Už na příjezdové cestě mě očekávala paní v batikovaných šatech.

"Dobrý den, vy jste paní Podhájecká?"
"Ano, a vy ste pan Jaroslaf, že?" (Použil jsem jiné jméno protože v chatové oblasti se mohlo snadno vše rozkřiknout.)
"Jo."
"Pojďte dál, pojďte dál, už jsem na Vás čekala."
"No to je docela zvláštní vzhledem k tomu, že jsem přišel o půl hodiny dřív.
"Ano, ale já váš příchod dopředu vycítila. Intuice víte?"'
"Aha jasně, to se mi stává taky."

A tak jsem paní POdhájecké řekl všechno. Doslova VŠECHNO. A nejvíc jsme samozřejmě naáželi na jméno Karolína. A čím víc a víc jsem o ní mluvíl tím víc a víc jsem cítil tyto dvě emoce.
Hlubokou, hlubokou lítost nad tím, do jaké rodiny se narodila, a čím vším si musela projít.
Hlubokou Hlubokou lásku.
Náhle jsem věděl, co je to láska, uvědomil jsem si to. Láska je když chcete aby se ten druhý měl v životě dobře bez ohledu na Vás.
Láska je když chcete aby poznal všechny ty věci, co nikdy nepoznal, aby Karolína viděla moře. Paříž. Jedla Mořské plody. Vozil jí kdokoliv autem. Byla sama řidička. Měla Střední školu. Měla vysokou školu. Uplatnila svůj talent. Neshnila na tom zasraném místě s harmonikářským estebákem, pervitinovou matkou a shnilým sporákem.
A čím víc jsem o ní mluvil, tím víc jsem brečel a tím víc se ve uvnitř mně, někde mezi srdcem a hrudí budovalo něco, co jsem nikdy nepoznal. Byl to nový pocit, jaký jsem nikdy nezažil, jen jsem věděl, že kvůli tomu pocitu Chci Karolínu chránit až do konce světa, nechci aby se jí nikdy nic stalo a udělám pro to maximum a cokoliv bude v mých silách.

"Moc Vám děkuju za rozhovor, ale už musím jít!" Vypálil jsem náhle na čakrovou paní.
"Ale já vám ještě ani nevyložila karty. Vážně už?"
"Ano, kvůli Karolíně! Mějte se, moc rád jsem vás poznal, třásl jí ještě ve dveřích a vlbec se choval jak Pierre Richard v jedný z těch praštěných komedií.

Za karolínou jsem doslova utíkal.

"ČIPIII, ČIPIIII," řval jsem už 200 metrů od chaty.
"Ano Milošku?" Sešla zrovna nonšalantně po schodech.
"POtřebuju abys šla se mnou na terasu, potřebuju Ti něco říct."
"Dobře."

Sedl jsem si naproti ní, vzal jí ruce do dlaní a začal jsem:
"Karolíno já tě - (Okamžitě se mi začaly kutálet po tvářích slzy)
"Karolíno já tě šíleně moc hluboce miluju a já - nikdy - nepoznal- co je to láska, potřeboval jsem k tomu Tři dny abstinence abych procitl, ale já teď vím, že Tě miluju a chci s Tebou strávit zbytek života!" Drkotil jsem ty slova mezi zubama a brečel jak želva. Což byl absolutní a nezvratný důkaz, že mluvím pravdu.
"Ach čipi...."
"Karolíno ty jsi úžasná bytost, jsi chytrá, inteligentní, máš nádherný tělo a jediný kdo ti to kurví je Tvoje rodina!" Karolíno já ti slibuju, že když budeš se mnou, že udělám MAXIMUM, ale MAXIMUM pro to, aby ses měla dobře! Já si uvědomuju co všechno jsi zažila, já si uvědomuju že jsi zažila jen bídu a bídu a nic než bídu a já Ti teď a tady sibuju, že tě z tý bídý vyvedu!" Říkal jsem a myslel ty slova stoprocentně vážně.
"To je moc hezké čipi ale...." Řekla a já se podíval poprvé na její oči. Byly zcela bez výrazu. Bez emocí. Zkouřené jak drak. A hlavně v nich nebyla ani známka po empatii a ani známka po lásce.
...."Ty jsi hodně hulila, že?" Řekl jsem.
"Celkem dost, jo."

Moje nejpravdivější slova v životě byly předány zhulené osobě. Zhroutil jsem se na pohovku držel si hlavu v dlaních a brečel.
"Čipi já si jdu luštit křížovky jo?" Na to ona. Byl to definitivní konec? Nemohl jsem si připustit, že tohle je konec. Ale věděl jsem, že takhle moc se už nikdy nikomu neotevřu. Protože dokud jsem před Karolínou nebrečel, dokud jí projevoval nezájem, dokonce jí urážel a nadával jí do miladskejch špín, byla se mnou a tulila se ke mně. Teď když jsem jí Dal svoje srdce na dlani, byla to chladná mrcha. Ale nebyly takvé snad všechny ženy? Nevymstilo se mi to snad už tolikrát? NIkdy žádné ženě neříkejte že jí hluboce milujete. Nikdy před ní nebrečte. Nikdy Neříkejte že jí dáte všechno na světě. Spíš to radši rovnou udělejte. Ale ani pak nebudete mít jistotu že bude jenom Vaše. Ženy chtějí být všech. A obzvlášť ty mladé.

Asi půl hodinu jsem jenom usedavě brečel, Už jsem zkrátka nemohl. V těle ani gram jídla, v žíle snad ani gram benzodiazepinu nebo hypnotik. Byl jsem absolutně na dne. A čekala mě další noc plná převalování a přemýšlení.

Ležel jsem ve fetální pozici, zcela pokořen, zničen a zdevastován.
Přišla.
Čipi, můžu pro tebe něco udělat?"
"No.... jedna věc by tu byla."
"TAK TO NE ČIPI HYPNOTIKA TI UŽ NIKDY SHÁNĚT NEBUDU!"
"Ty ani nechci. Je to humus. Ale co rivotril?"
"Ty bs chtěl Rivotril? Až tak je ti špatně?"
(Ta kráva si ani neuvědomovala jak strašně trpím a že zrovna dostala nabídku na lepší život a nepřijala jí.)
Prosimtě, laskavě se nechovej jako píča a zejtra zavoláš našemu doktorovi. A jestli to neuděláš, přisahám že nejdřív zapálím miladu a pak se oběsim."
Karolína vytřeštila své zhulené oči. Nebyla moc zvyklá mě slyšet takto mluvit osobně.
"Uf, tak já mu zítra zavolám, dobře čipi, dobře."
"To bych ti radil. A teď si jdi luštit ty svý zkurvený křížovky."
Poslechla mě. A já mohl zase dál v klidu brečet.

MILOSHIT: Na velikonoční pondělí jsem Karolínu probudil. Opět jsem celou noc nespal a co hůř - dočetl knihu o Chandlerovi. Zbývaly mi tedy jenom myšlenky. Velice hutné a temné myšlenky.
Jak to se mnou a Karolínou bude?
Kolik žen, co jsem poznal, zemřelo žalem, když jsem je opustil? Co taková Daniela? Umřela? (V jednom ze svých mikrospánků jsem jí byl na pohřbu.)
Co se stane až rodiče umřou a na světě zůstaneme jen já a brácha? Co když se na dědictví v podobě chaty a kobylis spolíhám zbytečně a dopadne to uplně jinak?
Co když budu bezdomovec?
Co když se brácha až rodiče umřou odstěhuje do Itálie?

A takhle to jelo celou noc.

Ráno jsem Karolínu probudil.

"Co chceš!?" Zeptala se neurvale.
"Karolíno vidíš se mnou budoucnost?"
"Co to je zas za otázky kurva?!"
"Karolíno nebuď sprostá, a řekni mi jestli se mnou vidíš budoucnost."
"Kdysi jo." Poklesla hlavou. "Teď už ne."
"Hm. A chceš se mnou pořád mít jednoho dne děti?"
"Ne." Hlesla co nejvíc potichu to šlo a po tváři se jí skutálela slza.
"Hm, to je docela hukot." Uznal jsem. "A proč teda ale tady se mnou jsi? Co ti to přináší?"
"Mně? MNě nic. Já tu sem kvůli tobě. Aby ses nezabil nebo neumřel na absťák."
"Ajo. Karolíno a teď se tě zeptám na něco moc důležitýho a chci abys mi odpověděla naprosto upřímně, jo?"
"Hm." Přikývla a szy už se jí valily jako hrách.
Vzal jsem její ruku do dlaní, hleděl do jejich očí. Snažila se uhnout pohledem ale nedovolil jsem jí to.
"Karolíno Miluješ mě?"
Jen se ještě víc schoulila a pomaloučku zavrtěla hlavou.
"Karolíno, miluješ mě? ANo nebo ne?" Dorážel jsem.
"Ne." Hlesla.

