... Konečně se otevřely dveře malého pokoje, z nějž na mě zlověstně hledělo snad 6 bílých plášťů. Byl to dosavadní rekord v počtu bílých plášťů na osobu. "Říšský sněm" "Voldemortovy rozkazy" "Zapovězená Komnata." Hlavou se mi hoinily všechny ty věci.
"Posaďte se pane Tomsi." Řekla hrobovým hlasem adiktoložka Jitka. Ostatní působily ještě zlověstněji než doposud.
Srdce mi bilo jako o závod.
Teď se to stane, v týhle místnosti mě vyloučej. Napadlo mě.
Velmi zlehka a opatrně jsem se posadil do připraveného čaloučeného gaučíku. Ale mohl být samozřejmě nástrahou. MOhlo to být propadlo, mohl mě přikurtovat... Všechno bylo možné. Nejdřív jsem opatrně umístil jednu půlku a pak druhou. Nic se kupodivu nestalo. Bezhybné tváře na mě ale dále civěly.
Bylo hrobové ticho.
Mčeli jsme jedna strana na druhou. Zdálo se, že se hraje hra: "kdo to vydrží dýl."
"TAK PANE TOMSI SPUSŤTE," Vyštěkla náhle doktorka. Ta, se kterou jsem vycházel nejlíp. Eh?
...."Já bych rád, ale já nevím co." Řekl jsem upřímně.
"No tak jste na primářské vizitě, tak na co se vás i budeme ptát," Řekla paní adiktoložka.
"No takkk.... Na stolici jsem byl dneska jednooouuuu." Začal jsem opatrně.
"ON si z nás dělá legraci!" Prohlásila staniční sestra.
"Nedělám! Jen jsem strašně nervózní!"
"Tak Nervózní nebuďte!" Zahlásila primářka oddělení. Aha. To pomohlo.
"Ehm, dobře. Tak já si teda myslím, že dělám obrovské pokroky, závratě už skoro nemám, líp se mi spí, a kdybych spal 6 hodin namísto 4 bylo by vlastně všechno uplně VYNIKAJÍCÍ!" Zahlásil jsem vítězoslavně. Sál Hanby udělal příšernou grimasu. Nejvíc paní primářka.
"Takže vám ty dva prothaziny a jdno trittico co berete na noc, to se vám zdá jako uplně v pořádku a vyhovuje vám to, ano?"
"No ano samozřejmě, tohle je kombinace, kterou jsem bral už venku , ještě než jsem zrecnul."
"Hmmm a nenapadlo VÁS pane TOMSI, že jste třeba zrecnul z této kombinace?"
"Upřímně ne, já ty důvody přesně znám. Důvody mé recidivy před šesti lety byly za a) Covid za b)mé chronické pocity prázdnoty a za c) bohužel alkohol.
(Prothazin odebrat) zašeptala primářka doktorce sotva postřehnutelně.
"Prosimvás já vás ale teď slyšel jako jo. Nevím co Vás k tomu vede mi brát jediné léky co mě utlumí natolik, že mě uspí a jsou podávány i jinde v psychiatrických zařízeních, například v bohnicích."
"Tady zkrátka pane Tomsi, některé léky brát nebudete."
"Dobře, já Vám rozumím, ale nemůžete mi jen tak vzít léky na které jsem zvyklý a čekat jak zareaguji. Vždyť je snad logické, že výsledkem bude nespavost. a to bude mít za následek mínusy a nefunkčnost na programu."
"NO tak pokud si to takhle říkat budete, tak opravdu nespat budete, a mínusy opravdu mít budete, to je známá věc, ano," řekla drsně paní přimářka.
"Já se omlouvám jestli jsem teď drzej, ale vy tu ted mícháte jabka a hrušky, mícháte nespavost anorganickou a organickou. Já mám diagnostikovanou chronickou insomnii od mých pěti let, kterou mi navodila moje maminka, a máte to tu všechno v papírech, tak nechápu O ČEM SE TU BAVÍME!" Zvýšil jsem poněkud hlas.
(Trittico 75 zrušit, nasadit Trittico prolong) znovu pošeptala přimářka doktorce.
"CO?! To nemyslíte vážně! To mě chcete z té léčby vystrnadit, to mi chcete v tom spánku uplně zabránit?! Já trittico prolong zkoušel brát už venku a vždyť se sedací a spánkem nemá téměř nic společného!"
"-POdívejte se pane Tomsi-" Naklonila se ke mně až zlověstně blízko přimářka. Ty kombinace léků, to na co ste byl zvyklý... To vás dovedlo až sem. Je to tedy ideální příležitost zkusit něco jiného."
"...Já ale..."
"Nezkoušejte se se mnou hádat. Já jsem primářka tohoto oddělení, vy pacient. Pokud mi budete odporovat, prostě Vás propustíme za nespolupráci."
"ALe když..."
"Řekla jsem to dost jasně?" Zeptala se primářka a opřela se zpět do křesla.
"Jo. Ale nesouhlasím s tím." Řekl jsem.
"Můžeme se tedy takhle rozloučit?" Zeptala se naše doktorka.
"Ani ne." Odpověděl jsem.
"To máte ovšem smůlu, protože za Vámi čekají další pecienti. Nashledanou." Dodala ta psychotička s úsměvem. Dveře se zabouchly a mně se udělalo blbě.

Věci šly dál svým pomalým tempem, ale zlepšovaly se. Já jsem se zlepšoval. Závratě jsem měl čím dál menší, dezorientovanost a zmatenost mizely, nadrženost mizela. Mohl jsem se tedy soustředit na komunitu Magdalena po léčbě. Bylo jasné, že budu muset jít ještě někam dál a to jednak kvůli sřeše nad hlavou a druhak kvůli hlavnímu úkolu. Zbavit se návykových látek? To byla jen první fáze, ta druhá a daleko těžší, bylo zjistit, co mě k nim donekonečna přivádí. "Určitě je vidět, že nějaký svý vnitřní démony máš a já ti jen přeju ať je co nejdřív vyřešíš." Říkal Pavel. A já tam ty démony cítil. A cítil jsem obrovskou prázdnotu, obrovskou díru, která řvala ZAPLŇ MĚ, ZAPLŇ MĚ, ZAPLŇ MĚ." Pokud jsem jí nezaplňoval, bylo zle, a moc. Takže jsem zkrátka komunikoval s terapeutickou komunitou meagdalena kde se chovaly slepičky, kravičky, kozičky a jiná zvířena a součástí léčebného procesu bylo je hladit a krmit. To se mi moc líbilo. Z magdaleny mi napsali: "Ozvěte se až dokončíte léčbu u apolináře pak se můžeme dál bavit." To se mi moc nelíbio a znělo to od nich hodně nedůvěřivě. Ale co už. Dál jsem se statečně ploužil podél stěn, pak vyšel na zahradu kde jsem byl naprosto čilý a zdravý, pak přišel náš pracák a pravil:
"Vole, máš jít na vizitu."
Sevřel se mi žaludek.
Primářská vizita nevěstila vůbec nic dobrého.

Věci v komunitě se pro mě uklidnily a tak jsem se konečně mohl věnovat svému životu. Například:
1. Kam půjdu?
2. Do jakého města?
3. Kde budu žít?
4. S kým budu žít?
5 Bude mi život o samotě vůbec stačit?

