Dneska čtu a prodávám mou nejnovější novelu čítající 68 stran na této bohulibé akci. Akce není honorovaná, tak mě můžeš za výtisk pozvat aspoň na panáka nebo k sobě domů
Žjea!

MILOSHIT: Good Luck a Respect.

MILOSHIT: tak tohle už je mírně lepší přebal.

Jinak jsem to truchu promázl, protože mám 9 dnů před léčebnou a nějaký moralistický kecy si fakt číst nepotřebuju :)

MILOSHIT:

Káháčko
https://www.liter.cz/povidky-ostatni-940703-cist

Je to komplet v rtf i s detaily navíc. 98 normostran. Zatím mám v poště jen dva zájemce, není to málo?! POjďme na to vybrat 10 000!

Jaroslav Chorý - Káháčko | Startovač
https://www.startovac.cz/projekty/jaroslav-chory-kahacko

dík za povídku, docela fakt umíš psát
jinak no comment :]

vyzivne cteni, pokracuj v tom, milada a moskva musi horet!
naky drobak tam odeme mas

Jj skvělý zpestření dne. Normálně to vydej. Best seller jak hovado. Něco poslu.

MILOSHIT: paypal neni? z ciziny to je jineka takovy .. ble. ale jinak tak, no. mas to hezky, ja se bavil.

tvl hod na nastenku nejakej IBAN nebo paypal (lepsi), ti poslu nejaky drobny.

MILOSHIT: stále platí, že kdo mi napíše do pošty, dostane kompletní povídku v RTF formátu buď na email nebo ve fyzické podobě po praze. Ve wordu je povídka upravená, bez gramatických chyb a s mnoha detaily, co zde nebyly zmíněny, na které jsem většinou zapomněl. V praze budu 23.6. Dark Café Velvet na žižkově a povídku tam budu nejspíš prodávat. Howgh.

MILOSHIT: Dorazil jsem do Prahy. Během jízdy vlakem jsem se ozval matce, že si s ní potřebuju v kobylisích nutně promluvit, jinak se zblázním. Matka byla nakonec moje krizová intervence.
"Budu v kobylisích až v 15:00," napsala. Já tam byl už tak ve 14:40. První co jsem udělal bylo, že jsem ji okradl o zolpidem a nasypal si jich hrst do pusy. V kombinaci s pregabalinem, který jsem našel v kufru a dal si ho ráno ještě v hotelu, to ve mně vyvolalo podivný vnitřní klid.
Jako vždycky, když jsem si dal zolpidem, až tehdy se daly věci do pohybu. Brněl mi telefon. Volala mi Karolína. Lol.
"Ahoj čipi"
"Ahoj Čipi" Odpověděl jsem zcela sjetý.
"Čipi já se ti neozývala tak dlouho, protože mi na oslavě došlo že musím něco udělat, že se to prostě MUSÍ udělat, a že tě to bude hodně bolet."
"Čipi mně je jasný že se chceš rozejít, nejsem blbej."
"Ty to víš?"
"Dyť to bylo od začátku jasný. Jen jsi to mohla říct hned a nenechat mě tři dny trpět. Bylo to strašný, příšerný. Takže co chceš? Pěkně mi pověz, co chceš."
"Já chci....Achjo, když ono je to strašně blbý řikat do telefonu, chtěla bych to udělat, jak se má a s veškerou úctou k tobě."
"No, já už to stejně vim. A stejně se musíme domluvit kdy a kde."
"Dobře, já.... Chci se s Tebou rozejít."
"No konečně. Vidíš, ani to nebolelo." Řekl jsem a po mnoha dnech bolesti se mi ulevilo, že věci jsou jasně a pevně dané.
"Tak řekněme v 15:00 na našem místě, předáme si věci a rozloučíme se?"
"Dobře čipi. Moc mě to mrzí."
"Mě ne." S tím jsem ukončil hovor.