A bylo to. víc už nebylo dál co řešit. Ještě že jsem měl jít za paní ezoterickou terapeutkou, jinak bych si to tam vážně rovnou radši hodil. První ženská se kterou jsem si chtěl, uměl a dokázal představit budoucnost a jí to najednou nestačilo.
"Nejsi nic, neumíš nic, nemáš nic." Křičela na mě předchozí dny uplně ty samá slova co na mě tak rád pálil vlastní otec. Přitom jsem byl dobrej ve spoustě věcech. Jen jsem je prostě nedokázal a neuměl zpeněžit. Nevěděl jak na to. Byl jsem bohém, nepraktik, šíenec. Podnikatel ani finanční makléř jsem rozhodně nebyl.

Sednul jsem si ven k řece a přemýšlel nad tím.
"To sou teda zhodně zkurvený velikonoce." Řekl jsem si nahlas.
N8hle přišla ona. Ta, co mě už nemilovala.
"Můžu si přisednout?" Zeptala se opatrně s jointem v ruce.
"Dělej si co chceš." Řekl jsem po třech dnech a nocích beze spánku, bez jídla, jen s hnusným pivem v ruce.
"Čipi mě to moc mrzí." Řekla a pokusila se mě chytnout za ruku.
"A co tě má mrzet? Lidi se zamilovávaj a odmilovávaj. A hlavně se měněj. Věděl jsem že budeš jiná v 17ti a budeš jiná v 18ti. To je prostě vývoj no." Řekl jsem a pozoroval dno lahve.
"Čipi můžu tě aspoň kousek k tý terapeutce doprovodit?"
"Já nevim.... Jsem dost naměkko. No, ale.... Asi jo."
A tak jsme šli. Oba jsme byli jak zombies. Téměř bez jídla, bez pití, bez lásky. Oddychovali jsme a funěli. Už jsem na sobě cítil jak jsem bez jídla strašně zesláblý. Jenže stále cokoliv jsem se pokusil sníst šlo hlavně dolem ven. Aha, tak hlavně proto se doporučuje vysazovat pod dohledem lékaře. Aby mi kdyžtak aspoň mohli zavýsž umělou výživu, hm.
Na polovině cesty k paní jsme si sedli na pařez. Už jsme ani jeden nemohli.
"Doprdele, takže ty mě nemiluješ, jsou velikonoce a navíc jsem si uvědomil, že někdy dneska zemřela před dvěma lety moje babička."
"Ale ne čipiiii."
"Ale jo. A teď tu sedim s holkou, co mě nemiluje a nedokážu jí ani finančně zajistit."
"Ale ne čipi, tak to není." Snažila se přelhat tu nemilosrdnou pravdu.
"JE TO PŘESNĚ KURVA TAK! Zařval jsem na ni až sebou trhla. Pak jsem se rozbrečel.
Pokusila se mě obejmout. ODstrčil jsem ji.
"Radši už běž, nevidim důvod proč bys měla čumět na to jak tu bulim jak malá čubka." Řekl jsem.
KArolína se tedy zvedla a odešla. Já ještě chvíli seděl a brečel. Pak byl čas vydat se za paní. Byl jsem zvědavý co mi řekne.

MILOSHIT: Rozhodl jsem se na číslo zavolat. Především mě zaujal "poklad" co paní nabízela. Kdyby to byl poklad sexuáního rázu, vůbec bych se mu nebránil. S Karolínou nic nebylo. Jen spala a spala a spala. Paní oi telefonu naopak zněla mile, hodně a přátelsky. Ezotericky. Bylo mi jasné, že bude blábolit hlavně o tarotech a čakrách, ale když navrhla terapeutickou konzultaci zdarma, přijal jsem. Měla být hned další den. Na velikonoce. Konečně si s někým promluvím. S někým kdo nebude furt jen spát.
A po každém probuzenější na mě byla Karolina naštvanější a naštvanější. Jako by jí moje střízlivost odrazovala. Nechal jsem ji spát a moje dvě noci beze spánku a bez jídla to tedy ani trochu nepodporovalo. Karolína nesnášela selhání. Ale v tom být mi oporou... v tom teda selhala dokonale.

Zcela rozjařen jsem se vrátil na chatu. Bylo 11:45. Zase ji uvidím! Její krásnou a nevinnou tvář! Přitulím se k ní a bude to rozkošné ♡

"HALOOO, VSTÁVAT ČIPIII! JE NOVÝ KRÁSNÝ DEN!"
"mmrrrmh"
"Čipi"
"Mrrrh ty zasranej....zasranej psychopate" Mumlala ze spánku.
"KAROLÍNO!" Zatřásl jsem s ní.
Oči se jí rozšířily jako kočce.
"Proč mi říkáš zasranej psychopate??"
"uhhhh....asi se mi něco. zdálo.
"A co?"
"Mrrrhhh" otírala si ospalky rukama..... "No že se tvůj obličej transformoval do hůzlova a zase zpátky.
"Aha, to je bezvadný no. I po tom roce a něco."
"Nojo. A teď sorry, nechci se na tebe zrovna moc dívat."
"Hm. Tak jak chceš." Řekl jsem skleslý a euforie byla ta tam.

Takže Karolína spala a já jen čekal venku la lehátku než ze mě zmizí zolpidem. POločas rozpadu bylo max 2,4 hodiny takže už byl prakticky pryč. Ležel jsem na lehátku, luštil křížovky a pil velmi odporné pivo. Nic jiného na chatě nebylo. Pak jsem se rozhodl vyrazit na procházku. Znovu. Po cestě mě zaujal zvláštní nápis. Vypadal takto:

Kdyby mě chtěl někdo podpořit v rychlejším psaní tam moje číslo účtu je 2110148179/2700. Povídka bude dokončena do tří dnů.
Těm, co přispějí, bude zaslána kompletní vázaná kniha kompletní povídky na jimi určenou adresu anebo předána osobně. Díky.

Takže opět mezi myši kuny a další havěť na chatu. Odhalení byla brutální. Rozkousané časopisy, rozkousané povlečení a jednu chcíplou myš jsme našli PO STRÁVENÉ NOCI pod doblní postelí kde jsem se celou noc marně snažil usnout.
Cukání, stahování svalů, dělali jsme samozřejmě i sexuálně maximum pro to, abych byl v pořádku. Takovou pomoc jakou mi nabídla karolínka na detoxu nenajdete. Kdykoliv jsem jí prosil krásně mi vyhonula péro. To na chvíli ulevlo zběsile bušícímu srdci a myšlenkovému trysku. SRdce mi bušilo tak, že jsem myslel že budu mít infarkt. Tachykardie, Myokardie, pneumotorax.....hlavou mi létala nejrůznější slova. Naštěstí vždy zasáhla karolínky jemná ručka a mně se okamžitě ulevilo. Sám bych si takto nikdy, nikdy, nikdy, neulevil.
Druhá noc už byla horší. Karolína jako vždy spala a mým jediným společníkem byl Matthew Perry a jeho kniha "Přátelé, Lásky a ten obrovský průšvih." MOc dobrá kniha. Byla o mně, kdybych se sta úspěšným hercem. Naštěstí se tak nestalo, protože s příjmem 500 000 měsíčně, bych už měl zásobu léků doživotně. Takhle jsem měl jen asi tři tablety oxazepamu a půlku jsem si bral když přicházely křeče. Ty už jsem totiž zažil, před deseti lety, a ty křeče byly předzvěst epileptického záchvatu. POtřeboval jsem uklidnit, pohladit, vyhonit, ale místo toho mi spala nahoře v patře nebo dole Karolína, která byla čím dál znechucenější, i z faktu že samozřejmě neměla dostatek jídla. Domnívám se, že v sobě měla obrovskou prázdnotu, pociťovala jí odjaživa a tu potřebovala něčím zaplnit. Jako já jí nejraději zacpával alkoholem a prášky, ona měla stravu a thc. A na chatě zrovna moc stravy nebylo. KOlem čtvrté ráno se to už fakt nedalo vydržet. Upadl jsem do jakéhosi polospánku. V něm se mi zdálo o civilních válkách v čimicích, napadení russkem, samopaly, kulomety granáty, masivní vandalismus a demolice obchodů a my byli s karolínkkou přímí účastníci.
Nebo sem i zdálo (to byla ta horší verzeú že stále žijeme v čimicích, dobývají se nám do bytu, která karolína okradla, ponížila nebo jinak podělala (na miladě nedělala prakticky nic jiného než že tam kradla) a oloupení se k nám dobývali, kopali nám do dveří, měli obrovské rotvajlery, venku houkaly houkačky, sanitky, všude jen řev a křik.
S hlasitým lapáním po dechu jsem se vzbudil a okamžitě se musel vyzvracet do připraveného hrnce, Blil jsem a blil a blil. Jako vždy - cuchvalce krve. Husté a temné. POdíval jsem se na hodiny. Tyhle sny, tenhle dokonalý HUMUS se mi stáhl zdát pouhou hodinu a půl. To bylo maximum co mi po dvou bezesných nocích můj šílený mozek dovolil.
"A DOST." Řekl jsem si a rozhodl se že se vydám osmikilometrovou trasou na seč. Na seč, kde jsem si kdysi (mohlo to být tak třičtvrtě roku schoval pod kámen dva zolpidemy značky Teva. Bylo asi 4 ráno, a Karolína bude spát minimálně do jedné. Takže lepší výplň času mě opravdu nenapadala. Hodně teple jsem se oblékl a vyrazil. Viděl jsem probouzející se přírodu, přes cestu mi neustále probíhaly srny. Byl jsem ale hodně vyčerpaný. Dva dny jsem nejedl a nespal. Pokud se mi karolínka pokusila vnutit nějaké jídlo, okamžitě jsem ho vysral nebo vyzvracel. Závislost na BZD přátelé. Žádná prdel.
(Ačkoliv doteď není jisté jestli hypnotika pod benzodiazepiny vlastně spadají nebo nikoliv. Žádný doktor vám na tuto otázku uspokojivě neodpoví. POhánělo mě čiré bažení. Ačkoliv jsem viděl východ slunce, slyšel zpívající ptáky, viděl koroptve a lišky, všechno to pro mě bylo jen šedivé, hnusné, mrazivé. A bušilo mi srdce a ačkoliv bylo tak mínus 2, strašně jsem se potil. Chvíli pocit na zvracení, chvíli že budu muset srát a do toho ten nejhorší, nejstrašnější kopec, jaký si lze představit, Statečně jsem šel, prdel a oddechoval, vědoucí že víc a víc se blížím k cíli. Byla to čirá fantasmagorie podstupovat něco takového jen kvůli dvěma tabletám... Ale doktor Haus by mě pochválil.