Po celou dobu léčby jsem měl totiž nádherný a smělý plán, že léčbu úspěšně dokončím, přestěhujeme se s Karolínou do 2plus1 v Pardubicích a budeme si tam spokojeně žit. Tomuto plánu jsem byl ochoten obětovat leccost. Dokonce jsem byl schopen zajít tak daleko, že bych denně chodil na nějaké příšerné dvanáctky ve skladu, jí nechal ležet doma, masturbovat a vyhulovat se a ještě bych za to cítil vděčnost. Miloval a adoroval jsem Karolínu tak strašně moc, že mi na tomto plánu nepřišlo absolutně nic závadného. Taky jsem ní byl beznadějně posedlý. Moci hovořit s Karolínou bylo jako vzít si pětkový diazepam. Moct se jí dotknout bylo jako vzít s dvě desítky a moct dělat ty ostatní věci.... To byl zkrátka čirý orgasmus. Jenže Karolína o mě nestála. Vedly jsme dlouhé a dlouhé telefonáty a v jednom z nich mi řekla:
"Ale já už Tě nemiluju Miluši. Mám ráda jen Tvé určité části ale tebe ne. Musíš to konečně pochopit. My dva spolu už nikdy nebudem."
V té chvíli to pro mě bylo jako by mi to řekla poprvé. N8hle jsem uzřel a prozřel. A vážně - copak bych chtěl žít s někým kdo tam tak posahanou, zvrácenou a nemocnou rodinu? Rodinu, která já v jejích pouhých třinácti letech zaprodala do pedofilních pařátů Tomáše Hůzla a nepřišlo jim to zvláštní? ROdinu, která ji do bytu vodila různé zkrachovalé existence z ulice, experimentovali na Karolíně s drogami, dokud jí z toho nehráblo, neskončila v bohnicích, a nepřipadalo jim to zvláštní? Byla to nemocná, zlá, a posahaná rodina. Ale už dávno mi kvůli nim přestalo být Karolíny líto. Přijala je z své tak ať si to vyžere se všemi následky.
"Já ještě nemůžu jít do léčebny, já ještě nemůžu jít do léčebny, já se musím propadnout nejdřív na samé dno." Říkávala mi do telefonu poměrně často.
"Miláčku, ty už v tom dnu ale dávnno seš. A vidí To všichni. Vidí to mý rodiče, vidí to můj brácha, vidí to dokonce i Honza Hrouda. Ty jsi jediná kdo se tohodle zvrácenýho uvažování nechce zbavit, chápeš to?"
CHvíli bylo ticho.
"NO dobře no, tak dobře. Možná někdy do léčebny půjdu ale nebude to ani dnes ani zítra a ani možná příští měsíc. A ty jsi ZMRD, že mě do toho manipuluješ."
"Karolínko já Tě přece do ničeho nemanipuluju. Já si jenom myslím, že bys opravdu vážně pořebovala pevnou stravu, pevný režim a pohyb. Copak něco z toho teď máš?"
..."Nooooo. Né no."
"Tak vidíš. A já ti tohle nabízím. Ale ten první krok musíš udělat ty."

Takovýchto rozhovorů jsme vedli nespočet. Karolína byla ale už dávno za hranou odpojení se z matrixu. Pokud byl věk pro odpojení z matrixu 13-16 let, již ho překročila. ANo, mohla sice mít nadpozemské vlastnosti Nea, ale o tom jsme oba trochu pochybovali. Prtsě již byla napojeá do své naučené bezmoci a ke svým zoofilním rodičům a nedalo se s tím nic dělat. Snad jen podněcovat k jejich totálně nesnášenlivosti a snažit se zařídit jeich co nejvíc brzkou smrt. Se svými neměla Karolína naději na normální život. Bez nich, tam existovala určitá šance.

Tak těmito úvahami a úvahami nad Lenkou jsem přemítal zatímco jsem poslouchal ruchy z ulice Apolinářská a nemohl usnout.

Ve svém pokoji jsem osnoval plán. Plán jak vyjít ze všeho co nejlíp a nebýt za absolutního zmrda. Anebo jsem ho možná neosnoval, ale jen tak ležel, viditelně pozoroval jak mi od tlukoucího srdce buší břicho, hrudník i celé tělo a čekal na 10:00 kdy měla být mužská komunita. Byl jsem z toho všehi strašně unavený a vyčerpaný. Přišlo mi, že vlastně řešíme naprosté píčoviny, žabomyší války, které nikam nevedou. Tehdy když jsme na mužské skupině mluvili o vlivu našich otců na naší psychiku. To bylo důležité. Tehdy když jsme mluvili o svých matkách a jejich vlivu na naše dospívání. To bylo důležité. Tehdy když jsme mluvili o svých sourozencích a jak je máme rádi, to bylo důležité. Ale tohle? Za pár týdnů budou všichni z nás z této komunity někde daleko v prdeli a ani si nevzpomeneme na nějakou lenku, nějakej nohejbal a nějaký ženský z komunity. Nemohl jsem se zbavit absolutní zbytečnosti veškerého dění okolo. Stejně se nic nevyřeší, stejně do toho většina z nás zase spadne. Naše problémy jsou příliš hluboké a neřešitelné, a je mnohem snažší sáhnout po flašce, piku, koksu, prášcích, sexu než se objednat k psychoanalytikovi, kterej nebude mít čas, bude si účtovat litr za jedno krátký, zkurvený sezení a stejně během něj nic nevyřeší. Byla pro nás vůbec nějaká šance? Byla pro mě nějaká šance?

S těmito myšlenkami jsem šel na mužskou skupinu. Sedělo nás v kruhu všihcni muži z oddělení (cca 15), adiktoložka, psycholožka, Nane, a nějaká paní, kteoru jsem neznal. Pan Kokrda tam myslím nebyl, ačkoliv pokud s náma zrovna byl, žádná situace pro mě nikdy nedopadla špatně. Nechápal jsem jak někteří lidi mohou mít tak obrovský vliv na dění v místnosti a někteří neměli prakticky žádný.

Okamžitě jsem zvedl ruku, ale místo mě se řešily nepodstatné píčoviny. Ondřej vyčítal Lukášovi, že má Lukáš na pokoji příliš balených vod. Lukáš oponoval, že jich zase tolik nemá. Libor si stěžoval, že pod oknem slyší příliš rozjařených feťáků a baží z toho. Jirka a profesor s Univerzity Karlovy řešili který ženský tým bude s jakým dnes hrát fotbal. (Na komunitě se po večerech nesledovalo absolutně nic jiného než ženský fotbal, a chlapi si kvůli tomu pravidelně podávali přednášku o prodloužení večerky.) Česko nikdy nehrálo. Zato hráli afgentinky, filipínky, brazilky, španělky apod, a každému bylo jasné, proč to chlapi sledují. "Ty jejich obtažený prdelky....Ty jsou nádherný." Pravil pokaždé Jirka a to mu bylo sedmdesát. Částečně mi to bylo sympatické, ale částečně sledovat něco takového uplně každý večer po dobu dvou měsíců mi přišlo naprosto stupidní.

Hodiny nemilosrdce ubíhaly. Měl jsem 30 minut zabránit tomu, abych nebyl za naprostého čuráka. Zvedal jsem vytrvale ruku.
"Já... Já bych...." Ale byl jsem neustále přerušován tou paní, kterou jsem nikdy neviděl a ta dala slovo další nepodstatné píčovině. Tentokrát se řešily ucpané záchody.
"JÁ UŽ SI CHCI VZÍT KONEČNĚ SLOVO." Vybouchl jsem.
Konečně si mě ta ženská všimla.
"A jste si jistý, že máte něco důležitého na srdci?" Zeptala se s úsměvem. Proč to dělala nevím. Asi mě chtěla ještě víc vyprovokovat. Zachoval jsem chladnou hlavu.
"Ano, mám něco důležitého na srdci. Chtěl bych promluvit o tom co se dneska stalo. Jedná se o Tebe Petře a taky o Tebe Vašku. Začnu s Tebou Petře. Můj problém je ten, že si z žen dělám psycholožky. Zdejší psychologickou pomoc nepovažuji za dostatečnou, všichni tu víme, že naše dvě psycholožky mají věčně dovolenou, navíc jim nedůvěřuju a psycholožku Marii ani nepovažuji dostatečně vyškolenou aby vůbec dosáhla kapacity mi porozumět. Proto si radši cíleně vybírám holky z lůžkového oddělení, a už zmiňovaná Lenka dokonce sama řekla, že jí psychologie zajímá, že ji baví a na základě toho jsme měli velmi hlubokej a intimní rozhovor. Taky je můj problém, že jsem si hned v první chvíli do ní naprojektoval svou bejvalou a ona do mě svého bejvalýho. Tudíž já si myslel, že ona je prostě Karolína a ona si zas myslela, že jsem citovej vyděrač, manipulátor a toxická osoba. Oba jsme tu pravdu mohli mít ale taky nemuseli. Jak tu asi všichni víme, pravda bejvá někde uprostřed."
"Dobře, ale tady DE KURVA VO TO, ŽE JSI OBVINIL NEVINNÝHO PETRA. MY SE TEĎ TU VŠICHNI BUDEME BÁT, ŽE NÁS OBVIŇUJEŠ Z NAVAZOVÁNÍ VZTAHŮ, PROTOŽE TI TŘEBA ZAS JINÁ HOLKA BUDE PŘIPOMÍNAT BEJVALOU TYVOLE." Neudržel se Matěj.
"Prosimvás mluvte až budete tázán," usměrnila Matěje paní, co jsem nikdy předtím neviděl.
"Zároveň sem....Zároveň jsem před chvílí v ordinaci řekl paní doktorce něco, za co se hluboce stydím. Řekl jsem, jí, cituju: "Že se cítím tak hnusně, že chci aby se cítili hnusně i ostatní." V tý chvílí kdy jsem to vypustil z pusy, jsem si uvědomil, že je to pocit, kterej mě provází už hodně dlouhou dobu, možná i od puberty, a že jsem ne nadarmo vydal například album ZLO. Velice často chci druhým škodit, a chci aby se v mý přítomnosti necítili dobře. Teď si to ale uvědomuju a mám opravdu upřímnou snahu s tím něco dělat. Každopádně je to hrozný, je to hrozný se takhle cejtit, a nikomu z Vás bych to tu nepřál.ů Dořekl jsem třesoucím se hlasem a už nezadržel slzy. Ve skupině to mírně překvapeně zabublalo.
"To jsem nevěděl Miloši." Řekl Petr. "Ale pořád Tě to neopravňuje k tomu mě obviňovat že dělám s Lenkou nějaký zakázaný věci. Tak prosimtě příště když budeš mít takovej problém, můžeš to říct mně do očí a nemusíš to přece řikat veřejně na komunitě."
"Hele věř mi, že jsem to hodně probíral a přemýšlel nad tím uplně celou noc, a tohle mi přišlo jako nejvhodnější řešení. Tvůj respekt a pokora ke mně totiž není dostatečná a není tu ke mně dostatečná téměř u nikoho. DObře vim, že si ze mě děláte neustále srandu že si ho honim nebo že jsem pedofil co šuká děti, ačkoliv dobře víte, že je mý holce dvacet let. Tak si polož sám otázku, jestli by pro tebe mělo nějakou váhu, kdy bych ti řekl to samý co jsem dnes řekl jenom do očí. Podle mě by sis z toho vůbec nic nevzal, pak by si šel na kuřárnu a tam mezi ženskejma opět vesele jak u mě v pokoji smrdí sperma."
Petr Mlčel.
"Tyvole, von má ale pravdu Petře." Řekl Jirka.
"Jo má pravdu, má pravdu," Ozývalo se v kroužku. POdíval jsem se na adiktoložku a ta se vátězoslavně usmívala. Ani nemusela ukazovat palec nahoru a věděl jsem, že mi ho imaginárně dává.
"No a já? Co jsi chtěl řešit se mnou?" Zeptal se Vašek.
"S tebou jsem chtěl řešit to moje vyzvídání. Je to moje hnusná vlastnost, za kterou se stydim a pokaždý když za někým jdu a vzýzvídám a doptávám se, co si o mně daný lidi myslej, je mi z toho škaredě a hnusně, ale neměl jsem jinou možnost, protože daná osoba Lenka se se mnou nebaví, nechce se se mnou bavit a á tudíž chtěl využít toho, že jsi s ní byl zrovna na vrátnici. Zároveň ale když jsem viděl znechucení v tvých očích, došlo mi, že jsem přestřelil, a tak jsem Tě chtěl poprosit, že pokud v budoucnu udělám něco, co se tobě nebo komukoliv z Vás nelíbí, zcela uvítám když přijdete a řeknete mi to. Vy všichni jste tady pro mě zrcadlem a díky Vám si můžu uvědomit co dělám a nedělám blbě, no."
"To ste řekl moc hezky Miloši." Řekla adiktoložka a usmívala se od ucha k uchu.
"Rád Ti s timhle pomůžu Miloši a teď už Tě trochu víc chápu." Řekl Vašek.
"Stejně je to čurák." Dodal Matěj.
"Tímto ohlašuju konec dnešní mužské skupiny." Řekl předseda.