Vzápětí v zámku zarachotily klíče. Máma. Ležel jsem na pohovce jako u správného psychologa a se vším se jí svěřil. Jakou má Karolína rodinu. Jaká je to vlastně špína, ale jak moc jí přitom miluju. Jak mi dala piko. Řekl jsem mámě uplně všechno a totálně sjetej.
"Už jí nikdy nechci vidět," řekla matka a v jejich očích byla vidět čirá nenávist.

Pak jsem udělal, co jsem musel. Jel jsem do čimic, vystěhoval veškeré věci karolíny, opřel je na "Našem místě" na lavičce a čekal na poslední rozloučení.

Náš rozhovor nebyl dlouhý, dozvěděl jsem se jen:
Že na oslavě jí ukradli batoh (což by se nikdy nestalo, kdybych tam byl)
Že jí napadli nožem (což by se nikdy nestalo kdybych tam byl)
že její máma se rozešla s jejím přítelem a tudíž měla hysterák (což by se asi stalo i kdybych tam byl)
Že tam byli moji přátelé a sháněli se po mně (Cítil jsem hlubokou lítost)

S tím jsme oba odešli svými směry. Dohodli jsme se, že ještě pár dnů budu moci v čimicích bydlet, pak odevzdám klíče do schránky a bude to absolutní konec.

....End?

....Vážně je to konec?

Ne. Rozchod byl 29. května a stále se vídáme. Stále spolu šukáme. Stále jezdí za mnou na chatu. Tak uvidíme kam se to bude ještě vyvíjet. Jisté ale je, že už v tom není láska ani z jedné strany a že minimálně já, chci pro ni jen to nejlepší. Hlavně ať se dostane z Prahy a z té posrané Letné. Beru to tak, že já už mám polovinu života za sebou, ale ona ho má před sebou. Byla by nesmírná škoda, kdyby shnila mezi smažkama na letné a nedostala se na:
Střední školu
Vysokou školu
Do Pardubic kam vždycky chtěla

A tak dále.

Proto zde slavnostně slibuji, že budu bojovat všemi dostupnými prostředky abych jí z milady horákové 35 dostal a je na Vás jestli budete bojovat se mnou.

End.

MILOSHIT: Trýzeň na hrudi se stávala nesnesitelnou. Ano, vycházela z hrudi a přecházela do celého těla. Ta samá slova, co jsem cítil, když jsem slyšel "jsi budoucí otec mých dětí" a "udělej se do mě" se teď přetvořila v malinké nožíčky, které mě páraly zevnitř. Strašně to bolelo. Nevěděl jsem kam jít a co si počít. Ještě před pár lety jsem v Olomouci využíval různá centra krizové intervence, Volal jsem tam ale nikdo nebral telefon. Přitom byl čtvrtek. A v úterý 27. května bylo Karolíně 19 let.
Ale věk nehrál absolutně žádnou roli. Věděl jsem jenom, že jí extrémně miluju a chci ji dostat z těch sraček. Že pro ni chci udělat cokoliv na světě. Sakra, stačilo by aby zahlásila "už ty prášky neber" a nebral bych. Stačilo aby zahlásila: "Už mi od rána nechlastej." A nechlastal bych. Začal bych chodit na tříhodinový směny, skládal bedny do kamiónů v PPL, cokoliv, prostě COKOLIV abych uživil jí a její extrémní nenažranost. Karolína byla nejhladovější osoba, jakou jsem kdy poznal. V její rodině se totiž dávalo jídlo jen při zvláštních příležitostech. Obyčejně čekali dva až tři dny, než se Jimovi nebo Heleně zachtělo jít na nákup a milostivě je nakrmit. Pak se zbývalo porvat se zbytkem sourozenců a feťáků z ulice o poslední kus masa nebo pečiva. Souboje to byly děsivé a intenzivní. A Karolína si tím vypěstovala nezdravý návyk na jídlo, ačkoliv na její postavě se to určitě projeví až za pár let. Jedla každopádně ráda a hodně. A já jí to chtěl dopřát. Netřeba dodávat že THC, které měla tak v oblibě, tuto vášeň značně podporovalo.