Uřícen, zpocen a zbrocen jsem byl konečně v cíli. Na místě kde jsem tablety naposledy schoval pod obří, masitý kámen. BYLY TAM! Mé nadšení se v té chvíi nedalo změřit. Na pár hodin budu mít klid od tohode hnusu, od světa kde vůbec nechci být,chtěl jsem jen žít obklopen teplem dobrotou, moci se normálně najíst a vyspat. S chutí jsem je do sebe hodil a čekal na zázrak.

Nájezd jsem poznal tak, že jsem najednou měl elán. Najednou jsem měl energii. DVě probdělé noci? Žádná strava? Pche, co to je. Dejte mi ještě energiťák a vodku a budu dobrej!

POflakoval jsem se po obci Seč. Ještě pořád bylo strašně brzo, všichni spali a byl víkend. Natrhal jsem Karolíne třešně a pampelišky. Umně je svázal svým provázkem z tepláků a voilá, krásný kytice byla na světě, S tím jsem šel do místních potravin pro spoiustu piva, čisté ponožky energiťáky a vodku.
Náhle na mě přišlo sraní. To nebylo až takovou novinkou, sral jsem skoro pořád a všude.
Vyhlédl jsem si vhodné místečko za takovým bojlerem a pustil se do díla. Pozorovala mě celá seč? Ne spíš spala.
Pak jsem se procházel lučním kvítím a protože jsem neměl peníze na autobus, musel jsem i nazpátek pěšky. Bylo to pravda, trochu vyčerpávající, ale nic co by pivo, panáky a zolpik nezvládly. Bylo mi skvěle. Všechno svítilo, tachykardie ta tam, Absentující hnus potemnělé chaty s mrtvýma myšima také udělal své. Šel jsem nazpátek za svou milovanou. Ale cítil jsem se dotčený a uraženým že tu výpravu nesdílela se mnou. Samozřejmě - Bylo to proti jakémukoliv jejímu přesvědčení, ae stejně mi bylo prostě líto, že tuhle magiim tenhle zážitek nesdílela se mnou a spala v chatě, osm kilometrů ode mně.
Ale byla se mnou aspoň v mých myšlenkách.

.....Jenže slib feťáka není slib. Bylo 25. března a vůbec nic se nestalo. Karolína to jinak nekomentovala, ale viděl jsem ten hluboký pokles důvěry u ní. Naše hádky byly čím dál brutálnější a drsnější. Jednou jsem se v afektu nasral a jebnul ramínkem od skříně neznámo kam. To neznámo bohužel představovala její čtyřmeetrová LCD televize, kterou si ZADARMO vyprosila u sousedů. Karolína na té televizi hrozně lpěla a měla ji ráda. Bylo to něco co si vydobyla vlastním úsilím a teď o to kvůli mně přišla. MOhl jsem se dokonečka omlouvat jak jsem chtěl, ale fakt byl ten, že televize byla prostě v píči. Tak jsme tam leželi, já zcela závislý na kingdom come 2 (a to jsem propadal z dějepisu a nenáviděl středověk) a ona pila rum a uzobávala rivotrily jako opravdová zhrzená milenka. Semtam sex a po něm násedovala příšerná hádka. A vždycky byla horší než ta předchozí. Karolína to popisovala takto: Oba jsme byli mimořádně empatičtí, oba jsme byli mimořádně mazliví a oba jsme měli přehršel lásky, který jsme chtěli rozdat. Takže při sexu tyhle naše vlastnosti vylétly do naprostého maxima a pak (hlavně po karolíny ogasmu) následovala brutální nula. Endorfin šel dolů, dopamin šel dolů, oxytocin šel dolů. Náš sex bylo jako nastřelit si žílu tim nejlepším herákem, ale do hodiny vystřízlivět. A to hlavně v karolíně vyvolávalo zlobu. Velkou zlobu.

Několik měsíců jsme tedy jen tak leželi, střídavě u Hobo: Tough Life (mimochodem zcela geniální česká hra) a u KIngdom Cum.

A já byl čím dál větší troska. Karolínka si se mnou nevěděla rady, a navíc jsem toho bral tolik, že už žádný doktor to nechtěl psát.

"Čipi tak co kdybychom odjeli na tu chatu jak jsi to plánoval už dlouho a pokusil se tam abstinovat?"
"Dobře čipi."

A tak bylo rozhodnuto.

MILOSHIT: Následující dny jsem byl fakt těžce nemocný. Zašíval jsem se radši do Kobylis a Karolína se někde stavila. Pokud byl sex, za moc nestál. Vlivem chřipky, zolpidemu a křupánímu v mém uchu jsem byl opravdový pacient. Karolína to ale brala statečně a dělala mi společnost kdykoliv to šlo. Tak chodila nadále na skládání triček. A vracela se s čím dál příšernějšími příběhy.
"Dneska se po mně zase vozil debil jeden."
"Dneska mi zase čuměl na prdel a měl kecy."
"DNeska mi měřil čas na hajzlu."

Řeč byla o jejím šéfovi. Nějak si na ní prostě zasedl.
"Hm prostě tě chce jenom vojet.
"Hm, to řikali doma taky."

Já jsem mezitím přišel na to, že už je ke stažení KIngdom Come Deliverance 2. To bylo ale odhalení! R8no jsem se tedy vzbudil, jakžtakž poklidil naši garsonku s pianem, než mě skolila chřipka a pak jen brutálně pařil.
DO toho se vracela čím dál nakvašenější karolínka.

Jednoho dne řekla:
"Čipi takhe už to nejde dál. Musíš mi pomoct, já to sama nedám.
"NO dyť já vím, ale jsem pořád nemocnej!"
"To e nedá nic dělat, tak se narvi paralenem a pojď tam se mnou."
"Ale čipi. Beztak tam dál nemám ani kartu. A mám mít přece pohovor v tom skateshopu!"
"Achjo, no tak dobře."

Karolína se vracela v čím dál zbídačenějším stavu. Ke konči už jen ležela v posteli a prováděla tuto kombinaci:
Přihla si z placatky rumu
Spokla tři rivotrily
Přihla si z placatky rumu
Spokla tři rivotrily

...."Okej koči" Zastavil jsem tuto neskutečnou sebedetrukci.
"Mám pro tebe řešení."
"Pro mě už nikdo nemá nic" řekla koči ve značně podroušeném stavu.
"Ne, já ti teď a tady slibuju že to budeš muset vydržet už jen do 25 března a já si do tý doby najdu určitě práci nebo něco!" Řekl jsem jí zcela přesvědčen a podal ruku.
"No....dobře no." Řekla ona a já dál mohl spokojeně pařit Kingdom Cum.