Odebrali jsme se do svých pokojů. Pro jednou jsem svůj psychologický zápas vyhrál.

Všichni odešli z velké terapeutické místnosti a já zůstal sám Seděl jsem a přemýšlel nad tím, co se právě stalo. A nejhorší na tom bylo, že takhle to dopadlo vždycky. Ať jsem byl v jakémkoliv kolektivu jsem chtěl, stal se ze mě vyvrhel, obětní beránek, krysa, podrazák. Chlapi v komunitě, chlapi v pracovních kolektivech, skejťáci. Bylo uplně jedno o jaké uskupení se vždy jednalo, důležité bylo, že to byli muži a vždycky jsem je proti sobě nějak poštval. Přemýšlel jsem nad tím.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas.
"Stálo ti to za to?" Zeptal se usmívající se Pavel.
"Jo, ulevilo se mi."
"No tak jestli to přineslo aspoň úlevu, tak to je super, ne?" Zeptal se s nádechem ironie.
"Jo asi je." Řekl jsem a pohroužil hlavu do dlaní. Tohle gesto jsem dělal často. Většinou znamenalo "nemám zájem o další konverzaci" a "jsem příšerně vyčerpaný." Vyčerpaný jsem fakt byl. Vzpomněl jsem, že už ani nevím kdy jsem se naposledy pořádně vyspal. Sice jsem spal lépe, co jsem byl sám na pokoji, ale pořád jsem šel spát kolem jedné, pořádně zabral k ránu, no a to už byl budíček a ona prokletá rozcvička. Musel jsem něco dělat, někomu říct jak se cítím. Někomu vysvětlit, proč jsem udělal, co jsem udělal. Jasná volba tedy padla na doktorku, které jsem důvěřoval.

Zaťukal jsem na dveře.
"Prosimvás já vim, že jsem se nepřihlásil na komunitě, ale došlo mi že s Vámi nutně potřebuji mluvit."
"Já si myslela, že přijdete, pojďte dál," řekla sympatická doktorka, která mimochodem hned na mé první komunitě rapovala na odchod jednomu ze spolupacientů, který byl taktéž rapper.

Posadil jsem se s hnusným a netečným výrazem do židle a náhle cítil to zlo. Zlo, které mě obklopovalo většinu života, bylo stáe se mnou nosil jsem si všude sebou naložené v baťohu a v případě potřeby rozdal. Na zádech jsem měl obrovský baťoh a v něm bylo: Zlo, vina, výčitky, smutek, závislost a všechny promarněné lásky a rozchody.

"Miloši, copak se to s Váma stalo na té komunitě? Proč jste to řekl?" Zeptala se milým a konejšivým tónem doktorka.
"Já.... Já právě nevim."
"Ale něco Vás k tomu muselo vést, co to bylo?"
"No....jednak určitě žárlivost...a za druhé....za druhé...." Měl jsem to říct? V místnosti nebyla jenom doktorka, ale i Nane a staniční sestra. Když to řeknu, ještě víc si tím podrazím nohy.
"Vedlo mě k tomu, že se cítím už natolik hnusně, že CHCI aby se i ostatní kolem mě cítili hnusně."

Chvíli bylo ticho.

Doktorčin láskyplný úsměv přešel do vyjevené psychotické grimasy. Zdi se úžily natolik, že jsem měl pocit, že jsem v tunelu. Zdi se ke mně nebezpečně přibližovaly a chtěly mě rozmačkat. STaniční sestra i Nane vyjeveně koukaly na Miloše. Na Miloše o které msi myslely, že je to hodnej kluk, co chce hlavně pomáhat a teď tu kecal něco hnusu. Hned se mi vybavil můj oblíbený film Romana Polanskiho se stejným názvem.

"Miloši, my ale za takovéhle věci propouštíme." Pravila šokovaná doktorka.
"Za co jako? V léčebném řádů není nic o tom, že pacienti nesmí dopustit aby se ostatní pacienti cítili hnusně."
Doktorka protočila oči vsloup.
"....To sice v řádu není, ale Vy nám tu teď nepřímo dáváte najevo, že se druhým možná pokusíte ublížit. A my to podle Vás necháme být?" Zeptala se mě od pohledu hodně nasraná staniční sestra.
"Já to takhle asi nemyslel. Já jsem jenom unavenej a vyčerpanej a trvá to už strašně dlouho. Já už prostě nemůžu, a přenášim to na ostatní lidi. a já to přitom na ně NECHCI PŘENÁŠET!" Zařval jsem náhle.
Doktorka sebou trhla.
"Miloši mám pro vás řešení. Dneska budete mít mužskou komunitu. Zkuste tam tenhle problém vyřešit. Zkuste o tom jak se cítíte mluvit. Vy přece mluvit umíte, to Vám nedělá potíž. Pokud se i potom budete cítit "hnusně," jak říkáte, upravíme vám medikaci a společně přijdeme na způsob jak vás z tohoto pocitu dostat. Můžeme se tak domluvit?"
"Ano, můžeme," řekl jsem a byl v té chvíli opravdu vděčný, protože to pro mě mohlo dopadnout mnohem hůř.
"Tak teď běžte a nebojte se. Jste na dobré cestě. Rozpoznáváte své potíže a řešíte je. A to není málo." Řekla doktorka a mateřsky mi položila ruku na rameno. To mě nabilo pozitivní energií a silou pokračovat.