Ubytoval jsem se v hotelu Palác a stále cítil jen trýzeň. Šel jsem do baru flirtovat s barmankama a stáe cítil jen trýzeň. Dopřál jsem si nejlepší nakládaný hermelín co v Olomouci mají a ten nejlepší alkohol a stále cítil jen trýzeň. Můj život absolutně postrádal smysl. Nebyl jsem a necítil jsem nic. Má láska stále nebyla na příjmu, takže to bylo jako by byla mrtvá. V extrémně zbídačeném stavu jsem si zalezl do apartmánu a tam upíjel vodku a zobal rivotrily, dokud jsem neodpad.

Hotelový pokoj jsem opustil mírně zdevastovaný, všude byly oranžové čáry od rivotrilu, zbytky jídla a zbytky zvratků a alkoholu. Bylo mi to jedno. Netoužil jsem po ničem jiném než vidět svou životní lásku. Rozhodl jsem se, že pojedu do Prahy a budu jí hledat. Sakra, projdu třeba celou Prahu, hlavně když jí najdu. Měl jsem pár vytipovaných míst. No a když to nevyjde, aspoň ukradnu mámě zolpidem.

Posadil jsem se u zastávky U Bystřičky, tam, kde jsem v minulosti strávil tolik let, a jal se volat svému psychiatrovi. Tomu, kterého jsem dohodil i Karolíně.
"Dobrý den, moc se omlouvám, ale procházím si zrovna těžkým rozchodem, nemůžu spát a potřeboval bych aspoň pár tablet zolpidemu."
"Dobře, posílám, jó?" Řekl znuděný psychiatr bez špetky zájmu o můj osud a to byl konec rozhovoru.

Do Prahy jsem jel Regiojetem a z nějakého důvodu jsem byl v kupé kde byli samí mladiství a povídali si o jakémsi koncertu Tylera.
"Taky jedeš na Tylera do Prahy?"
"Taky jedu na Tylera do Prahy!"
Ozývalo se neustále.
"Žeby se dal Tyler Durden dohromady a dělal nějaký masivní koncert?" Napadlo mě. A pak mi to došlo.
Jednalo se o Tylera The Creatora, mého velkého oblíbence, ale v O2 aréně. Lístky stály majlant. Přesto bych byl ochotný udělat cokoliv abych tam dostal Karolínu, kterou jsem na Tylera naučil, líbil se jí a navíc jsme sestavovali seznam jejich přání, kam patřilo i "Být aspoň jednou na skutečném koncertě."

Na seznam Karolíny přání mimochodem patřilo:
Jít aspoň jednou do cukrárny
let letadlem
let (vzducho)lodí
jízda na lodičce
vidět moře
2x měsíčně do restaurace
obejmout palmu
chce se stěhovat bez pomoci rodičů a mít partnera co na nich není závislý
tenis
lyžování
chce mě vidět s hodinkama :)
chce někdy do zoo
chce na koncert
vidět paříž
vidět mexiko
vidět las vegas
svůj mop
Jacka rusella
chtěla by opravdovou kamarádku se kterou by mohla žrát sépie
postavit na chatě most a minirampu
berlínskou zeď na chatu
vlastní skříňku ikea
dvoudenní výlet na kolech

....Tak kdyby tu byl někdo, kdo by jí to chtěl splnit, může se jí ozvat. Ale preferoval bych pro ni samozřejmě spíš tu kamarádku.

