala jsem XY, ZY, PL, komu mám ještě napsat aby přišel?"
"Prosimtě, dyť se tam ani nevejdou...Hlavně že tam budeš ty. Usmál jsem se na ni a objal ji.
"NECH" vyštěkla. "MSÍM JEŠTĚ ZAŘÍDIT SPOUSTU VĚCÍ."
"Jo? Jaký třeba?"
"MUsim ti koupit balónky! A girlandy! a stuhy! JE TI 35, MUSÍŠ TO MÍT KRÁSNÝ!"
"Ale prosimtě čipi...Dneska si mi ho kouřila v černejch tangách, co může chlap víc chtít?"
"NE! MUSÍŠ TO MÍT DOKONALÝ!" Řekla, vytrhla se mi, rychle se oblíkla a bouchla za sebou dveřma.
Zničen jsem sedl na postel. Náš postel vypadal takto: DVě matrace na zemi naproti sobě, jedno okno do Římské ulice, velmi netěstněné a velmi křehké, jedna skříň a jeden počítačový stolek kde jsem tvořil svá geniální díla. Nic víc jsme neměli.
Dveře se bouchnutím rozevřely:
"KARTU, MUSÍM SI PŮJČIT TVOJÍ KARTU!"
"He? Na co?"
"NA BALONKY A GIRLANDY MORE!"
S tím si vzala kartu ze stolu a utíkala zas pryč. To už mi přišlo trochu moc. Hlavně oslovení "More." Proč moje milá mluvila jako cigán ačkoliv cigán nebyla? Proč tak mluvilo spoustu bílých, co jsem poznal? Bylo to snad proto, že byli duševně zaostalí? No u Karolíny to určitě bylo hlavně její rodinou.
Nebylo mi dobře. Měl jsem sračku. A snažil se uklidit. Taky mi bylo jako skoro vždy špatně od žaludku. Byl pátek a já od pondělí zkonzumoval tak 80 prášků. Většinou jsem potřeboval 100 prášků na 7 dnů. Měl jsem psychiatra, co mi vždy poslal erecept, a když nechtěl, zavolala mu karolína, o které samozřejmě netušil, že k sobě patříme. Tato taktika dost fungovala.

Vyblil jsem se do hajzlu, zatímco mi vibroval v kapse mobil. Ve zvratkách byly jako vždy cucky krve. Achjo. Utřel jsem si ledabyle pusu a zvedl telefon:
"Zdravím!" Nasadil jsem profesionálně:
"Čau pane Claviqu. Hele nám se tady... doneslo, že slavíš narozky, tak jsme si říkali, co takhle se u tebe stavit, na narozky se jaksi....připravit a pak jít do onoho baru?"
Byl to jeden známej. Takovej divnej týpek z Kohinooru nebo odkud. Byly tam ateliéry, obrazy a sochy. On byl tuším přes sochy.
"Hele super nápad, ale sejdeme se až v baru? Není mi dobře a musím tu uklidit."
"NO to toho na tebe ale asi moc nezbyde Clavi-qu-" Zahlásil týpek.
"Hm, moje škoda." Řekl jsem a zavěsil.
Doprdele, vždyť já ten koks ani nechtěl. Chcete vědět jaký byly moje nejlepší narozeniny? V roce 2018 jsem já, Jiří Klimeš a LUcie Tlustošová hráli v olomouci bowling. A všichni jsme byli střízlivý. Vůbec nevím proč, ale hrozně se mi to líbilo. Teď jsem šel do baru, kde budou samý smažky, existence, které nemám rád a já tam budu djovat. No budiž.
Spláchl jsem zvratky. Omyl si pusu. Bylo mi furt blbě. Víc než blbě. Kurva co je to za den. Stejně jsem měl skutečný narozky před dvěma dnama. Proč to takhle funguje. Protože zejtra nikdo nemusí pracovat no. Já nepracoval skoro nikdy.
"BRRRRR" Zase mi brněl mobil.
"Ano čipi?"
"Ahoj giga čipi! Prosímtě já nevím jak ti to říct, ale no.... Ztratila jsem ti kartu!" Volala Karolína vyděšeným hlasem."
"Aha, a jak se to stalo?"
"Prostě mi ji spolknul bankomat... PROMIŇ ČIPI! PROSÍM NEZLOB SE."
"Tak teď se zhluboka nadechni... A vydechni. Tak, je to lepší? Už se mi to taky stalo, mně je nějaká karta uplně u prdele čipi."
"Vážně čipi?"
"Jo. Tak se neboj a uvidíme se na oslavě."
"Tak jo, miluju tě, ahoooj" Řekla slyšitelně potěšená čipi.