Na komunitě den potom, se stalo,, co se muselo stát. Srdce mi už dopředu bušilo, potil jsem se, bylo mi strašně špatně. Cítil jsem, že dělám hnusnou, zlou a podlou věc, ale prostě jsem žárlil. A to strašně. Čekal jsem na ono magické slůvko: "Přejdeme ke zpětným vazbám." Když Věta konečně zazněla, rozpoutal jsem peklo. Peklo, které se se mnou vezlo až do konce léčby a nemělo už nikdy přestat.
Zvedl jsem ruku. Srdce bušilo příšerně silně. Měl jsem pocit, že každou chvíli budu mít infarkt. Mé tělo bylo zásadně proti tomu, co chci udělat, můj mozek byl proti tomu, můj instinkt mi napovídal "tohle ne, tohle ne, takhle ne, jde to i jinak." Ale kdybych poslouchal svůj mozek, nebyl bych v blázinci.
"Petře, opravdu hodně se mi nelíbí, že Ti personál už jednou vyčetl navazování vztahů se spolupacientkami a klidně si to děláš dál a navíc si nám tím ukradl hráčku nohejbalu, díky čemuž utrpěla celá hra." Řekl jsem třesoucím se hlasem. Petr příšerně zrudnul a pevně zasekl ruce do sedačky. Jako drápy.
"Co na to řeknete Petře?" Zeptala se naše hlavní psycholožka a měl jsem skoro i dojem, že jí nastálá situace dělá dobře.
"No tak teda děkuju." Řekl Petr. "Ale seš pěkně nechutná krysa."
"Bez těch urážek prosím," řekla psycholožka. Podíval jsem se na zbytek týmu v bílých pláštích. Dívali se na mě zaraženě a překvapeně. Nikdo ode mě nic takového nečekal.
"TYVOLE ALE DYŤ TO KRYSA JE. VON NIC NEUDĚLAL, PETR CHODÍ NORMÁLNĚ S LENKOU BĚHAT A TADY TEN ZMRD HO OBVIŇUJE Z ŠUKÁNÍ! CO TO SEŠ ZA PÍČU TY MRDKO! TĚ DOBIJU!!!" OZval se spolupacient jménem Matěj, kterého se všichni báli. Pikař, zjev kriminálníka, nezrlé a v každé situaci agresivní chování, hlasité dunění tekna a dramců z jeho pokoje 24/7. Ten člověk žil v permanentním nasrání.
"NNo tak za prvé jsou urážky a nadávky absolutně nepřípustné a za druhé to máte použít jako zpětnou vazbu. Dobře víte jak se zpětná vazba používá Matěji. Tak chcete to zkusit znovu a lépe?" Zeptala se psycholožka.
"A laskavě si čtěte lůžkový řád oddělením že jsou jakékoliv projevy afresivity a to i VERBÁLNÍ zákázány tam je hned na prvních stránkách," řekla adiktoložka Jitka. Takže Matěji ta Vaše zpětná vazba?
"Miloši, nelíbí se mi že lžeš, protože Petr s Lenkou vůbec nic špatnýho nedělá." Řekl Matěj a klepak se vztekem.
"A jaký to Ve vás tedy vyvolává pocit?" Zeptala se svým ukňouraným hláskem psycholožka Marie.
"Vyvolává to ve mně pocit hlubokého nasrání."
"Takže jste naštvaný ano?"
"Ano, to kurva sem." Řekl Matěj, já pověděl slastné "děkuju" a šel mu zapsat čárku do negativní zpětné vazby. Fungovalo to tak, že ať už ste dostali jakoukoliv zpětnou vazbu (pozitivní, růstovou nebo negativní) museli jste sebrat, přejít celou místnost a danému člověku onu zpětnou vazbu připsat. Většina situací na komunitě bývala tak vypjatá, že jsem málokdy věděl, co kam komu píšu a ten kdo zrovna vykonával funkci "Předseda" mi musel poradit.
Přešel jsem nazpět celou místnost a vrátil se zpátky do židle, jen kousíček od všech těch bíllých plášťů. Petr se mezitím zmobilizoval a zvednul ruku.
"Miloši, strašně se mi nelíbí, co jsi mi právě řekl. S lenkou chodíme jen běhat, a nic špatnýho neprovozujeme." Řekl a klepak se přitom.
"A pocit, který to ve vás vyvolává? Zeptala se adiktoložka Jitka.
"Vyyvolává to ve mně pocit....éééé....nesounáležitosti, nespravedlnosti a nedůvěry."
"Děkuju." Řekl jsem a opět přešel celou místnost abych mohl připsat Petrovi bod. Pak jsem se vrátil do židle.
Vašek (Zdravotní bratr z NÚDZ,) alkoholik zvedl ruku.
"Miloši, extrémně se mi nelíbí, co si právě teď řekl. Navíc mám v živé paměti jak jsi na mě vzvídal informace o dané osobě ženského pohlaví. Ani nevím co to ve mně vyvolává. Určitě část zloby, znechucení, ale hlavně nedůěry. Myslím, že po tomhle Tvém výroku Ti už nikdy nebudu věřit ani já, ani ostatní.
"Ano, takhle má vypadat zpětná vazba!" Zatetelila se psycholožka. "Běžte si to zapsat Miloši."
"Děkuju." Řekl jsem a šel si to napsat. Pak jsem se posadil rovnou pod papíry s připravenou propiskou v ruce, protože mi bylo jasné, že jsem spustil řetězovou reakci.
"Miloši, tyvole -" Zvedl ruku sedmdásetiletej Jirka. "Víš, že už tak je to tady s ženskejma nahnutý, měli bychom bejt rádi, že s nima vůbec můžeme ten nohejbal hrát a ty do toho takhle házíš vidle? Děláš si z nás všech prdel nebo co?"
"Znovu opakuji větu o nepoužívání vulgarismů, držte to v těch slušných mezích prosimvás."
"No pardon, ale von mě teda pěkně nasral," Řekl Jirka.
"A pocit JIrko?"
"No znechucení a nedůvěra. Já měl Miloše rád, ale po tomhle si budu asi myslet, že je nějakej udavač a budu si dávat pozor co před nim řikám a dělám."
"Děkuju," řekl jsem a Jirkovi to zapsal. Měl jsem už poměrně dost, ale nadále jsem statečně seděl pod nástěnkou. Jakýmsi zvráceným způsobem mi to dělalo dobře.
"Ještě někdo něco?" Zeptal jsem se. "Nebojte se přihlásit," Řekl jsem a usmíval se od ucha k uchu, ačkoliv se se mnou točila celá místnost a srdce mi bušilo jako porouchaný zvon.
Nikdo už nic neřekl. Jen slyšel šeptání slov o zmrdech a kokotech. D9lo bylo dokonáno.
"Tímto ukončuji ranní komunitu, řekl předseda a všichni urychleně vypadli řešit danou věc na kuřárnu. Já jsem nekouřil a tak veškeré dění z kuřárny šlo mimo mě. Bylo mi ale jasné, že dnes budu hlavní téma drbů.

Pak se stala ona neblahá událost. Pravidelně jsme hráli s lenkou nohejbal. Všichni jsme oceňovali její kozičky bez podprsenky, její prdelku a její bříško. Hráčka to byla mizerná, ale dívalo se na ní fakt hezky. Jednoho dne ale přikvačil pikař Petr."Jdem běhat?" Zeptal se.
"Už jsem ani nedoufala!" Zahlásla Lenka a mi tak přišli o hráčku. Zápas byl zmařen. Jakmile odešla Lenka, vytráceli se i další lidi. A já tu proradnou mrchu sledoval, kterak obíhá s Petrem areál a povídají si. Oběhli ho jednou, dvakrát a pak prostě zmizeli. Zmizeli na dlouho. Má zvědavost mi nedala a šel jsem je stalkovat. A taky jsem stejně musel zalejt kytky.
SAmozřejmě ti dva si švitořili něco na lavičce. DOPRDELE! A co když je jako přistihnu že se líbaj nebo píchaj?! Navíc Petr neměl tenhle problém poprvé. Věděl jsem, co musím udělat. Bylo to nezbytné.