MILOSHIT: Druhý den jsem se vzbudil s extrémní vnitřní bolestí. Zlomené srdce. Už jsem to zažil. Je to ta nejhorší bolest, co znám. Nic nebolí tak strašně. A to tvrdím jako člověk kterému vytrhli kus dásně, operovali varlata a opakovaně si zlomil klíční kost.
Ačkoliv jsem Karolínu neviděl 24 hodin, připadalo mi to jako věčnost. Byl jsem postava z knížek, zamilovaných filmů a románů, která bez své lásky nejí, nespí a jen nekonečně trpí. Tenhle případ se mi stal v minulosti jen jednou jedinkrát. Karolína tedy byla druhá (nebo spíš první) nejzásadnější láska mého života, což mě patřičně děsilo.

Zcela zbědovaný jsem vyrazil na nekonečně dlouhou cestu do olomouce. Po cestě jsem se sice dal do řeči s nějakou brunetou, ale Karolína to nebyla. Jinak si ale myslím, že vlak je ideální seznamovací prostředek, a pokud pominete fakt, že Vaše nabalování poslouchají cizí lidi, nikdy v něm nedostanete košem. Seznámil jsem se ve vlacích s mnoha dívkami a vždycky dostal alespoň instagram.

Vystoupil jsem v Olomouci a stále cítil tu neskutečnou bolest. Nic mě netěšilo. Byl krásný, slunný den, ale já viděl jen extrémní bolest. Karolíně jsem se dovolat nemohl, na esemesky nereagovala. Bůhví co se s ní stalo. Nejspíš jí na oslavě někdo zabil a její mrtvolu znásilnil. Začal jsem se opíjet u pivnice doga.

A jak jsem se opíjel a opíjel, napadl mě geniální nápad. Zavolám na tu zasranou Miladu policajty! To je naučí, nezvat mě na oslavy!
Pro člověka jako já neexistoval horší pocit, než se cítit odstrčený a být sám. A teď jsem byl obojí. A hodlal jsem se mstít.

"Kriminální policie" Ozval se znuděný hlas.
"Dobrý den, chtěl bych nahlásit prodej drog, týrání postižených a sexuální ohrožování mladistvých."
Hlas ve sluchátku poměrně zbystřil.
"A jak o tom víte? A adresa?"
"No já jsem teď odtamtud utekl, když jsem to viděl, asi nejhorší bylo, že pořezali mladou holku po mozkový obrně, tak jsem utekl no."
"Ježišmarja." Hlas byl nyní zcela zaujat. "A adresa prosimvás?"
"Milady Horákové 35."
"Tak děkujeme za info, prověříme to."

A bylo to. Nebo jsem si aspoň myslel, že bylo.

Stál jsem a popíjel vodku a pivo. Trochu od toho, trochu od tamtoho, semtam zobnout riváč. Geniální a smrtící kombinace.

Začal mi vibrovat telefon.

"Tady poručík Hájek, kriminální policie Olomouc. Prosimvás v jakém městě jste myslel tu adresu?"
"No volám z Olomouce, ale myslel jsem to v Praze."
"Ježiš, aha." Od srdce se zasmál poručík. "My si mysleli že je to tady u nás! Tak já Vás přepojim na oddělení na Praze 7, vydržte mi."
"Dobře."

Znovu jsem nahlásil to samé co předtím, ale mnohem znuděnějšímu a flegmatičtějšímu hlasu. Ten ale reagoval zcela jinak.
"Nó, tak my se na to někdy podíváme no."
"Počkejte, jak někdy?!"
"Nó my toho máme hodně pane, nó. A víme, že ta lokalita je problémová."
"Ale já vám řikám, že tam je pořezaná holka po mozkový obrně, viděl jsem to na vlastní oči!"
"Jó dobře nó. Prověříme to, nashlééé." Ukončil hovor znuděný hlas.

Tak asi takový byl rozdíl mezi olomouckou a pražskou policií.

MILOSHIT: S tím jsem odjel na Nádraží Libeň. Hlaváku jsem se vždy snažil za každou cenu vyhnout kvůli lidem. Měl jsem štěstí na Bolt. Nejenže to byl čech, ale pouštěl si rádio Vltava. Jediné rádio, co jsem kdy poslouchal když jsem býval řidič sám. Krásně to při řízení uklidňovalo. Tohohle chlápka ale ne. Zmatkoval, vjížděl do špatných pruhů a Prahu asi moc dobře neznal. Škoda. Ale stejně jsem mu za tu klasickou hudbu musel dát aspoň čtyři hvězdy.