Po značných obtížích jsem dorazil do krymské. Dal jsem si obligátního panáka vodka a jeden zolpidem značky Mylan. Bylo mi tak blbě, že jsem si vzal Bolta i když to byl kousek. Hned na ulici jsem potkal tomáše Rybína aka Souseda s mým úhlavním nepřítelem.
"NAZDÁR SOUSEDE! NAZDÁR ZMRDE!"
"Proč mi řiká zmrde?" Otázal se zarostlý zálesák souseda.
"Proč mu řikáš zmrde vole? Všechno nejlepší ZMRDE!"
"JO tobě taky. A tobě se omlouvám. S někym jsem si tě spletl. Moc se omlouvám hele."
"Jo to je dobrý. Urážka od Claviqa. Dobrý." Potutelně se usmíval zarostlák.

Pozdravili jsme se a šel jsem konečně do baru. Tam ke mně hned přiběhla Kačka Dudová a dva štěkající, nevychovaní psi.
"Čaaauuu, prosimtě já vim, že ho nesnášíš, ale přivedla jsem Durdena, nevadí ti to?" Ptala se s obavami v hlase. Do té doby jsem nevěděl, že Kačka cosi jako obavy cítí.
"Ale ani ne"
VRUF VRUF, RAF
"Spíš ti psi."
VRAF, VRAF, VRUF.
"SKLAPNĚTE" Zařvala Kačka v domnění, že je to umlčí.
Pak jsem se vydal ke stolu, kde jsem měl hrát. Tam byla nasáčkovaná parta debilů. Jinak nelze nazvat. Debilové. Až na Tomáše Fafejtu a toho týpka co mi volal.
"Všechno nejlepší, všechno nejlepší, všechno nej!" Překřikovali se vzájemně.
"Děkuju."
Debil 1 se ke mně důvěrně naklonil a zeptal se:
"Hele claviqu nemáme spolu žádnej problém že ne?"
(Bylo to zřejmě na základě toho, že jsem ho nesnášel a když vyzval řed pár týdny kohokoliv ať se jde bít, s chutí jsem se toho ujal, a natáhl mu pěstí.)
"Ne, nemáme spolu žádnej problém," řekl jsem a usmíval se v naprosté lži. Nesnášel jsem ho.
"Nevíte kde je moje holka? Nedali ste jí čáru, že ne?" Zvýšil jsem hlas na přísedící.
"Jó něco už měla. Je vzádu" Řekl Fafejta.
Šel jsem tedy do zadní místnosti. Tam klepající se a vyděšená srnka se snažila připoutat balónky na strop.
"Ahoj Karolínkooo"
"Ahoj čipiiii" řekla a ani se na mě nepodívala.
Chytl jsem ji pevně za ramena a začal.
"Kočičko nic se neděje, jo? O nic nejde. Jsou to jenom narozeniny."
"Ale já ti to chtěla udělat PERFEKTNÍ! PERFEKTNÍ! A MÍSTO TOHO TI ZTRATILA KARTU, BALONKY NEMÁM ROZVĚŠENÝ, NIC NEMÁM!"
"Koči, to nevadí, hlavně, že jsme tu spolu, ne?"
"VADÍ TO, SELHALA JSEM!" Zařvala a s brekem utekla ven.
Karolína nesnášela pocit selhání, protože Tomáš Hůzl i její rodina ji naučili že když neudělá něco dokonale, nedokázala to vůbec. Vzhledem k tomu v jakém prostředí žili a jakým způsobem žili, to bylo přinejmenším absurdní. Ale holt Karolína měla tento pocit. Nesměla selhat. Nikdy. A obzvlášť ne na skejtu.