Pomalu ale jistě se ze mě stával "Přístěňák." Tento termín vymyslel herec Matthew Perry (Chandler) ve svém autobiografii. Trochu jsem zapomněl, co to znamená, ale v léčebně u Apolináře si na to s jistotou vzpomněl. Jelikož jsem měl neustále masivní vertigo, pomáhalo na něj jediné - opřít si hlavu o stěnu. Pokud jsem chtěl chodit bez pocitu gumového hradu, musel jsem jít opřený o stěnu.
"Co to zas hraje tyvole."
"Von fakt není normální."
"Ten člověk patří na psychiatrii a ne sem." Znělo od mých udatných spolubojovníků v závislosti. Všichni jsme si zkrátka byli rovni, ale někteří si byli rovnější. Nejhorší to bylo na komunitách. Na každou ranní komunitu v 9:30 jsem šel s bušením srdce, pocením dlaní, vertigem a masivní úzkostí v očekávání toho nejhoršího útoku. A nejstrašlivější bylo, že můj mozek se nikdy nepletl a ten útok opravdu přišel. Vše bylo navíc umocněno bílými plášti, kterých bylo někdy i 4 a víc a ty pláště vůbec nepředstavovaly bezpečí, ale hrozbu. "BUM BUM BUM" srdce mi jelo, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Celý můj organismus byl připraven na útok, nebezpečí, potenciální hrozbu. Bylo to uplně stejné jako bych čekal útok divokého zvířete. A UŽ TO JELO:
"Miloši nelíbí se mi, že jsi včera předstíral mdloby u tabule, ale pak ses hrnulna oběd mezi prvními ve svý havajský košili, takže zas tak zle si na tom nebyl."
"Děkuju." a šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši, nelíbí se mi, že ses půl hodiny díval na hodiny a přesto se nás ptal kdy bude osobní volno. Vyvolává to ve mně pocit, že simuluješ."
"Děkuju. A šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši nelíbí se mi že přes den se tu ploužíš podél stěn jak mrtvola, ale jakmile jsi venkum hraješ nohejbal, běháš a tancuješ. Vyvolává to ve mně pocit že lžeš nám i týmu."
"Děkuju" a šel jsem mu zapsat bod.
"Miloši nelíbí se mi, že ses přihlásil na nový film Kapitán Amerika a pak si z něho odešel."
To už bylo trochu moc. Vzedmul se ve mně obrovský rage. A v té chvíli jsem pochopil jak mám reagovat na zpětnou vazbu. Napřed jsem řekl "děkuju, zapsal to tomu pikařskýmu zmrdovi, poslušně si sedl a spustil.
"Lukáši nelíbí se mi, že jsi přišel o 20 minut pozdě na film Kapitán Amerika. Taky se mi nelíbí, že jsme se spolu domluvili na tom, že já ho stáhnu do svého noutbuku, plně jsem s tebou spulupracoval a ty si ještě dovolíš říct, že jsem z toho filmu odešel. Ano, odešel jsem z toho filmu, protože když si tam nebylna čas, vyvolalo to ve mně dojem, že ten film pro tebe není důležitý a není tím pádem důležitý ani pro tebe, Vyvolalo to ve mně pocit frustrace, hněvu, a že už ti nikdy nebudu pomáhat."
"Wow" Ozvalo se uznale komunitou. Použil jsem zpětnou vazbu přesně jak měla být. Bez urážek, se sdělením svých pocitů a co to ve mně vyvolalo. Pobodaný pikař Lukáš jen sklopil hlavu, špitl "děkuju" a zcela ponížen mi šel připsat růstový bod. Hovado.

Odehrávaly se další pro léčbu fatální věci. Přišel Pavel. Kokainista s funnkčí rodinou, kterého jsem si okamžitě oblíbil a hned první den ho přizval k našemu stolu v jídělně kde jsem seděl s Ondřejem. Pavel byl od pohledu sympaťák a můj léčebný vzor. Určitě měl svoje mouchy, ale bylo vidět, že má srdce na pravém místě. Od samého počátku jsme vedli hluboké rozhovory, zaměřené převážně na mou psychiku. Upřímně mi psychologická pomoc v léčebě extrémně chyběla a Pavel byl někdo, s kým jsem mohl svou psyché řešit. On sám se o sobě zmiňoval zdráhavě, opatrně a ironicky. Jeho názory jsem ovšem respektoval a jeho soukromí vníal jako posvátné. Neustále mi tvrdil ať se jednou provždy vyseru na holky a především na Karolínu. Tomu předcházelo jeho přečtení mé knihy "Káháčko." Pavel nebyl jediný, kdo knihu četl, četl jí i Ondřej a ten se k dotazu na ní vyjádřil, cituji:
"Co ti mám na to jako říct. Zkurvená fetka je ta Karolína. A zkurvená toxi literatura. Dal bych tomu tak 3/10, víc ne."
Pavel byl v názoru na knihu o dost shovívavější a pochopil z ní, že jsem nemocný člověk s vnnitřními démony. Na základě mé knihy jsme mě pak mohli poměrně fundovaně rozebírat. Pavel byl zkrátka super a i když mi někdy nesděla jeho arogance, typická pro uživatele koksu, jeho názory pro mě byly mnohem cennější než názory random psycholožek z ústavu. Pavel měl ženu z austrálie, česko-australské dcery a byl zkrátka cool.

....Nejhustší bylo, že Lenka a Karolína se potkaly. Lenka měla totiž zrovna službu na vrátnici, která spočívala v zapisování příchodů a odchodů návštěv. Můj tajný sen, že se tyhle dva klony potkají, se tudíž splnil. A to bez jakéhokoliv mého přičení. Když jsem si šel vyzvednout K. na vrátnici, slyšel jsem jak spolu hollky velice friendly švitoří. Od návštěvy Karolíny se ke mně Lenka chovala jinak. Byla to pro mě prakticky nová situace a byla velmi zajímavá.
"Hodně hezká holka ta Jitka." Řekla Lenka a spiklenecky na mě mrkla.
"Jo... Ehm." Začervenal jsem se.
"Akorát jsem jí teda skoro chtěla požádat o občanku." Usmála se Lenka.
Od té doby to mezi námi bylo lepší. Navíc jsem začal sportovat a to tk, že hodně. Denně jsem běhal, klikoval a dřepoval. Rozhodně ale ne v 6:30 ráno, to pro mě předstasvovalo nevýslovný opruz a fatální zásah do mého fyzického zdraví. Po každém propoceném kolečku po zahradě jsem se ovšem cítil líp a líp a projevovalo se to i na mé váze. Každé ponděli jsme se vážili a já každé pondělí zhubnul jedno kilo. Za 6 měsíců léčby jsem tedy zhubnul 6 kilo. Nekecám. Nastoupil jsem s 89 kg a odešel s 83 kg. Sestřičky mi hrubě záviděly. Začal jsem taky hrát nohejbal, a k němu si sám naordinoval dnb shuffle dance. Bylo nesmírně aktivní tančit a piřtom kopat do míče přes síť. Ostatním se to moc nelíbilo, byl jsem opakovaně nařčen že kazím hru, a zbytečně se předvádím, ale mně to pomáhalo v hubnutí a mé fyzické kondici. ála, když nemůžete změnit svoji psychiku, změňte aspoň svou fyziku. Tímto heslem jsem se řídil a začínalo mi být líp a líp. Navíc nohejbal hrála i Lenka a to bylo více než přitažlivé. Pravidelně jsem o Lence informoval i Karolínu a ta neskonale žárlila. Konečně jsem zase jednou měl, co jsem chtěl. Zájem dvou krásných mladých dívek a jejich nabalování. Až zpětně jsem ale zjistil, že personál si toho více než všímal.

V novém pokoji se mi žilo poměrně dobře a začal jsem konečně spát. To vedlo ke zlepšení mé psychiky a celkovému zlepšení tělesného stavu. Pořád jsem byl ale maximálně nadržený. Dělal jsem si to pětrát až šestrkát denně a nevěděl jak přestat. Pokud jsem nemasturboval, provázel mě extrémně nepříjemný tlak v pohlavních orgánech, který mě nučil za a) neustále močit a za b) sebou cukat. Doktorka mi na to řekla ať si po léčbě zajdu k sexuologovi. Já potřeboval ale řešení ihned. Řešením byla Karolína. Upřímně jsem se na ní chtěl už dávno vysrat a dát šanci Lence, ale jelikož se na mě Lenka vysrala, nebyla zde jiná možnost. Návštěvu Karolíny jsme pojali velmi rafinovaně. Na dálku jsem jí poslal peníze aby si koupila cudné, bílé šaty, dohodli jsme se že se zásadně bude představovat jako Jitka, a dokonce že si makeupem zakryje své tetování. Tyto podmínky do puntíku splnila a nic nám nebránilo v nesputaném mrdání. Jediný problém představovala sestřička, které jsem o svém mrdacím plánu řekl a Lenka, ale s těmito eventualitami se zkrátka muselo počítat. Sestřička vyjádřila s naším mrdacím plánem poměrně masivní nesouhlas, a tak jsme si počkali až nebude mít směnu, směnu bude mít ta nejvíc sympatická sestra, a plán byl dokončen. Karolína za mnou přišla na návštěvu jako stará známá, přinesla mi mou vlastní vinylovou desku jako připomínku toho, že jsem v životě přeci jen něco málo dokázal, přinesla mi pití a čaj. Bylo to tím pádem dokonalé krytí. Poté jsme šli do dámských a pánských šaten, zamkli se v úklidové místnosti která čítala i umyvadlo a sprchový kout, takže byla geniální, a tam jsme si to zezadu rozdali. První akt byl uspěchaný, agitovaný, nervní a zmatený a udělal jsem se snad za minutu. Následující den přišla Karolína znovu, na jakýkoliv makeup a předstírání její nezkaženosti jsme se již zcela vysrali a mrdání jsme si užili mnohem víc. Bylo ale už stoprocentně jasné za jakým účelem za mnou přišla, sklízela obdivné pohledy a hvízdání od spolupacientů, a bylo sice hezké že to vedlo k navýšení mého sebevědomí, ale zpětně se domnívám, že to byl poměrně silný stimul k mému propuštění z léčby.