Plán byl nejdřív odjet na chatu, tam přenocovat a druhý den jet do olomouce a tam flirtovat s co nejvíc číšnicema co to šlo. Měl jsem tam i nějaké milenky, co by asi byly po těch letech k opětovné penetraci svolné, ale to mě ani nenapadlo. Karolínu nemohl nikdo překonat. Nedokázal jsem si představit lepší sex než s ní.

Na chatě to na mě naplno dolehlo. Karolíně právě začala oslava. Nebrala to. Tak jsem zavolal její postižené sestřičce. Ta to vzala. Už jsem byl naprosto opilý a zpráškovaný.
"Aniiii.....Aniiii, jen jsem ti chtěl říct, že jsi MNOHEM víc cool než tvoje ségra!" Říkal jsem jí do telefonu. Bohužel mě měla na hlasitý odposlech a tak jsem v pozadí slyšel: "Co to tam ten debil zase hrotí."
"Hele mně je líto, jestli máte vztahový problémy jo, ale já ti s tím nepomůžu." Řekla poměrně přísně.
"A dáš mi Karolínu k telefonu prosimtě?"
"Nedám. Nevim kde je."

A tím byl hovor ukončen. Můj žal byl extrémní. Tak jsem se opíjel a opíjel, bral riváč za riváčem a brečel. Tak skončil můj den na chatě.

MILOSHIT:

MILOSHIT:

Druhý den ráno vstala Karolína jako natěšená veverka a prozpěvovala si. Byl její narozeninový den a bylo vidět, že je šťastná. Přál jsem jí to štěstí, byl jsem rád, že se usmívá. Rozhodně jsem ale nebyl rád, že jse mna oslavu nebyl pozvaný. Vzápětí volala její sestřička po mozkové obrně. Společně s její babičkou, paradoxně jediní dva normální a rozumně uvažující členové její rodiny. Navíc její babička byla právník a můj otec byl právník, probíhalo tam zajisté určité spojení. S dementama a limitovanýma lidma jsem ale mluvit neuměl. Nejoblíbenější pořad na Miladě byl Survivor. To mluvilo za všechno.

"AHOJ KAJUŠ JAK SE MÁÁÁÁÁŠ" Řvala sestra na hlasitý odposlech.
"MÁM SE VÝBORNĚ, PŘIJEDEŠŠŠŠŠ?" Řvala druhá sestra real life.
"JASNĚ PŘIJEDU NO, HAHAHAAAA"
"COŽE, FAKT JO?? AŽ Z BRNAAA?"
"NO, PREJ MĚ PŘIVEZOU NOOOO"
(Její sestra byla v jakémsi ústavu v Brně. Byla tam už asi rok a za celou dobu jejího pobytu se tam nikdo z její rodiny neukázal. Sám jsem Karolíně navrhoval, ať se za ní zajedeme podívat. Jednak jsem ji měl rád, druhak by návštěvu sestry určitě ocenila a za třetí bychom udělali přece dobrý skutek. Karolína ale o tuto akci nejevila příliš zájem. Jako všechny základní věci v rodinách, ani tato u nich doma nefungovala. Rodiny by se přece měly navštěvovat. Neměly by se hádat. Neměly by jíst jídlo z popelnice a dcery v těch rodinách by neměly být ponižovány a měly by mít aspoň vlastní pokoje. Bohužel, tato rodina fungovala zcela jinak.)