MILOSHIT: Blížil se podzim a zima. Karolíně už bylo 18. Už to nebyla moje sladká lolitka ale dospělá ženská. Tím jí začaly deprese a úzkostné stavy. Asi si uvědomila jakou má rodinu, uvědomila si, čím si prošla, uvědomila jaký žije život a přitom ho nechce žít. Zvláštní tudíž bylo, že od jakéhos takéhos luxusu co měla u mě na Vinohradech prchala kdykoliv to šlo raději na letnou, do toho jejich squatu. Hovna, psí hovna kočičí hovna. Ráda je objímala a ještě radši v nich spala. Z toho důvodu jsem si jí přestával vážit a měl tendence jí ponižovat. Přecijen, kdo žije doborovolně v kočičích chcankách, bytovém pralese a nevětrání si slitování uplně nezaslouží. Navíc se zdálo, že Karolína má ponižování ráda. Kdykoliv jsem byl na ní hodný, bylo to takové nijaké, jakmile jsem ale na ní zařval, vyjel, náš sex a její chování posléze bylo přesně takové jaké jsem si vždy představoval.

Karolína byla nemocná. Stejně jako já, ale můj problém byl, že jsem nesnesl samotu. Chcete vědět, kdo jsem? Přečtěte si autobiografii Matthew Perryho "Přátelé, Lásky, a ten obrovský průšvih." To je o mně, to jsem já. Kdyby mi ovšem bylo 50 a stál bych nad hrobem. Jinak je ale Chandler mé duševní dvojče. Chcete vědět něco o Karolíně? Koukněte se na libovolné cz porno holy s tetováním a máte jí tam. Problémy s otcem. Check. Problémy s matkou. Check. Závislost na thc. check. Aspoň jednou pobyt v bohnicích. check.

Když začaly padat první hnědé listy z vinohradských umělých stromů, řekl jsem:
"Tohle bude hodně temné období. Vím to a připravuju tě na to, že to nebude žádná sranda."
Karolína s očima rozšířenýma očima strachem mlčky kývala hlavou. Snažila se pochopit všechno, co se odehrávalo v mém příššerně chorém mozku, ale nemohl to pochopit nikdo. Ani já sám. Jen jsem věděl, že i přes všechny ty tuny léků co jsem bral, jsem s ní ve vinohradském bytě nikdy nemohl usnout. Neustále nás budily zvuky sousedů, neustále nás někdo hlídal, sledoval a pozdravoval. Přes okno do kuchyně vedl nádherný výhled z bytu pronájemce, který nás sledoval. Dokonce se mi zdálo o tom, že jsme uvízli v těsném tunelu zaplaveném vodou a on nás sledoval přes obří kukáň. Tak moc jsem z toho bytu byl traumatizovaný a a nenáviděl ho. A Karolínka to viděla, a snad i proto prchala.

MILOSHIT: po asi dvoutýdenním užívání hub, zaldiaru, antibiotik a aulinu se bolest ze stupnice 12 snížila tak 6ku, s čímž se už dalo pracovat. Tak jako tak e blížil čas příjezdu rodičů a my se museli vrátit do Prahy. Do zkurvený, přelidněný Prahy. Ach, jak já to místo nenáviděl. Příjezd probíhal takto.