Už jsem nemohl dál bydlet s východoslovenským čobolem a nechal se převelet na jiný, prázdný pokoj. Velmi citlivě jsem mu vysvětlil, že proti němu nic nemám, ale že prostě pořebuju spát. On mi samozřejmě nevěřil a obvinil mě, že každou noc chrápu, takže je blbost že nespím. Nevyvracel jsem mu to, ale věděl jsem svoje. Přestěhoval jsem se tedy do pokoje číslo 6, který se už do konce léčby stal mým domovem. Výhoda i nevýhoda tohoto pokoje byla, že měl okno přímo do ulice Apolinářská, a mohl jsem tudíž sledovat život za zdmi léčebny a připadat si jako normální člověk. Na druhou stranu jsem v noci poslouchal neustálou jízdu automobilů, skřeky ožralých a zfetovaných lidí a byl značně rušen zvuky ulice. Nicméně jsme se s Karolínou dohodli na určité věci. Dohodli jsme se, že mě přijde pod mé okno v noci pozdravit. Harmonogram mužského oddělení probíhal takto a my se do něj trefili. Vzhledem ke Karolíny naprosté nespolehlivosti, nezodpovědnosti a nedochvilnosti, to považuji doteď za zázrak.

6:30 Budíček
6:40 hlášení, rozcvička (pokud ste nebyli na hlášení, bylo mínus.)
7:10 až 7:20 první léky a úklid pokoje. (Stačilo nechat v pokoji zrnko prachu na skříňce a bylo další mínus. taky bylo nezbytně nutné mít perfektně zastlanou postel.)
7:30 kontrola úklidu pokojů. (byly hromadně rozdávány mínusy.)
7:40 Hlášení
7:45 az 8:00 snídaně a masivní vertigo
8:00 až 8:40 konečně chvíle odpočinku a klidu. čas na hygienu, masturbaci, kafe, přípravy na komunitu.
8:40 komunita a zdroj masivních úzkostí z důvodů zpětných vazeb. (Zpětné vazby spočívaly v tomže se našel obětní beránek (naprosto většinou já) a tomu bylo vyčteno první i poslední co udělal nebo neudělal špatně. Například mi byly vyčteny i šílenosti typu že jsem se někde opíral nohama o stěnu. Na základě těchto událostí mi byly připisovány personálem mínusové body, události jsem nemohl nikterak hájit a argumentovat, jediná přípustná reakce na události bylo slovo "děkuji." Asi netřeba dodávat ja kstrašně frustrující to bylo.

Následovalo X dalších píčovin nedávajících smysl, například v 13:00 po obědě relaxace a hned po tom pracovní terapie. A jak jste jako měli pracovat po tom co jste leželi 30 minut na zemi na karimatce? Zkrátka nelogické píčoviny.

No a 21:30 byla večerka a kontrola pokojů, a těsně po tom přišla karolína pod mé okno, vykrucovala se a měla nádherné šaty. Dělala na mě nádherné posunky, jemně se odhalovala a tento nádherný zážitek nám kazil jedině bolt kurýr na kole indického původu, který na ní neustále najížděl a ptal se jestli nemá nabíječku na iphone. Jestli to byl jeho pokus o sbalení byl dost ubohý a na mé výzvy ať táhne do prdele, nereagoval. Byl jsem ale částečně zvyklý, tam kde byla karolína, byla i extrémní mužská pozornost, balení a zájem. Za ty roky jsem si částečně zvykl a toho naše středeční setkání pod oknem jsem považoval za výrazně nádherný zážitek.

Stále jsem dostával na noc Pregabalin 75, který mě jakžtakž udržoval v chodu. Taky dva prothaziny a Trittico, které mě dokázaly celkem spolehlivě uspat. Budíček byl ale v 6:30 a rozcvička v6:40. Neexistoval žádný způsob, jak bych mohl být po své noci, kdy můj spolubydlící chodil na záchod, čilý a aktivní. Pravidelně jsem tudíž na rozcvičky chodil pozdě, případně na nich nebyl schopný cvičit. Za to jsem dostával mínusové body, a dostával jsem jich poměrně dost. Každé ráno mi ale rozjitřila Lenka a její tílečka a legíny. Byla výjimečně krásná. Vždy měla perfektně upravené hnědé vlasy, většinou vínové tílko s perfektním dekoltem a ŕanní úsměv od ucha k uchu. Její úsměv mě vždy pozitivně naladil a začínal jsem zapomínat na Karolínu. Byla tu Lenka. Lenka se sebou narozdíl od Karolíny něco dělala, byla v léčbě, pracovala na sobě, venku měla práci v mateřské školce. Byla prostě ideální wifey materiál. Zároveň zde ale fungovala hrozba v podobě navazování vztahů se spolupacientkami a já si byl této hrozby dobře vědom. Přesto jsem jí napsal na instagram:
"Ahoj, platí to dneska teda zase v osm, že pokecáme?"
Chvilka mlčení.
"Noo, hele nechala jsem si to projít hlavou, a upřímně jsem na to dneska moc v prdeli, mám nějaký problémy s tátou a tak."
"Aha, jasně." Napsal jsem a byl ochotný přijmout fakt, že žádný pokec nebude a domnělá svatba s perfektním klonem Karolíny nebude. Pak se ale stala zvláštní věc. Šel jsem ven a Lenku viděl na kuřárně. Smála se hloupým vtipům nejhorších pikařů a vypadala naprosto bezstarostně a v pohodě. Pardon, ale co to mělo být?
Na instagram jsem jí tudíž napsal:
"Hele, podle mě nebudeš až tak v prdeli když se vesele směješ na kuřárně ne?"
Následovala reakce:
"Jako sorry, ale co je ti po tom kde se já směju a nesměju, po tomhle si upřímně nemám už chuť s tebou povídat."
"No na to máš samozřejmě uplný právo, jenom bys mi nemusela kecat, že je ti zle, když to tak očividně nevypadá."
"Tyvole, tobě může bejt uplně jedno jak co vypadá a nevypadá. Upřímně tohle s tebou nebudu řešit. Měj se."

A bylo to. Možná náhrada za Karolínu byla pryč. Problém ale byl, že ta holka byl se mnou na skupině. Jak jsem se k ní po tomhle měl chovat? Co jsem jí měl říkat? A co víc, prozradí můj šukací plán s Karolínou? Můžu jí po tomhle věřit? Nevěděl jsem co mám dělat a nvodilo mi to extrémní úzkost.

Na další ranní komunitě jsem se objednal k paní doktorce. Před tou jsem se sesypal a hystericky brečel. Ani jsem nevěděl jak se to stalo, prostě to ze mě vylítlo. Vadilo mi především, že všichni kromě mě se tváří, že nejsou v léebně, ale na jakémsi pohodovém táboře, že je to pro ně těžký chill a hra, zatímco já trpím v brutálních odvykacích příznacích. Stále jsem měl vertigo, činilo mi velké potíže se močit, spontánně a neustále jsem masturboval nad videi s karolínou , chodil kvůli tomu pozdě na program, měl jsem přecitlivělý sluch, když někdo fláknul omylem vidličkou u jídla, bylo to pro mě o síle 150 decibelů, dostával jsem pravidelně křeče v noci do nohou a prostě jsem trpěl. Tohle všechno jsem řekl doktorce. A ta odvětila.
"Nebojte se Miloši, my ke každému přistupujeme individuálně, nikdo Vás nevyhodí, nemusíte se vůbec ničeho bát. My víme, že máte těžké abstinenční příznaky, prostě se to snažte vydržet, rozhodně Vás na základě toho nesoudíme ani nevyhodíme.

Vůbec mě to neuklidnilo.

Pět minut nato jsem přišel pozdě na oběd, protože jsem si myslel že je ve 12:45 a přitom byl v 11:45. Měl jsem všude vyvěšené tabulky s harmonogramy, ale často jsem nedokázal rozklíčovat co znamenají. Byl jsem pomatený, dezorientovaný a zmatený. A do toho jsem byl sexuálně posedlý Karolínou a emocionálně nemocný Lenkou. Byl jsem v patové situaci a snad i proto mě Achillova pata velmi bolela.