MILOSHIT: Bylo pondělí tak 26.2. a nemuseli jste být raketový vědec, abyste poznali, žem ám těžkou chřipku. Sípal jsem a potil se, přesto jsme jeli z nějakého důvodu až na ípák kde sídlila moje obvoďačka pak vystěhovat zkurvení vinohrady. Karolínka, jako pravá dáma, nabídla svou pomoc.
"A vy ste kdo?" Zeptala se mě obvoďačka překvapeně.
"Hons. Byl jsem u vás tak přeb týbnem."
"Neoruzmím ani slovo. Kdo že jste?
"HONS.HONS."
JIrko podívej se prosím do kartotéky jestli tam máme nějakého pana Honse."
"Awe ne" Zahuňal jsem.
"Je to Miloš Toms." Vložila se do toho Karolína. Objednával se k vám včera se chřipkou.
"Joooo to ste vvyyyyy" Vítěžoslavně zvolala velmi nepříjemná doktorka. "No to víte, já mám problémy se sluchem, a vy teď asi s hlasem."

Udělala markery, prováděla různé rituály, pančovala okvětní lístky. Výsledek zněl samozřejmě: "Chřipka jak Brno."
"Ale angínu nemáte." Mrkla na mě že aspoň něco. Vyžádal jsem si teda aspoň svůj oblíbený aulin a jali se stěhovat byt. Venku byla příšerná zima. Lezavo. Mráz.
"Já to nevydržím." Řekla zdravá Karolína.
V té chvíli jsem na ní asi nehodil ten nejpříjemnější pohled.

DOrazili jsme do baráku a do bytu. Můj pronajímatel tam již čile rekonstruoval hajzl a jemně impregnoval další šílenství, která jsem napáchal. Věci jako nápisy na stěnách a "vítej v mým vězení" byly dávno pryč. Ty jsem odstranil.

"Tak coooo, u doktora u doktoraaaa? Zeptal se a v hubě měl masivní joint.
"Ano, byli jsme, odvětila karolínka"
"A dobrý dobrýýý?" Zeptal se.
"AnI NE. Mhám masivní chřipku. Huhňal jsem a přál si aby si toho jointa strčil do prdele.
"CHřipečkaaaa. To nic není. To rozchodíte! Mrknul na mě. Tak já vás teď tady nechám poklidit si a sejdeme se tu třeba za hodinku?" Zeptal se zatímco pokuřoval masivní brko.
"Tho by šlho." Vykuckal jsem.

Kdžy odešel svalil jsem se na zem. Musel jsem mít nejmíň tak 39.
"Jhá to nedhám čypy."
"MUsíš čipísku." Trochu tu poklidíme a nažvdy budeme pryč! To tě musí motivovat. Hladila mě má krásná lolita.
"No dhobře no" Řekl jsem, postavil se tomu jako chlap, polkl jeden zolpidem značky teva a dal se do úklidu. I když do uklidu.... Prostě jsme jen strkali to, co přebývalo do igelitek. Ke konci jich bylo asi šest.
Ozvalo se ťukání.
"Tu matraci si taky doufám odnesete! Ta už tu zavazí pěkně dlouho."
"Panebhože" Zasípal jsem zbrocepý potem a zevnitř jistě i krví.
"Ale no tak to zvládnete. Válka zatím není, viďte slečno?" Spiklenecky mrkl na Karolínu. Ty dva spolu občas hulili ty svý jointy. Já trávu nemusel.
Soukal jsem teda tu svou zkurvenou matraci do toho zkurvenýho mrazu. Schválně jsem ji nechal ležet uprostřed baráku několik týdnů a doufal že jí někdo zbaví za mě. Byla prolezla vším možným a kontejnery byly stovky metrů daleko.
Když jsem se vrátil, měl jsem svůj vlastní personální rybníček.
"Čipi hele co jsem dokázala!" Výskla nadšená Karolína a ukázala mi zcela uklizený obývací pokoj.
"MHoc heghý" Zaskřehotal jsem a chvíli to vypadalo, že omdlím.
"Tuk Ťuk."
"Tak jsem tady jak jsme se domluvili, přifařil si to domácí s ještě šílenějším jointem než s předchozími a hulil mi přímo pod nos. Takže byt se nachází ve stavu v jakém jsem vám ho předal a vy mi už jen podepište tohle, tohle a tohle."
"Jhasně. Jen k tomu internetu. Jhe tu nainstalovanej jho. Musí se to nějak vyřešit přepsáním na novýho nájemníka. Odpojení by mě stálo 2000.
"Jasně, spolehněte seeee, bez problémuuuu"
"Jste moc hodnej, hlásila Karolína cestou ze schodů."
"To já dycky, to já dyckyyyy."
Otevřel nám dveře a pak jsme z nějakého důvodu předstírali že jdeme na metro, ačkoliv jsme šli na první zastávku kde nám jel bolt.

Zvládli jsme to.

Kdo chce na "Párty miloshit deníčku", tak kona se dnes od 17:30 u trám zastávky urxova. Žjea.

MILOSHIT: Den stěhování byl příšerný. Pár dnů předtím jsem měl bivakoval v luxusním bytě rodičů a karolínu nechal v čimicích. Ještě pořád jsem měl dny, kdy jsem se rozhodl, že bude lepší jí nechat a jednat na vlastní pěst. To byly ty zdravé dny. Takové dny by asi měly být v každém vztahu.
Takž jsem se sebral, v Kobylisích do sebe nasypal matčinu tevu a jal se sledovat asi čtyři díly Harryho Pottera. U jednoho z dílů kdy běhal astrál (harryho ochranné kouzlo v podobě srnky lesem) jsem brečel. To mi došlo, že jsem asi hodně sjetej. A taky hodně nemocnej. Křupali mi levé ucho, lupalo mi v něm, a cítil jsem na krku obří bulku. Ze zkušenosti jsem věděl, že to není rakovina, ale zvětšené lymfatické uzliny. V doktořině jsem byl díky všem těm léčebnám, samostudiu a doktoru hausovi docela zběhlý. Když náhodou půjdete do léčebny, snažte se jít se mnou. Poradím Vám mnohem lepší léky a určím mnohem lepší diagnózu než ti fušeři co tam pracují.
"Můžu teda dneska přijet nebo ne?" Ptala se mě má láska. Ale opravdu jsem jí miloval. Opravdu? Nebo to bylo jen tím fantastickým mrdáním? Většinu času když jsme byli spolu, jsem necítil absolutně nic. Což zas ale mohl dělat zolpidem.
"Dneska ne kotě, hodim si tu pohodu, a zejtra jo?"
"OK :(" Odepsala smutně.
Já byl veselý až v euforii. Měl jsem harryho pottera, ke kterému mě odmalička připodobňovali (ve štvanickém skejtparku mi dokonce říkali "harry,") Měl jsem zolpik a byl jsem sám. Neměl jsem vedle sebe nikoho, koho neustále něco bolí, o koho se neustále musím starat, komu neustále musím vařit z peněz co jsem neměl, a kdo si, ač je lednice plná jídla, neustále stěžuje že nemá co jíst. Měl jsem se zkrátka fajn, a co na tom, že jsem byl trochu nemocnej.

Druhej den přijela Karolína a už to přišlo.
"Bože já jsem tak strašně HLADOVÁ" Proč ji nic nekoupil???" Ptala sse nasraně.
"A co bych měl jako asi kupovat? Dyť máš lednici rodičů narvanou jídlem. si vem co chceš, ne?"
"Ale to je jídlo TVÝCH rodičů! To já jíst nemůžu!"
"Prosimtě a jakej je v tom rozdíl když mě vyžíráš ze zaslanejch peněz mý mámy nebo vyžíráš lednici mejch rodičů?"
"Ty SI DEBIL, DEBIL, NORMÁLNÍ KOKOT!" Opřela se do mě, zcela nehledící na můj zdravotní stav. Nejhorší bylo že když mě Karolína mlátila, fakt to bolelo. Míval jsem i modřiny. Většinou jsem dostával i do ramene a jistým zvráceným způsobem mě to vzrušovalo. ANo, když mě moje osmnáctiletá holka mlátila, stá mi z toho penis.
"No tak se uklidni miláčku, já ti ho tam zasunu zboku a udělám rukou, chceš?" Hrál jsem to do autu.
"No to by....šlo. Ale proč tak divně mluvíš? Ty jsi nemocnej čipi?"
"Ano, já jsem hrozně příšerně nemocnej, ale to nevadí čipi. Stojí mi"
"Ale čipi, nemůžeme ho zanášet mým šlemýčkem když je nemocnej, nebo jo čipi?"
"Ale ano, můžeme, giga čipi."