Procházíme halou Hlavního nádraží k eskalátorům, do karolíny vráží první chlap s kufrem.
"DEBILE" houknu na něj. Ani se neotočí.
Jdeme dál. Míjíme lidi. Já jdu nekompromisně vpřed a oni uhýbají. Karolína takový štěstí nemá. I když je to nejsilnější ženská jakou jsem kdy potkal, chlapi do ní naráží. Snad proto aby si sáhli. Holt konfekční postava sebou nese jistá rizika.
Další do ní drkne.
"au" sykne karolína.
"HEJ DEBILE, DÍVEJ SE KAM DEŠ NE?!" Zahulákám na něj.
"ydy ydy" odpoví mi zmrd. Zřejmě ukrajinec.

Pak jdeme k automatům na lístky abych koupil sobě i karolíně lístek na mhd. Karolína už moc peněz nemá, většinu utratila za kokain pro mě a výlety.

Automat na lístky ale blokuje od pohledu odporný chlap.
"Prosímvás, můžete uhnout? Blokujete automat."
Žádám ho slušně.
Chlápek nic.
"Hej můžeš laskavě uhnout DO PRDELE?!" Rozkřikuju se na něj.
Na to už pán trochu reaguje, a asi o milimetr se pohne. Přesně tak aby se dala hodit mince do otvoru, ale ani o milimetr víc. Karolína odstupuje tak o metr, z toho usuzuji, že pán asi zapáchá.
Samozřejmě se děje to, že mince vypadává z automatu. Na to přesně ten zmrd čekal a snaží se jí horlivě sebrat.
Minci nekompromisně zadupnu a hlasem Alexeje Pyška a s ledovým klidem říkám.
"Ta je moje."
Potom do chlapa žďuchnu celým svým panděrem aby si uvědomil, kde je jeho místo.

"Panebože to nebylo neuvěřitelný milošku. Jsem z tebe uplně vlhká."
"Hm, já z toho chlapa moc ne. Smrděl, že jo?"
"Smrděl strašně. Dokonce ani milada tak nesmrdí."
"Panebože." Představil jsem si to a navalilo se mi.
"Nic si z toho nedělej čipi. Zachoval ses jako chlap. Seš můj chlapák." Řekla mi Karolína další větu, kterou jsem chtěl vždycky slyšel ale nikdy jí neslyšel. Karolína zkrátka věděla co říkat mužům. Byla by to geniální kurva.

S tím jsme se vydali do metra.

MILOSHIT: Na chatu jsem dorazil za čipi ve značně zbídačeném stavu. Zbýval nám asi gram kokainu, šňupal jsem ho kde to šlo, na záchodech, odpočívadlech, všude. Taky si ho porítal o nezahojenou obří díru. To byla ta největší chyba, kvůli které, se díra nikdy nemohla zacelit, ale to by Vám žádný doktor neřekl. Žádného asi taky nenapadlo, že zneužívám masivní dávky koksu.

"Ahoj čipiiiii" Pozdravil jsem svou milovanou.
"Ahoj giga čipiiiiii" Pozdravila ona mě. Vidět jí, snížilo mou bolest tak o polovinu. Tak nádherná lidská bytost, a chce mě vídat a objímat a dělat se mnou i jiné věci?! Byl jsem do ní šíleně zabouchlý.

"Mám skvělé zprávy čipi, mám Zaldiar," hlásil jsem.
"Copak to je," Ptala se Giga čipi.
"to je opiát a paralen v jednom! SUper ne!"
"Super," Tak mi dej traky trochu." Řekla giga čipi.

Pak jsme si lehli do našeho chatového lůžka sledovali simpsonovi a ona mi ho přitom jemně honila. Nemohl jsem si přát nikdy nikoho lepšího.