....Od dob červené skupiny se pro mě všechno změnilo. Náhle léčba dávala smysl. Jistě to umocňoval i fakt, že jsem mezi ženami a mohu si povídat s ženami. Ženy pro mě odjakživa představovaly záchytný bod, něhu, empatii a porozumění. MUži pro mě byli z velké části odporný a dotěrný hmyz, konkurenti, švábi nehodní existence. Našli se mezi nimi světlé výjimky, třeba již zmiňovaný Ondřej, sedmdesátiletý Jirka nebo další, převážně umělecky založení pánové. Pokud ale dotyční nedělali nic, jen fetovali, a kradli, těžko mohli mít mé sympatie. Bylo zajímavé, že ženy nikdy jen nefetovaly nekradly, v drtivé většině byly umělecky založené, uměly nádherně malovat, kreslit, sochařit, zpívat a těmito vlastnostmi se nechlubily, protože byly příliš skromné a krásné. Žádná žena na ženském oddělení nebyla od pohledu odporná, nechutná lidská bytost, lidský parazit, všechny byly svým způsobem krásné a výjimečné. O mužích jsem toto ale rozhodně nemohl říct, přišlo mi že minimálně polovina z nich zabírala místo na planetě zemi.

Jednoho dne se stala věc, která zásadním způsobem změnila mou léčbu. Na červenou skupinu přišla mladá brunetka jménem Lenka. Hnědooká, drobná, s perfektním tělem a postavou, chytrá, otevřená, upřímná. Na skupině začala vyládat svůj příběh. Příběh byl naprosto TOTOŽNÝ s příběhem Karolíny. Taky jí osahával brácha. Taky jí osahával děda. Taky se starala o tělesně postiženou sestru. A dokonce měla podobné tetování jako Karolína. Staly se dvě věci. Okamžitě jsem se zamiloval a okamžitě měl zvrácené a bizarní fantazie, že se Karolína a Lenka potkají a budou skvělé kamarádky. Lence bylo 22, Karolíně 19. Obě poslouchaly rap, a obě byly výjimečně pohledné. Lenku jsem hned po první skupině požádal o instagram a dostal jsem ho. A ještě ten samý den jí vyzval na procházku. Přijala. Vedli jsme hluboký rozhovor o vážných tématech, řekla mi svá nejskrytější tajemství a já cítil povinnost jí říct ty své. Problém byl, že její tajemství se týkaly její minulosti, ale moje tajemství se týkaly mé naprosté přítomnosti. Sdělil jsem jí svůj plán ošukat Karolínu v léčbě.

Neexistuje žádná realita ani vesmír kdybyste mohli říct jedné mladé holce že chcete šukat jinou mladou holku a nenést za to následky.
Tohle je prostě tabu a nikdy se to nesmí udělat. Já to však opakovaně dělám.

Pak jsem Lence zarapoval svůj track "Swajpuju doprava." Uznale mi dale pěstičku, řekla něco jako "Fakt hustý bro" což bylo zbytečně macho friendly mužské. Pak jsem jí pustil track "Paragraf 2" se silným sexuálním podtextem a tehdy se zarazila.
"Hele kámo, byl to fakt skvělej pokec, ale už musim jít. Vychází totiž novej PTK a my si to musíme na oddělení nutně pustit. Je to událost, novej PTK, chápeš to ne?!"
Nechápal jsem to ani trochu, ale souhlasil, že jo. Lenka se na mě starostlivě dívala.
"Prosimtě zvládneš to tu sám? Vypadáš smutně a zaraženě."
"Jasně, že zvládnu. Mám tu deník, budu si ho psát. Mám tu přírodu a svobodu. Neměj vůbec strach." Machroval jsem.
"Tak jo. Takže můžu odejít, nevadí ti to?" Dívala se na mě s až prosebným smutkem v jejich nádherných hnědých očích. Byla beznadějne submisivní, bezmocná. Potřebovala approval a uznání druhých aby mohla dělat, to co chtěla.
"Jasně, klidně jdi, ale rád bych se s Tebou na něčem domluvil. Co takhle se potkat zítra v osm hodin na tomhle samém místě?"
"Jasně, asi by to šlo, i když uplně nevim, třeba se nám to oběma rozleží v hlavě a uvidíme to zítra v jiném světle."
"Mně se v hlavě nic nerozleží. Já přesně vím, co chci." Řekl jsem a spiklenecky se na ní usmíval.
"Tak já už jdu, zatím," Řekla, dala mi poslední pěstičku a byla v tahu. V tu chvíli se začaly věci v léčebně nenávratně měnit k horšímu.

Moje první smíšená, koedukativní skupina. Skupiny byly rozdělené na tři. Červená, modrá a zelená. Já měl červenou, což mi bylo extrémně sympatické, protože je to odjakživa má oblíbená barva. Nikdo další ve skupině tuto barvu jako oblíbenou neměl. Zato tam ale byl pan Jiří Kokrda, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšel, ale jeho energie mě okamžitě zasáhla. Jeho energie a charisma naplňovala celou místnost, prostupovala jí, a sálala z něj. U některých lidí prostě víte, že se narodili pro své povolání, a to byl případ pana Kokrdy. Od začátku jsem věděl, že je to člověk na svém místě a že naprosto ví co dělá. V malém pokoji s akvárkem s námi byli tři muži a tři ženy, plus pan Kokrda a psycholožka Adéla. z Adély nevyzařovalo narozdíl od Jiřího naprosto nic, a měl jsem z ní spíš dojem, že je tichá pozorovatelka a zkoumá veškeré naše reakce, motivy a pohnutky. Moc příjemně mi z toho nebylo, ale chápal jsem že je to nezbytné. Hodně se to lišilo od skupin v bílé Vodě, které působily jako nezávazný pokec s jednou "terapeutkou" co byla prostě obyčejná paní. Zde to působilo mnohem profesionálnějším dojmem. Mým úkolem bylo se představit. Řekl jsem to, co na komunitě, a nenechal si ani tentokrát pro sebe závislost na sexu. Mluvil jsem o ní, protože jsem jí považoval za svůj skutečný problém, ale už jsem nevěděl, že to bylo v přímém rozporu s pravidly léčebny a budu na základě těchto výroků posuzován a pozorován. Představil jsem se a všichni a se představili mně. Obzvlášť mě zaujala paní na opiátech z Olomouce. Její hanácký přízvuk byl extrémně postřehnutelný. "Je hrozně krásný, že mluvíš o olomouci, prožil jsem tam nejbáječnější léta mýho života a patří jí moje srdce." Řekl jsem jí. "To uplně chápu." Odpověděl pan Kokrda. V té chvíli jsem měl pocit, že konečně někam zapadám a patřím. Byl jsem mezi svými. Červená skupina byla moje rodina.

Jiri Kokrda - rozhovor
https://www.youtube.com/watch?v=_ezQiQSlPAg

Začal jsem trpět závratěmi a úzkostmi. Věděl jsem, že to zákonitě přijde, přesto to byl šok. Bylo to uplně jiné než v předešlých léčbách. Nejvíc mě trápilo takzvané "pravé Vertigo" které spočívalo v tom, že jsem měl pocit jako bych byl neustále ve skákacím gumovém hradu pro děti. Tento pocit nabýval na intenzitě, hlavně ve společných prostorách spojenými s jídlem a vyšší koncentrací spolupacientů, takže ve společné kuchyňce a jídelně jsem zažíval opravdové peklo.
"Pane Tomsi, proč jste zase nic nesnědl?" Ptala se starostlivě sestřička Nane.
"No já nemůžu, s tím houpáním to prostě nejde."
"Aha." Odvětila Nane a bylo poznat, že absolutně nechápe čím si právě procházím. Jak by taky mohla? KOlik lidí reálně zažívá syndromy z odnětí z benzodiazepinů? 15 procent v ČR? Dvacet procent? Pochyboval jsem, že víc. Každopádně jsem mohl konečně ven, a venku pravé vertigo vždycky přešlo. Venku jsem se cítil svobodný, nekontrolovaný a mohl si dělat, co jsem chtěl. A také jsem mohl na svou první smíšenou, koedukovanou skupinu. A tam začal problém, který vedl k mému propuštění.