A tak se jelo na gauči mých rodičů. Bylo to dobré. DOBRÉ. A nemocné. A já svou bohyni udělal jak jsem slíbil. Pak jsme se dívali na Prci, prci. SVatba a byli oba relativně spokojení. Ona ale usínala v obýváku a já v ložnici své matky. Tuto mezeru mezi námi jsme neuměli překonat. Zatím.

MILOSHIT: Po extempóre na vernisáži Anny RUth (mimochodem kdyby měl někdo video, sem s ním) a po neustálé šikaně od sousedů, bylo jasně, že se musím odstěhovat. Jen jsem nuestále řval z okna na turisty, byl hnusnější a hnusnější na sousedy a s karolínou v bytě nedokázal spát ani na zolpidemu, což bylo až odstrašující jak moc velký problém jsem s tím bytem musel mít.

Karolína naštěstí měla garsonku v čimicích kam skoro nechodila mohla nám posloužit jako útočiště.
Ležel jsem vedle ní.

"Hele co na to tady jednou provždy vysrat a přestěhovat se k tobě?"
Karolínka neřekla nic.
"Hele kotě. Vzal jsem si jí do náruče a zpříma jí hleděl do očí. Tady už nemá budoucnost. Tak co kdybychom se na to oba vysrali a šli do čimic?"
Karolínka stále neříkala nic.
"Proč nic neříkáš?"
"Šrotuje mi to hlavou.
"Aha."

Po delší odmlce padlo. Tak dobře. Ale musíme se oba víc snažit. Musíme víc chodit do do práce, musíme tam přemalovat a přestěhovat knížky. Myslíš že to zvládneš?" Zeptala se má bohyně.
"JASNĚ!" Řekl jsem zceka hrd a připraven, Ve skutečnosti jsem ale nechtěl nic. Jenom umřít.

MILOSHIT: Další den jsem se vzbudil v posteli do který jsem nevěděl jak jsem se do ní dostal. Vzbudil jsem svou šípkovou růženku.
"Ahoj broučku"
"Ne ještě není soud HŮZLE" Řekl Brouček a otočil se ke stěně.
"Broučkuuu" Řekl jsem hlasitěji a zařásl s ní.
"CO je KURVA?! Otočila se ona a překvapivě jí zářily oči nenávistí.
"Eh... Promiň. Ale nevíš, co se dělo včera?"
"TY SI TO NEPAMATUJEŠ?! Zeptala se Karolína. A když viděla, že nekecám spustila pohádku o milošových dobdoružstvích.
"Co, já olizoval stěny??? To není možný, dyť se bojim bakterií."
JO ale dělals to, a do všech vrážel a dělal mi strašnou ostudu. Dokonce jsi nějakýmu psovi nabídl zolpidem. Jeho majitel řikal že si zmrd."
"Nesměj se, to není vtipný! Já nechci aby ses takhle choval!
"Tak promiň miláčku, promiň." Řekl jsem a přitulil se k její prdýlce. Jako obvykle sálala jako kamna a skoro nic na sobě neměla.
"A jak se ti...líbila anna?" POšeptal jsem jí opatrně do ouška otázku, na kterou jsem se asi neměl ptát.
"Jo hezká. Prcal jsi jí?" Zeptala se a náhle se až agresivně otočila.
"Ne, Annu RUth jsem nikdy nepomiloval.
ALe znám někoho - " řekl jsem a jemně jí zasunul prsty do už připravený vagíny -"Koho pomiluju právě teď" šeptal jí do ouška s prstama v její kundě " pak jí připravim príma snídani...."
"To zní dobře.... Začínala Karolína příst jako kotě. A můžu se tě na něco zeptat?"
"Na cokoliv miláčku. Řekl jsem, odhalil jí ňadro a líbal ho.
"Je ten někdo koho se chystýš vojet hezkej?"
"Je moc hezkej, odpověděl jsem popravdě.
"A je hezčí než anna ruth?"
"MnOHEM hezčí než anna ruth." Odpověděl jsem popravdě. Bodejť by ne, anně táhlo na třicet, Karolíně bylo 18.

Následoval jeden z našich nejsilnějších sexuálních zážitků. Myslím že i s análem. Pak jsem jí udělal skvělou snídani.

"Víš co ale nechápu?" Řval jsem na ní z kuchyně. "Že to kurva nikdo nenatočil, že toho nejsou plný zprávy, jaktože nikdy nejsem?"
"To nevim, budeme čekovat instáče a tiktoky a třeba tě najdem!"
"JÁ ALE CHCI BÝT V TV NOVA," vrazil jsem mezi dveře se sekáčkem na maso.
"Tak s ním takhle běhej nahej po ulici a určitě se ti to podaří." Rekla docela pobavená karolínka a usmívala se. Měl jsem moc rád když se smála. POslední dobou to bylo míň a míň.

MILOSHIT: Všechno se kazilo a kazilo. Pokusil jsem se zase abstinovat. Vůbec to nešlo. Zase stahování svalů, zase celou noc nespaní. Přes den jsem se opil vínem a brečel, pouštěl karolíně filmy jako je Ray a brečel když mu umřel brácha, řval jsem uplně u všeho. A karolína toho zneužívala. Místo toho aby mě podržela používala věty jako
"Nikdy mě nevzal za opravdovým zážitkem."
"S tebou nikdy neuvidím moře."
"S těma dětma s tebou jsem se unáhlila. Ta vize se vzdaluje."
A já brečící a blijící, prosící jí na kolenou, vysvětlující ji, že abstinuju a ať mi takový věci neříká, ale nebyla k zastavení. Jela do mě a jela a jela. Obyčejně jsem tohle vydržel dva až tři dny a sehnal si zase prášky. KLidně i o d svý mámy. A karolína byla nasranější a nasranější.

Pak přišel den D. Šli jsme na koncert Anny Ruth. Annu jsem potkal jako mladík v bohnicích na denním stacionáří a od tý doby jsme si padli do oka. Já jí teda sice jenom jako kamarád, ale na hezký hnědooký brunetky jsem byl odjakživa no. Naposled jsme se jen tak random potkali na nádraží libeň, strávili spolu polovinu noci, já před ní skejtoval a ona mi řekla památnou větu.
"Miloši ty jsi super člověk. Jsi super člověk miloši. Přijdeš za mnou do ateliéru až se vrátíš z pardubic?"
"Jasný přijdu!" Nadšenej, že o tuhle holku jsem nepřišel. Jenže žádnej ateliér nebyl, anna mě normálně vyghoustila jako všichni ostatní a tak jsem se rozhodl jí to pořádně vrátit. Karolína se mnou nebyla a moje noci byly čím dál horší. Vykalil jsem i tři flašky vína, snědl svejch 10 zolpidemů za den a průser byl že na noc do sebe házel ještě rivotril. Tam už hrozila minimálně zástava dechu nebo udušení se zvratkama, ale odnesl to jen dřevěnej masivní stolek (prostě sem na něj asi spadnul) a náhodní turisti v římské po kterých jsem házel pomeranče, šroubováky, prostě co mi přišlo pod ruku.

Takže takhle jsem se čtyři dny připravoval na koncert Anny (rodným jménem mimochodem Žaludový.)

Karolína mě čekala na tramvajový zastávce. Z tramvaje jsem v podstatě vypadl a ještě se tomu smál. Karolína měla na sobě nádhernej rudej kabátek, pod nim červený šaty, vyoký podpatky, vypadala, jak ze žurnálu. Já vypadal jako bych prospal čtyři dny někde v křoví.
"Ahoj čipi! Panebože co to s tebou je?!"
""BRUSEL KURVA BRUSEL" Řval jsem ze mě ovlivněn filmem "Proč?"
"Kristepane" odpověděla Karolinka a odtáhlě mě do prostor galerie. To neměla dělat.
Okamžitě jsem začal olizovat všechny obrazy.
Vrážel do lidí. Vetřel se na stage zrovna když tam anna něco natáčela.
Otíral se o stěny prováděl s nimi kopulační pohyby.
Karolína radši stála opodál a dělala že ke mně nepatří.
Mimochodem nic z toho si nepamatuju, znám to jenom z jejího vyprávění. Obzvlášť mě šokovalo, že jsem prý olizoval stěny.
Pak jsem tam nabízel zolpidem nějakému pánovi se psem. Prostě jsem to celý pojak jako jedno velký koncepční umění nebo co.
"MIlošku měli bysme jít. Ty se dneska chová fakt jako naprostej magor."
"JO-HO. PUDEM. ALE MUSÍME POZDRAVIT ANNU RUTH."
"Dobře, pozdravíme jí a pudem."