MILOSHIT: Takže jsme se vrátili na chatu a já zřal od rána do večera vlastnoručně natrhaný lysohlávky. Byly moc pěkný. Nahnědlo-fialová barva s bílýma tečkama. S Aulinem a kokainem se skvěle dolňovaly a taky nesmím zapomenout na Panadol, který byl taková třešnička na dortu. Poud jsem v sobě tuto kombinaci neměl, trpěl jsem jak zvíře, házel věcma, rozbíjel věci, a nadával své milované. Ta bolest se prostě nedala snést. Poprvé v životě jsem pochopil lidi, co kvůli fyzické bolesti volí euthanázii, poprvé v životě jsem pochopil dr. house, poprvé jsem věděl co to je "chtít radši umřít" než zažívat tohle.

"Takhle už to dál nejde, musím se vrátit do Pardubic a říct si těm zmrdům aspoň o opiáty, nemůžou mě nechat takto trpět!" Prozradil jsem své kundičce.
"Běž a udělej to čipi." Souhlasila ona.
Na to jsem si potřel obří díru v dásni kokainem (což byla pravděpodobně neskutečná blbost, ale viděl jsem to v mnoha filmech) a rozjel se mnoha rozličnými autobusy do Pardubic.

"No....Nerad bych pomlouval svou kolegyní paní doktorka Mrázová je výborná lékařka jo, ale...."
"Ale? Zeptal jsem se s držkou otevřenou dokořán sesvorkovaným jazykem."
"Ale paní doktorka Vám utrhla kus dásně a to bude asi důvod vaší neskutečné bolesti."
"Aha."
"Navíc do té vzniklé díry se vám teď dostává jídlo různě vzniklé usazeniny, takže já vám to vyčistím, a nasadím nějaké léky proti bolesti a antibiotika."
"To byste byl fakt hodnej" sdělil jsem první lidské bytosti v lékařském plášti, kterou jsem za tu dobu uviděl a těšil se, že na pár hodin konečně vyjdu z pekla.
"Takže vám nasadim kvůli případnému zánětu Klacid -"
"Ano důvěrně znám -" přerušil jsem pana doktora.
"A na to bolest byste si přál co?"

Byl to nejmilejší doktor jakého jsem za svou kariéru narkomana, kterému vypadávají zuby potkal.

"NO pokud by to bylo možné tak na bolest bych si přál Oxycontin, Morfin a Zardial."
Doktor se jemně zasmál.
"No tak vidím, že jste v nákových opiodech zběhlý, ale tuhle kombinaci dostanete spíš v zahraničí, můžu vám nabídnout jedině ten Zaldiar. Uvědomuju si, že Vaše bolest musí být pro život kutečně omezující, tak nabízím ještě Aulin."
"Aspoň něco no." Hlesl jsem, zklamán, že ani tentokrát si nevyzkouším pořádné opiáty. I když Zaldiar byl slušný. Byla tam učinná látka Paracetamol (paralen, nuda) A Tramadol (vůbec ne nuda!)
"Tak Vám děkuji" hlesl jsem s poraněnou hubou a na prvním záchodu odstrčil nějakého klučinu co se tam snažil dostat a další masivní čáru kokainu. To pomohlo. Na krátko. Pak byla bolest obvykle ještě horší, protože to šlo samozřejmě všechno přes dásně a sliznice.

.....je tady někdo, kdo ideálně jezdí na skejtu nebo bruslích nebo něčem a chtěl by se mnou dnes ven? Kdyby jo tak můj whatsapp 702 504 047. Ale na skejtu jsem docela pokrocilej, tak bacha :)