Denně jsem se díval na otevřené dveře na svobodu. Vedly na ženské oddělení (které mě fascinovalo) a následně na obrovský, rozlehlý dvůr, který mě taktéž fascinoval. Dveře byly otevřené a stačilo přes ně udělat krok. Nikdo je nehlídal, nikdo je nekontroloval, stačilo prostě jít a nikdo se to nemusel dozvědět. Tolik jsem toužil už nebýt v nemocničních chodbách, ale procházet se se pod stromy a listy venku, nasávat vzduch a koukat se na vyšehrad. Místo toho jsem ale čuchal výrazný smrad dezinfekce, čuměl na bledé tváře na oddělení a honil na jediném záchodě kde se dalo zamknout. Taky jsem sledoval filmy. Nemohl jsem s východoslovákem na pokoji nikdy usnout, už jen proto že pravidelně chodil ve tři ráno na záchod, a tak jsem sledoval filmy s nejkrásnějšími herečkami, hlavně proto abych aspoň na chvíli nemyslel na karolínu. Už se mi pár dnů neozývala a já tím samozřejmě trpěl. A tak mi útěchu poskytovala Kate Winslet v Titanicu, Kate Winslet v Nebeských Svtořeních, Claire Forlani v Seznamte se Joe Black anebo Rachel Weisz v první Mumii. Asi nejvíc jsem si užil Titanic a hrozně se mi líbil. Zatímco východoslovák hlasitě chrápal, já byl zcela ponořen do světa olbřímího parníku a lásky mezi Rose a Jackem. Bavil jsem se tím, že jsem se jejich dialogy naučil nazpaměť. Následně jsem sepsal dopis adresovaný karolíně, kde byl slovo od slova popsán dialog, kdy se Rose chce zabít skokem do ledové vody a Jack jí to rozmlouvá. Karolína posléze prohlašovala, že onen dopis jí nikdy nedorazil.

Taková teda byla náplň mých dnů. Někdy mě diazepam příliš zmohl a musel jsem si lehnout, za což mě ostatní nenáviděli a podezírali mě že simuluju, případně jsem se choval velmi zmateně, agitovaně, a sedativně. Lidem jsem říkal, že jsem na diazepamu a že za své chování nemůžu, přesto jsem schytával mínusové body a neoprávněné tresty. Bylo snad cílem toho všeho, abych si nechal diazepam co nejdřív vysadit? Byly otevřené dveře na zahradu lákadlem, které mě mělo motivovat si co nejdřív nechat diazepam vysadit? Pokud ano, rozhodně to fungovalo. Pak přišlo jedno pondělí a já prostě diazepam už neměl. Nikdo mě na to dopředu neupozornil a byl to rozhodně šok.

Pikař Lukáš mě okamžitě zavedl k sobě na pokoj.
"My si budeme rozumět, my si budeme hrozně rozumět." Opakoval stále. Následně mi začal ukazovat fotky toho jak se pobodal na základě toho, že se sn ím rozešla přítelkyně. Měl v tom bordel a zmatek. Nesouvisle mluvil o přítelkyni a taky o manželce. Taky do toho cpal Amatéry.cz, automaty, vytuněná auta, dovolenou v dominikánské republice apod. Okamžitě jsem ho vyhodnotil, jako člověka se syndromem bájné lhavosti. Na pokoj k němu dali Ondřeje, co se mnou přišel. "Chudák." Pomyslel jsem si. Mně dali na pokoj k hodně flegmatickému dredařovi z východního slovenska. Východní slovenština byla uplně jiná než třeba bratislavština. Tím pádem jsem měl extrémní problém porozumět tomu co mi východoslovák zrovna říká a po čase jsem to prostě vzdal. To vyvolalo ve východoslovákovi Peterovi dojem, že ho nemám rád nebo že si nerozumíme a tím jsme omezili naší komunikaci na nezbytné minimum. Přitom mě ale měl zaučit kam mám chodit, co mám zrovna dělat, co znamená určitý program, kde se mám zapsat a kde ne a pod. Od začátku jsem tudíž nedostal šanci, vyfasoval nemocniční hnusnou postel a okamžitě mi bylo jasné, že moje insomnie bude na tomto pokoji na maximu. Navíc jsem byl nneustále nadržený. A to fest. K papání jsem dostával:
Diazepam
Pregabalin
Trittico
Prothazin
Aulin
A možná nějaké další léky, které bezesporu podporovaly mou extrémní nadrženost. Celé oddělení si tudíž brzo zvyklo na to, že pokud mě nemohou najít, budu asi honit na záchodě. NA základě těchto skutečností jsem si vysloužil přezdívky "Honič" "Fucker" a "Masturbant." To se mi samozřejmě nelíbilo a nepřipadalo mi to fér. Na druhou stranu jsem tímto problémem trpěl již od svých čtrnácti let.

Naa komunitě jsem se představil.
"Ahoj, já jsem Milosh, jsem tu se závislostí na lécích a alkoholu, moje primární závislost jsou hypnotika a benzodiazepiny, můj první hypnogen mi dala máma když mi bylo pět let, ve čtrnácti letech jsem už měl rozvinutou závislost, postupně jsem k tomu přidal i alkohol, zkusil jsem pervitin, opium, heroin, opiáty, ale nejvíc ze všeho miluju hypnotika a nedávno jsem zjistil, že jsem závislý na sexu."
"Ty krávo" Ozvalo se uznalé hvízdnutí. Nevěděl jsem co na tom bylo k obdivu. Vyžadovalo snad obdiv, že jsem byl naprosto v prdeli už od dětství a přiznal jsem to? Možná. Možná jsem taky nemusel říkat nic.
Následoval potlesk. V tváři sestřičky Nane jsem poprvé viděl znepokojení. MOžná už si se mnou nebude tak ochotně povídat, no. Po komunitě se na mě sesypali asi tři kluci. Od pohledu byli ti z nejhorších. Vypadané zuby, boláky v tvářích, extrémně rozšířené zorničky. Zahltili mě dotazy a nelíbili se mi. Jeden z nich mi neustále opakoval, že je taky závislý na sexu, a že si budeme "stoprocentně rozumět." Já svou závislost na mrdání ale nespecifikoval. Byl jsem závislý na sexu ve vztahu. Potřeboval jsem k sexu kvalitní emoční propojení, empatii a porozumění. To u sexů na jednu noc logicky nebylo možné, a proto jsem takový sex nevyhledával. Pikař Lukáš mě ale vyhodnotil chybně jako sobě rovného. Od začátku jsem ním pohrdal.

....Bohužel jsem ale stále dostával Diazepam. Ondřej ne. To pro mě znamenalo dvě věci. Nemohl jsem na zahradu a navíc jsem byl posuzován jako zcela funkční člen MUžského lůžkového oddělení, ačkoliv jsem byl zfetovaný sedativy. Naprosto běžně se tedy stávalo, že jsem nebyl schopný generálního úklidu nebo normální komunikace s ostatními a samozřejmě jsem začal být na základě toho posuzován.
"On je nějakej divnej."
"Je to zelenina."
"Ten má dost tyvole."
Znělo ze všech stran, a já nechápal proč je na to neupozornili. Proč je neupozornili na to, že je mezi nimi člověk na diazepamu, který se tím pádem nebude chovat vůbec standartně a v souladu s běžným fungováním v lidské společnosti.
Na své první komunitě jsem tento dojem ještě umocnil. Jednalo se zrovna o hodnotící skupinu, a mužští klienti hodnotili svj uplynulý týden. Situaci jsem vyhodnotil tak, že se mám co nejvíc a co nejaktivněji zapojit do chodu komunity a tak jsem reagoval naprosto na každého.
"Tak to je přece normální že je někdo introvert a extrovert, ne?" Pravil jsem k údržbáři Markovi.
"No tak tobě uplně rozumim, taky jsem hodně vztahovačnej a mám pocit paranoie a spiknutí. Důležitý je ale uvědomit si, že je to v tvý hlavě." Pravil jsem ke gétéáčku Michalovi.
"Tak ale to není moc normální, že děláš 50 kliků denně, není to už nemoc?" Pravil jsem k pikařovi Petrovi.
"Tad Vás už zarazím." Pravila naše psycholožka, které nemohlo být víc jak 25. "Tohl je hodnotící skupina a nemusíte se vyjadřovat naprosto ke všemu. Pokud se chcete vyjádřit, slouží k tomu zpětné vazby a mají specifická pravidla. Prosím vás, abyste na to bral zřetel." PRavila. Od té chvíle jsem naší psycholožku neměl rád. Jak jsem to měl vědět? Nikdo mi to neřekl, jak to na komunitě funguje. Snažil jsemse být aktivní a nápomocný, ale místo toho jsem hned ze začátku narazil na problém. Tímto jsem se bohužel nějak zapsal, udělal si určité renomé a to se se mnou vezlo už do konce léčby. Můj ortel byl jasně daný a předurčený. Stejně jako v jiných léčebách a komunitách zase jednou zase budu za toho divného. Za toho, co dřív mluví než myslí. A to, že jsem byl na diazepamu, který prokazatelně ovlivňoval můj úsudek a chování, už samozřejmě nikdo neřešil. Moje sjetost diazepamem byla automaticky zapsána jako moje pravá osobnost.