Prodrali jsme se davem aplaudujících lidí a já vrazil Anně do ruky dopis.
"ÓÓÓ. Já dostala dopis? Já? A ty jsi tady taky, ahoj Miloši!
"AH-oh-hoj ANNO. JÁ TĚ CHTĚL JEN - POZDRAVIT A ŘÍCT TI - CHRMCH - ŽE TOHLE JE MÁ SNOUBENKA!" Zahlásil jsem a ukázal na Karolínu.
"Ahooooj, pozdravila Anna Karolínu se zářivým úsměvem. Tys mě nějak zvala na milošovu párty, že? Promiň, nějak mi to nevycházelo. Ten motýl na krku je pravej?
"NENÍ TO MOTÝL ALE SMRTIHLAV." Vložil jsem se do toho ženskejm. Už jsem to chtěl mít z krku.
"TAK NAZDAR ANNO.
"AHOJ. A JE TO PRAVÝ ŽEJO?!" Ptala se fascinovaná Anna na Karolíny tetování na krku.
"JE," stihla zahlásit Karolína a byli jsme pryč.

MILOSHIT: Tak jsem měl zase na pa šest nebo v lepším případě sedm dnů vystaráno a takhle to jelo znovu. a znovu. a znovu. A karolíně se to přestávalo líbit. Když jsem se zolpidemem začínal, slíbil jsem jí že jí do něj nikdy nezatáhnu. (První lež.) Poté co se mnou někdy spolykala pár tablet (a chovala se jako naprostej magor) jsem řekl, "k, zatáh sem tě do toho ale nikdy přes tebe nebudeme shánět prášky."
Jenžek koukněte na to. Karolinka měla ještě vlastní psychiatričku a ta jí semtam BEZ VYZVÁNÍ posílala 100 tablet zolpidemu prostě jen tak. Takže nebylo úniku. Vyhejbal jsem se tomu osm let, osm zasranejch let plnejch úzkostí, nervozity a neustálýho psycha. Vyčerpanej, s hnusnejma snama, zlomenej životem. Teď sem byl sice dál zlomenej životem, ale s krásnou lolitou a feťák.

Na zolpidemu mi ale jednak moc nestál (což je mimochodem jediná droga co mi tohle dělá, zolpidem a piko. po alkoholu? NIKDY.) - Což se karolíně nelíbilo.

A druhak jsem se velice často zavřel do svého vlastního světa hudby a videoher, což karolínku nudilo.
"Nechceš třeba ukázat jak se dělá hudba?" Otočil jsem se na ní. Snažil jsem se jí zapojit to jo. Ale už dostávala ty svoje nálady. Někdy vydržela hodiny a hodiny civět do stěny, brečet a neříct ani slovo. Mohli ste kolem ní tančit, mohli ste se jí snažit utěšit, mohle ste jí zkusit ošukat, ale nic pořádně nezabíralo. Kromě thc a ketaminu. Takže jste měli uprostřed vinohrad dva fakt divný lidi, který kromě lékáren skoro nikam nechodili, nic je nezajímalo a navíc jeden z nich fakt NERAD potkával sousedy všeho druhu, zatímco ta druhá se s nimi ochotně vybavovala, hulila s nima jointy a žila ten správný komunitní život, který si pronajímatel asi představoval ode mě.

Že jsme ale nikdy nikam nejeli nebyla pravda. Podařilo se mi karolínu vytáhnout do:
Radotína (fakt super město a chodili sme tam do kina)
Berouna ( měl sem tam terapeutku no. A chodil k ní tak dlouho, dokud zjistil, že to k ničemu není. Hlavně když jsem k ní chodil pod vlivem.)
Na seč
Do Chrudimi
Do Bojanova
Do ostravy (to bylo hodně divný ale cool)
Na koncert na zámek Ptení u Prostějova (to bylo jenom divný, ale dostali jsme tam všechny myslitelný drogy včetně 2CB, který mám rád.)
Do Mokropes
Do Jinonic
Do Kralup nad Vltavou

A protože zbožňuju skejťáka Honzy Malýho a sleduju ho, vždycky jsem čekoval jeho storíčka kde zrovna je, ZEPTAL se ho kde zrovna je, a po odpovědi jsme vyrazili na ten nejrozpadlejší, nejdivnější skatepark daleko za prahou :)

Naše výlety ale byly plný drog a chlastu. Nějak hodně jsem si zvykl na kombinaci plastová vodka v kelímcích plus pivo a karolína čím dál víc hulila. Průser byl když se k tomu přidal coke, to jsem se pak nasíral na všechny okolo, obyčejně nasral i ji a nic z výletu nebylo. A uplně největší průser byl když jsme neměli nic. To pak karolínu posedla její temná nálada, schoulila se do klubíčka, brečela a já byl nasranej a zároveň nešťastnej že jí neumim pomoct. Takovej jsme byli pár. Tancovat jsme nechodili, na koncerty ne, kino jsme většinou prošňupali na hajzlech, bavilo nás jen jezdit na skejtu v noci po poloprázdný praze.

MILOSHIT: Ráno jsem už žádostivě čuměl na její spící tvář.
"Broučkuuu."
"Mhmmm."
"Je 9:30 ráno kočkooo"
"Mhmmm" převalovala se ležerně
"HEJ!" Zařval sem.
"Huh?" Rozevřela oči.
"Broučku je 9:30 a potřebuju abys pro mě něco udělala."
"J8 por tebe ráda něco udělám," řekla a koukala střídavě na mě a střídavě na péro.
"Ne, to ne. Potřebuju abys zavolala doktorovi."
"TAMTOMU doktorovi?"
"Ano, tamtomu."
"Ale čipiiiii. Dyť jsme se přece dohodli, že to už nebudeš bráááát. "
"Já vim, ale mně je strašně špatně."

A bylo to tak. POčátek abstinenčních příznaků byl na světě. Najížděly mi křeče do rukou, do nohou, a nejvíc mě sralo jak je náhle všechno šedivý a hnusný. Tak to bylo bez zolpiku odjakživa, z čehož jsem se domníval, že mám endogenní deprese.

"Čipi a tomu vážně musim volat já.?"
"Ano, já mu volal před šesti dny a stovka je pryč, víš."
"Stovka?! už?! Řekla a oči se jí rozšířily strachem.
"Ano, a teď potřebujeme novou.
"Dobře tak já mu zavolám no." Tady ste to měli. Milovala mě tak moc, že byla ochotná mě zabíjet. Uplně stejně jako moje matka.
Bál jsem se. Bál jsem se se strašně moc. Skrčil jsem se v předsíni mezi regály a zacpal si uši. Jako děcko, který ví, že se můžeš všechno posrat.
Ťuky ťuk na dveře.
"je to hotový čipi." Stála tam rozkošnější než kdy dřív.
"MÁM STO TABLET?" zařval sem.
MÁŠ STO TABLET. Zařvala ona. CHytli jsme se v čirém drogovém opojení.

Pak ho jít sehnat. Doktor mně i jí posílal jednorázové kódy. Bez QR kódu, bez obrázku bez ničeho. Bylo to jen něco jako "ALPXZ-R280-LOP27" Vypadaly takhle divně. Takže ti divnější lékárníci se vyptávali. Do takových lékáren jsem nechodil. Měl jsem v okolí íúáku a Jiřího z poděbrad už vytipovaná místa, kde nedělali problémy a tam jsem chodil. Ale ta cesta, ta CESTA" Narvat se v 10 dopoledne do narvané tramvaje, neučesaný, neupravený, sledovat všechny ty ukrajince, babičky a močící psy mi na nohum vylézt, čekat v lékárně než nějaká stará kráva dostane co chce, nervózně přežvykovat, pot na zátylku, škubání ruky, který šlo zastavit jen tim že jsem si jí držel druhou.
"Dobrý den" Řekla usměvavá lékarnice.
"Dobrý den." KOnečně na mě přišla řada.
"Prosimvás pan doktor mi posílá takový zvláštní kódy. Můžu Vám ho tedy prosím nadiktovat?"
"Aha kódy hej? No ale můžete no." Řekla se slovenským přízvukem a zase se hezky usmála. Nemít doma osmnáctiletou holku, na místě bych jí vojel.
"a jako aleš, L jako Láska, P jako pavel, xylozofon zeta- pomlčka Robin 280 pomlčka Láska Ondřej Petr 27."
"Ach už to mám. Moc pekné."
"Jo?" Zarazil jsem se.
"No áno, použil jste tam dvakrát slovo láska." Řekla a usmála se tím nejkrásnějším lékarenským úsměvem.
"Aha vidíte, ani jsem si nevšiml."
"Takže zopidem 100, brát max dva tablety na noc, neužívat dlouho, bude to ještě něco?" Stála a houpala boky.
"Nebude moc vám děkuji."