MILOSHIT: v apartmánu se pak divily věci. Nezhoubovaná a střízlivá karolínka si třeba vedle mě pustila Postal 2. Ten začátek je abych řekl dost ďábelský" Okamžitě mě ovládly vize pekla, vize hnusu, celý pokoj zaplnily plameny.
"Ty si PUSTILA POSTAl?! TY SI VÁŽNĚ PUSTILA POSTAL?" Nechápajíc jak hluboce může některé věci člověku nedojít.
Karolín postal vypla a vše náhle zmizelo. Vize Pekla a utrpení, byly ty tam, Zdi se jemně vlnily, kačolínčino tělo dýchalo mateřstvím, její boky mě jemně vábily, ale ke mně něc promlouvalo nejvíc, byla tou koupela. Zřetelně jsem jí slyšel ženským hlasem, vůbec ne nepodobným jaký má Dana Černá,L
"Už jdu" Zašeptal jsem.
"Kam jdeš? Zeptala se vyděšená Karolínka?"
"miláčku, ta toaletá mi právě trvrdila, že dokud jí nepoctím svým hovínkem, nikde zde nebudeme opravdoví hosti!"
"Tomu rozumím!" Tak jí jdi pořádně posrat broučku!

S Karolínou jsme se v těchto základních věcech nakonec vždy shodly.

Na záchodě jsem nakonec strávl asi dvě hodiny. Rozmlouval jsem se stěnou, rozmlouval jsem s radiátorem, rozmlouval jsem s vanou.
Všechno se vemi masivně vlnilo a zároveň škol jakoby do stříbrna. Buď za to mohl aulin anebo kokain. Tak jako tak, bolest zubu byla zcela ale zcela pryč.
"Takže su´´vy si vážně myslíte že to mám udělat?" Zeptal jsem v naprostém blaženém opojení.
"MIloši, je to Tvá jediná cesta. Ty bolesti se do pár hodin vrátí. MUsíš si sehnat opium."
"to je opravdu zajímavý názor.CO na to pan radiátor?
"Já si myslím že by ses měl vysrat na nějaký opium,k terý stejně ani nevíš kde sehnat, tak sis zas dát nějaký hubky ne?" POvěděl mi radiátor s hlasem Pavla Rímského.
"DOBŘE, BUDU JEDNAT TAK JAK JSTE MI PORADILI. VAŠE RADY JSOU BEZVADNÉ A CENÍM SI JICH!" Náhlej sem zařval do ticha.
"Všechno v pořádku čipi?" Ozvala se za dveřmi ustrašená Karolínka
"Všechno v pořádku giga čipi! KONEČNĚ VÍM JAK POSTUPOVAT!

A bylo to.

MILOSHIT: Termín trhání osmičky se blížil. Druhý den jsem se vrátil zcela zničen na apartmán a požádal kočičku aby sehnala jibńý apartmán. Kočička tak doopravdy UČINILA a jebla nás do mého nejlíbenějšího dvoupatrového zvěrstva. Tam jsme strávili snad čtyři dny. Už si nejsem jistý kdy k tý extrakci došlo že ale vpomínám že v tomhle aparmánu už jela bolet na plné obrátky. Na richterově škále stupnice by se bolest dala popsat stoprocentně jako VDANÁCT. Ta blest mi vjížděla du uší, prostupovala celou zasranou pravou hesmisférou a neustále jem křičela "DEJ MI NA TO NĚCIÓ, DEJ MI NA TO NĚCO, DEJ MI NA TO NĚCO.

Takže jsem si namícha dva sáčky aulinu, zapil je dvěma panadoly a jal se kokznoumovat mnou natrhané lysohlávky. Zbtek už znáte z narkoplejbojova auditka, kte kerému mi někdo ale asi zakázal přísutp takže smolík. Co ale mám, je takhle fotka. Ta si myslím mluví za všechno:

No moje dnešní noc vypadala takto. Příslušníků na mě bylo snad sedm. Člověk někoho nahlasi a oni jedou za nahlašivatelem lol. Jeden Příslušník mě chtěl dobít v sanitce, ostatní mu to rozmluvili. Prej po Holešovice tržnici probíhala půlka Prahy v mundůrech. Pochybuji. Ve zprávách nic není
.

Jsem celej napnutej, jak to bylo s tím hajzlem, teda Hůzlem.