"A CO MILOOOOŠŠ? JAK SE MÁÁÁÁ?" Řvala dále nahlas na hlasitý odposlech.
"JÁ SEM TADY, AHOJ ANIIII" Zařval jsem pro změnu já.
"A COOO - STE FURT SPOLU JOOO?" Ptala se zvědavě.
"JAK SE TO VEZME ANI. KAROLÍNA MĚ NECHCE NA SVOU OSLAVU"
"COŽE, JE TO PRAVDA KAJUŠ?!!"
"NO JE NO, NECHCI HO TAM."
"ALE PROČ KAJUŠ, PROOOČ?!"
Na to už si k. zalezla s mobilem do koupelny, zapnula větrání aby nebyly slyšet a začala něco horlivě vysvětlovat. Asi, že jsem nebezpečnej. Že bych tam někoho zabil. Že bych mohl působit problémy. To že tam ale budou lidi, který byly několikrát trestaný za napadení, krádeže a násilí na veřejnosti, jí zjevně nevadilo. S ničím takovým jsem nikdy problém neměl. I když to vyhazování věcí z okna bylo už hodně přes čáru. Nedokázal jsem pochopit, že nepřijeli benga. Asi to na místním sídlišti bylo běžné.)

Karolína se vrátila celá natěšená z koupelny. Rozpuštěné vlasy, sexy šaty, vypadala nádherně.
"Všechno nejlepší k Tvým devatenáctinám kočičko. Šíleně ti to sluší." Zahlásil jsem.
"Opravdu? Děkuju moooc." Řekla a udělala piruetu. Karolína věděla, že je krásná a pro chlapy téměř neodolatelná. Přesto samu sebe očividně nenáviděla a nevážila si sama sebe. Já si sám sebe vážil a za ošklivého jsem se rozhodně nepovažoval. Jenom jsem nedokázal být sám. A čím déle jsme s Karolínou byli, tím horší tahle moje nemoc byla.
"Kočičko, vážně mě na tý párty nechceš?" Zeptal jsem se jako poslušný jehňátko.
"Ale joooo, však poooojď. Říkala jsem ti, že bys asi mohl, ale muselo by to být jenom na chvíli. Navíc na tebe nebudu mít čas." Řekla a prohlížela se jako pyšná princezna v zrcadle.
"Ale koči.... Pořád jsme pár, ne? A pár by měl dělat věci spolu." Znovu se tě teda ptám: "Vážně tam nemůžeme přijít jako pár a odejít jako pár? Společně?"
"Ne, to prostě nejde, budu mít VLASTNÍ PROGRAM." Zahlásila K. už trochu rozčileně, ale líbla mě na tvář.
"A jakže dlouho teda budeš pryč?"
"To nevím. Dva az tři dny, asi."
"To bude teda pořádná párty."
"To bude." Zahlásila a fakt zářila štěstím. Při pohledu na ni moje srdce tálo a zároveň do něj bušilo tisíce hřebů. Znovu nastal ten okamžik, kdy jsem si musel připustit, že jí hluboce miluju. I když jsem jí nadával, mluvil o ní hnusně před tátou... Bylo to tak. Miloval jsem ji. A nebyla to tentorkát žádná posedlost ani závislost, byl to pouhý fakt BÝT S NÍ. A nejlépe až do konce života, aby jí už nikdo nemohl ublížit. A hlavně její rodina.
"Pa." Řekla, bouchly dveře a tím začalo moje osobní peklo. Dva až tři dny bez sexu a mý životní lásky. Začal jsem horlivě hledat tablety zolpidemu. Našel jsem jednu, dvě, tři. Všechny jsem je spolykal. Při třetí jsem se málem poblil, protože se válela za skříní v prachu na víc jak dvacet let starém koberci, ale ustál jsem to.
Vůbec mi to ale nenavnadilo klid. Spíš jsem cítil, že se opět rozjíždí moje šílenství. Bral jsem to jako rozchod. Musel to být rozchod. A tak jsem si sbalil co jsem mohl, včetně skejta a svýho šílenství a s bytem jsem se rozloučil různými nápisy. Extrémně jsem pochyboval, že na to místo ještě někdy vkročím.