Zaplatil jsem a odešel. Další hrůzný sehnání týdle sračky za mnou. Sám jsem nevěděl kolik takových ještě bude.

MILOSHIT: Karolína prospala noc a já se třásl. Nasoukal jsem do sebe dva prothaziny Tři prozhaziny. Čtyři prothaziny. Ale spánek ne a ne přijít. V zoufalství jsem pil víno a čuměl na komedie s adamem sandlerem. Když byly emotivní okamžiky tak jsem brečel. Když se dělo něco, co připomínalo můj život tak jsem brečel. Byly dvě ráno, tři ráno, čtyři ráno. Barva za oknem se měnila tak, jak se jí to hodilo. A karolína ze spánku vykřikovala věci. Různé věci.
"Ty ČURÁKU, TAM MI HO STRKAT NEBUDEŠ" Lítalo z ní naprosto zřetelně. Karolína byla nemocná. Ale neuvědomovala si to. CHudáček můj stále byla přesvědčená o svém místě na tomto světě. Byl jsem asi jediný, kdo věděl, že obstát v tomhle světě nemá šanci, a příliš zamilovaný abych jí řekl tu strašnou pravdu. Že neobstojí. Nezvládne to. A nemá na to. Bylo mi to strašně líto, ale bylo to tak. A tak Karolína probrečela spoustu nocí a já probrečel spoustu nocí. Já kvůli ní, ona kvůli mému spánku. Oba jsme se modlili jeden za druhého. Strašně jsem jí miloval, ale bál jsem se, že když se jí naplno otevřu, že když jsi půjdu uplně naproti, že se mi to kvůli její rodině vymstí. Její rodina byla naprosto magorská. Psychopatická. Manipulativní. Lživá. Karolína říkala, že takový jsem ale já. Kdo měl právo věřit svému usudku? A kdo měl právo o takových věcech rozhodovat, Nevěděl jsem. Přesto jsem se domníval že mám jakousi zvrácenou, šílenou pravdu. Že jsem se za svých pětatřicet let života dozvěděl tolik, že už ani víc nechci. Karolína nevěděla nic. Znala jen spongeboba, Jana Maxiána a pořad Survivor. To bylo k životním zkušenostem přecijen trochu málo.

MILOSHIT: Druhej den byl dost těžkej. Kokainová kocovina. To je druh kocoviny, kdy jste jako na drátkách, nervy vyšponovaný na maximum a všechno vás sere. No a mě zrovna nejvíc srali sousedi.
Za zdí se ozývaly šílený věci. Vzbudilo to dokonce i Karolínu, která jinak za všech okolností poctivě spala.
"Co tje ? Co sděje?"
Prostě a jednoduše sousedovic děti - malý nevychovaný zmrdi třískali nádobním o stěnu. A do toho řbali. Strašně řvali. A k tomu asi měli oběd. Njespíš oběd. Podíval jsem se na telefon. 11:49. Asi to tak bylo.
"UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAH" Ozvalo se přes stěnu.
Dal svá ústa ke stěně tudíž taky. UPlně je na ně přilípl a zařval tím nejvíc hurónským řevem jaký jsem dovedl. Byl to spíš řev HUlka než cokoliv jiného. Karolína sebou škubla, a hlasy za stěnou náhle utichly.
Po tomto extempóre jsem očekával zvonek, ťukání na dveře, ale nic se nestalo. Zřejmě jim došlo, že to přehnali. Rád bych napsal že od té doby byl v sousedkém životě klid, ale nebyl. Vše se zhoršovalo. Po narozeninách mi došel zolpidem i rivotril, karolíně taky a já tak poprvé usedl do sladké náruče abstinenčních odvykacích příznaků. Něčeho, čeho jsem se fakt bál a fakt mi to nedělalo dobře A karolína to nechápala.

Tak jsem rapoval a zpíval, třeba:

https://soundcloud.com/mc-l-zr-official/never-barmankam (to zpívala karolína tak nahlas, že mě překričela a já se neslyšel

nebo:
https://soundcloud.com/mc-l-zr-official/mc-luzr-smeralova
(to se zpívalo bez autotunu pěkně blbě.)

Každopádně to bylo prostě na hovno. Byl jsem v baru, kde si lidi chtěli povídat. povídat. A já chtěl hrát. Taková kombinace nikdy nemůže fungovat. Nějaký čáry ale proběhly, házel jsem do sebe zolpidem jak hlavní záporák z Léona a snažil si to užívat. Bohužel debil číslo 1 se ke mně furt různě nakláněl a měl naprosto stuipidní requesty ("zahraj ruskou hymnu") atd. Brzo jsem se teda na to uplně vysral, jen tak seděl, pouštěl písničky (hlavně knxwledge samozřejmě) a kinklal se do rytmu.
Naklonil se ke mně do té doby nehybný tyler a zeptal se:
"Můžu si to půjčit?"
Inu svolil jsem, ale hned mě napadlo, že bych pak měl mikrofon vyčistit kvůli žloutence typu c a dalším nemocem co tenhle tvor učitě přenášel.

Tyler jel jako Tyler. Podle mě prostě jen recitoval hovna, co měl dávno naučený v palici. Mikrofon jsem mu v rozhodující chvíli vzal a ukázal jak se má freestylovat. Pak se posadil na prdel a už nikdy request na majk neměl.

Pak přišla nějaká KAREN a začala řvát. na mě.
KDE JE KUBA TY HOVADO?! PROČ TADY ŠTĚKAJ PSI?!! KDE JE BARMAN?!! JÁ SE TU SNAŽIM UŽ ROKY O VÍKENDECH SPÁT A UŽ PROSTĚ NEMŮŽU! JÁ -
"Paní já vás přerušim" Řekl jsem do mikrofonu. Já v tomhle cirkuse pouštím jenom hudbu a se zbytkem nemám nic společnýho. takže si laskavě stěžujte tady paní dudový."
S tím jsem zase pustil knxwledge.
Karen něco horlivě vysvětlovala kačce, a ta na mě házela pohledy co by mohly vraždit.

Po Karen sem to definitivně zabalil a řekl karolíně "Za chvíli půjdem jo?"
Nadšeně souhlasila.

"COÉ KLAVIKU, KAM JDEŠ KLAVIKU JEŠTĚ NEODCHÁZEJ NEEEE"
Překřikovali se buranské hlasy jeden přes druhý. Nebyli pro mě nic než póvl. A nejvíc z nich Tyler Durden, který byl ovšem podivně tichý a klidný. Skoro jako by nikdy neudělal to, co udělal. Vážně tenhle člověk mlátil v toxický psychóze ženský na ulici? Smysl to moc nedávalo.

"Kačko tak my už dem? Mám něco zaplatit nebo je to dobrý?"
"Je to dobrý, nech to bejt." Řekla kačka anžiž bych věděl, že předtim z mý holky vytáhla víc jak pětset na vodku, balonky a další sračky, co jsem vůbec nechtěl.

V Krymské ulici nás zastavil majitel hospody. Dávný přítel.
"KLavikuuuu jak se máš?"
"NO tak sme pařili no. Tohle je moje přítelkyně Karolína."
"Těší mě." Řekla Karolína způsobně Pavlovi.
"Těší mě." Řekla Karolína způsobně jeho družce.

I za tyhle její způsobu jsem jí miloval. Byla sice z white trash rodiny, ale uměla se chovat. Uměla se chovat jako pravá dáma. Kdo by jí neodolal?

"NO tak co byste řekli na malu skleničku?" Vyzvídal pan majitel baru.
"Hele rádi bychom, ale skleničky už dneska byly, byly čáry, byly zolpiky, byly riváče a bůhvíco ještě."
"POčkej tyvole, ale tys byl na tom léčení ne?" Zeptal se zaujatý majitel baru.
"No byl no."
"A to dál do sebe sypeč ty sračky?"
"Už to tak bude no. Řekl jsem a zasmál se. "
"Tak v tom případě-" (Naklonil se ke mně) "seš ale pěknej debil."
"Hm, nejspíš máš pravdu."řekl jsem mu a s tím jsme se rozloučili.

Pak jsme se ještě dívali přes zábradlí na krymskou, karolína pálila jeden join za druhým a já jsem přemýšlel nad tím vším co se právě stalo. Moc dobrý pocit jsem z toho neměl.
"Půjdeme domů?" Zeptal jsem se.
"Půjdeme," odvětila ona a dala mi pusu. Byla to nadržená pusa. Tu noc jsme si to ještě rozdali.

MILOSHIT: moje pětratřicáté narozeniny byly jedny z nejhorších, co jsem kdy zažil. Karolína se sice horlivě snažila aby byly skvělé, ale nemohly být skvělé už z principu, protože se odehrávaly u krymské ulice v baru kde měla zrovna směnu Kačka Dudová - Pichna Tylerda Durdena. Obával jsem se toho nejhoršího. Jakože tam třeba přijde.

Ten den byl zmatený a nejistý. Uplně jiný, než když jsme ho před dvěmi dny slavili tak, že jsme šli do kina Pilotů na Vlny nebo když jsme šli s mým kmotrem Jiřím Lábusem na klasickou večeři, tak jako každý rok. (Akorát každý rok u toho byla jiná partnerka, ehm.)

Karolína byla totálně vyschízovaná:
"Takže sem zavolala anně, napsala jsem lence, napsala jsem XY, ZY, PL, komu mám ještě napsat aby přišel?"
"Prosimtě, dyť se tam ani nevejdou...Hlavně že tam budeš ty. Usmál jsem se na ni a objal ji.
"NECH" vyštěkla. "MSÍM JEŠTĚ ZAŘÍDIT SPOUSTU VĚCÍ."
"Jo? Jaký třeba?"
"MUsim ti koupit balónky! A girlandy! a stuhy! JE TI 35, MUSÍŠ TO MÍT KRÁSNÝ!"
"Ale prosimtě čipi...Dneska si mi ho kouřila v černejch tangách, co může chlap víc chtít?"
"NE! MUSÍŠ TO MÍT DOKONALÝ!" Řekla, vytrhla se mi, rychle se oblíkla a bouchla za sebou dveřma.
Zničen jsem sedl na postel. Náš postel vypadal takto: DVě matrace na zemi naproti sobě, jedno okno do Římské ulice, velmi netěstněné a velmi křehké, jedna skříň a jeden počítačový stolek kde jsem tvořil svá geniální díla. Nic víc jsme neměli.
Dveře se bouchnutím rozevřely:
"KARTU, MUSÍM SI PŮJČIT TVOJÍ KARTU!"
"He? Na co?"
"NA BALONKY A GIRLANDY MORE!"
S tím si vzala kartu ze stolu a utíkala zas pryč. To už mi přišlo trochu moc. Hlavně oslovení "More." Proč moje milá mluvila jako cigán ačkoliv cigán nebyla? Proč tak mluvilo spoustu bílých, co jsem poznal? Bylo to snad proto, že byli duševně zaostalí? No u Karolíny to určitě bylo hlavně její rodinou.
Nebylo mi dobře. Měl jsem sračku. A snažil se uklidit. Taky mi bylo jako skoro vždy špatně od žaludku. Byl pátek a já od pondělí zkonzumoval tak 80 prášků. Většinou jsem potřeboval 100 prášků na 7 dnů. Měl jsem psychiatra, co mi vždy poslal erecept, a když nechtěl, zavolala mu karolína, o které samozřejmě netušil, že k sobě patříme. Tato taktika dost fungovala.

Vyblil jsem se do hajzlu, zatímco mi vibroval v kapse mobil. Ve zvratkách byly jako vždy cucky krve. Achjo. Utřel jsem si ledabyle pusu a zvedl telefon:
"Zdravím!" Nasadil jsem profesionálně:
"Čau pane Claviqu. Hele nám se tady... doneslo, že slavíš narozky, tak jsme si říkali, co takhle se u tebe stavit, na narozky se jaksi....připravit a pak jít do onoho baru?"
Byl to jeden známej. Takovej divnej týpek z Kohinooru nebo odkud. Byly tam ateliéry, obrazy a sochy. On byl tuším přes sochy.
"Hele super nápad, ale sejdeme se až v baru? Není mi dobře a musím tu uklidit."
"NO to toho na tebe ale asi moc nezbyde Clavi-qu-" Zahlásil týpek.
"Hm, moje škoda." Řekl jsem a zavěsil.
Doprdele, vždyť já ten koks ani nechtěl. Chcete vědět jaký byly moje nejlepší narozeniny? V roce 2018 jsem já, Jiří Klimeš a LUcie Tlustošová hráli v olomouci bowling. A všichni jsme byli střízlivý. Vůbec nevím proč, ale hrozně se mi to líbilo. Teď jsem šel do baru, kde budou samý smažky, existence, které nemám rád a já tam budu djovat. No budiž.
Spláchl jsem zvratky. Omyl si pusu. Bylo mi furt blbě. Víc než blbě. Kurva co je to za den. Stejně jsem měl skutečný narozky před dvěma dnama. Proč to takhle funguje. Protože zejtra nikdo nemusí pracovat no. Já nepracoval skoro nikdy.
"BRRRRR" Zase mi brněl mobil.
"Ano čipi?"
"Ahoj giga čipi! Prosímtě já nevím jak ti to říct, ale no.... Ztratila jsem ti kartu!" Volala Karolína vyděšeným hlasem."
"Aha, a jak se to stalo?"
"Prostě mi ji spolknul bankomat... PROMIŇ ČIPI! PROSÍM NEZLOB SE."
"Tak teď se zhluboka nadechni... A vydechni. Tak, je to lepší? Už se mi to taky stalo, mně je nějaká karta uplně u prdele čipi."
"Vážně čipi?"
"Jo. Tak se neboj a uvidíme se na oslavě."
"Tak jo, miluju tě, ahoooj" Řekla slyšitelně potěšená čipi.

Po značných obtížích jsem dorazil do krymské. Dal jsem si obligátního panáka vodka a jeden zolpidem značky Mylan. Bylo mi tak blbě, že jsem si vzal Bolta i když to byl kousek. Hned na ulici jsem potkal tomáše Rybína aka Souseda s mým úhlavním nepřítelem.
"NAZDÁR SOUSEDE! NAZDÁR ZMRDE!"
"Proč mi řiká zmrde?" Otázal se zarostlý zálesák souseda.
"Proč mu řikáš zmrde vole? Všechno nejlepší ZMRDE!"
"JO tobě taky. A tobě se omlouvám. S někym jsem si tě spletl. Moc se omlouvám hele."
"Jo to je dobrý. Urážka od Claviqa. Dobrý." Potutelně se usmíval zarostlák.

Pozdravili jsme se a šel jsem konečně do baru. Tam ke mně hned přiběhla Kačka Dudová a dva štěkající, nevychovaní psi.
"Čaaauuu, prosimtě já vim, že ho nesnášíš, ale přivedla jsem Durdena, nevadí ti to?" Ptala se s obavami v hlase. Do té doby jsem nevěděl, že Kačka cosi jako obavy cítí.
"Ale ani ne"
VRUF VRUF, RAF
"Spíš ti psi."
VRAF, VRAF, VRUF.
"SKLAPNĚTE" Zařvala Kačka v domnění, že je to umlčí.
Pak jsem se vydal ke stolu, kde jsem měl hrát. Tam byla nasáčkovaná parta debilů. Jinak nelze nazvat. Debilové. Až na Tomáše Fafejtu a toho týpka co mi volal.
"Všechno nejlepší, všechno nejlepší, všechno nej!" Překřikovali se vzájemně.
"Děkuju."
Debil 1 se ke mně důvěrně naklonil a zeptal se:
"Hele claviqu nemáme spolu žádnej problém že ne?"
(Bylo to zřejmě na základě toho, že jsem ho nesnášel a když vyzval řed pár týdny kohokoliv ať se jde bít, s chutí jsem se toho ujal, a natáhl mu pěstí.)
"Ne, nemáme spolu žádnej problém," řekl jsem a usmíval se v naprosté lži. Nesnášel jsem ho.
"Nevíte kde je moje holka? Nedali ste jí čáru, že ne?" Zvýšil jsem hlas na přísedící.
"Jó něco už měla. Je vzádu" Řekl Fafejta.
Šel jsem tedy do zadní místnosti. Tam klepající se a vyděšená srnka se snažila připoutat balónky na strop.
"Ahoj Karolínkooo"
"Ahoj čipiiii" řekla a ani se na mě nepodívala.
Chytl jsem ji pevně za ramena a začal.
"Kočičko nic se neděje, jo? O nic nejde. Jsou to jenom narozeniny."
"Ale já ti to chtěla udělat PERFEKTNÍ! PERFEKTNÍ! A MÍSTO TOHO TI ZTRATILA KARTU, BALONKY NEMÁM ROZVĚŠENÝ, NIC NEMÁM!"
"Koči, to nevadí, hlavně, že jsme tu spolu, ne?"
"VADÍ TO, SELHALA JSEM!" Zařvala a s brekem utekla ven.
Karolína nesnášela pocit selhání, protože Tomáš Hůzl i její rodina ji naučili že když neudělá něco dokonale, nedokázala to vůbec. Vzhledem k tomu v jakém prostředí žili a jakým způsobem žili, to bylo přinejmenším absurdní. Ale holt Karolína měla tento pocit. Nesměla selhat. Nikdy. A obzvlášť ne na skejtu.