Ve svém pokoji jsem osnoval plán. Plán jak vyjít ze všeho co nejlíp a nebýt za absolutního zmrda. Anebo jsem ho možná neosnoval, ale jen tak ležel, viditelně pozoroval jak mi od tlukoucího srdce buší břicho, hrudník i celé tělo a čekal na 10:00 kdy měla být mužská komunita. Byl jsem z toho všehi strašně unavený a vyčerpaný. Přišlo mi, že vlastně řešíme naprosté píčoviny, žabomyší války, které nikam nevedou. Tehdy když jsme na mužské skupině mluvili o vlivu našich otců na naší psychiku. To bylo důležité. Tehdy když jsme mluvili o svých matkách a jejich vlivu na naše dospívání. To bylo důležité. Tehdy když jsme mluvili o svých sourozencích a jak je máme rádi, to bylo důležité. Ale tohle? Za pár týdnů budou všichni z nás z této komunity někde daleko v prdeli a ani si nevzpomeneme na nějakou lenku, nějakej nohejbal a nějaký ženský z komunity. Nemohl jsem se zbavit absolutní zbytečnosti veškerého dění okolo. Stejně se nic nevyřeší, stejně do toho většina z nás zase spadne. Naše problémy jsou příliš hluboké a neřešitelné, a je mnohem snažší sáhnout po flašce, piku, koksu, prášcích, sexu než se objednat k psychoanalytikovi, kterej nebude mít čas, bude si účtovat litr za jedno krátký, zkurvený sezení a stejně během něj nic nevyřeší. Byla pro nás vůbec nějaká šance? Byla pro mě nějaká šance?
S těmito myšlenkami jsem šel na mužskou skupinu. Sedělo nás v kruhu všihcni muži z oddělení (cca 15), adiktoložka, psycholožka, Nane, a nějaká paní, kteoru jsem neznal. Pan Kokrda tam myslím nebyl, ačkoliv pokud s náma zrovna byl, žádná situace pro mě nikdy nedopadla špatně. Nechápal jsem jak někteří lidi mohou mít tak obrovský vliv na dění v místnosti a někteří neměli prakticky žádný.
Okamžitě jsem zvedl ruku, ale místo mě se řešily nepodstatné píčoviny. Ondřej vyčítal Lukášovi, že má Lukáš na pokoji příliš balených vod. Lukáš oponoval, že jich zase tolik nemá. Libor si stěžoval, že pod oknem slyší příliš rozjařených feťáků a baží z toho. Jirka a profesor s Univerzity Karlovy řešili který ženský tým bude s jakým dnes hrát fotbal. (Na komunitě se po večerech nesledovalo absolutně nic jiného než ženský fotbal, a chlapi si kvůli tomu pravidelně podávali přednášku o prodloužení večerky.) Česko nikdy nehrálo. Zato hráli afgentinky, filipínky, brazilky, španělky apod, a každému bylo jasné, proč to chlapi sledují. "Ty jejich obtažený prdelky....Ty jsou nádherný." Pravil pokaždé Jirka a to mu bylo sedmdesát. Částečně mi to bylo sympatické, ale částečně sledovat něco takového uplně každý večer po dobu dvou měsíců mi přišlo naprosto stupidní.
Hodiny nemilosrdce ubíhaly. Měl jsem 30 minut zabránit tomu, abych nebyl za naprostého čuráka. Zvedal jsem vytrvale ruku.
"Já... Já bych...." Ale byl jsem neustále přerušován tou paní, kterou jsem nikdy neviděl a ta dala slovo další nepodstatné píčovině. Tentokrát se řešily ucpané záchody.
"JÁ UŽ SI CHCI VZÍT KONEČNĚ SLOVO." Vybouchl jsem.
Konečně si mě ta ženská všimla.
"A jste si jistý, že máte něco důležitého na srdci?" Zeptala se s úsměvem. Proč to dělala nevím. Asi mě chtěla ještě víc vyprovokovat. Zachoval jsem chladnou hlavu.
"Ano, mám něco důležitého na srdci. Chtěl bych promluvit o tom co se dneska stalo. Jedná se o Tebe Petře a taky o Tebe Vašku. Začnu s Tebou Petře. Můj problém je ten, že si z žen dělám psycholožky. Zdejší psychologickou pomoc nepovažuji za dostatečnou, všichni tu víme, že naše dvě psycholožky mají věčně dovolenou, navíc jim nedůvěřuju a psycholožku Marii ani nepovažuji dostatečně vyškolenou aby vůbec dosáhla kapacity mi porozumět. Proto si radši cíleně vybírám holky z lůžkového oddělení, a už zmiňovaná Lenka dokonce sama řekla, že jí psychologie zajímá, že ji baví a na základě toho jsme měli velmi hlubokej a intimní rozhovor. Taky je můj problém, že jsem si hned v první chvíli do ní naprojektoval svou bejvalou a ona do mě svého bejvalýho. Tudíž já si myslel, že ona je prostě Karolína a ona si zas myslela, že jsem citovej vyděrač, manipulátor a toxická osoba. Oba jsme tu pravdu mohli mít ale taky nemuseli. Jak tu asi všichni víme, pravda bejvá někde uprostřed."
"Dobře, ale tady DE KURVA VO TO, ŽE JSI OBVINIL NEVINNÝHO PETRA. MY SE TEĎ TU VŠICHNI BUDEME BÁT, ŽE NÁS OBVIŇUJEŠ Z NAVAZOVÁNÍ VZTAHŮ, PROTOŽE TI TŘEBA ZAS JINÁ HOLKA BUDE PŘIPOMÍNAT BEJVALOU TYVOLE." Neudržel se Matěj.
"Prosimvás mluvte až budete tázán," usměrnila Matěje paní, co jsem nikdy předtím neviděl.
"Zároveň sem....Zároveň jsem před chvílí v ordinaci řekl paní doktorce něco, za co se hluboce stydím. Řekl jsem, jí, cituju: "Že se cítím tak hnusně, že chci aby se cítili hnusně i ostatní." V tý chvílí kdy jsem to vypustil z pusy, jsem si uvědomil, že je to pocit, kterej mě provází už hodně dlouhou dobu, možná i od puberty, a že jsem ne nadarmo vydal například album ZLO. Velice často chci druhým škodit, a chci aby se v mý přítomnosti necítili dobře. Teď si to ale uvědomuju a mám opravdu upřímnou snahu s tím něco dělat. Každopádně je to hrozný, je to hrozný se takhle cejtit, a nikomu z Vás bych to tu nepřál.ů Dořekl jsem třesoucím se hlasem a už nezadržel slzy. Ve skupině to mírně překvapeně zabublalo.
"To jsem nevěděl Miloši." Řekl Petr. "Ale pořád Tě to neopravňuje k tomu mě obviňovat že dělám s Lenkou nějaký zakázaný věci. Tak prosimtě příště když budeš mít takovej problém, můžeš to říct mně do očí a nemusíš to přece řikat veřejně na komunitě."
"Hele věř mi, že jsem to hodně probíral a přemýšlel nad tím uplně celou noc, a tohle mi přišlo jako nejvhodnější řešení. Tvůj respekt a pokora ke mně totiž není dostatečná a není tu ke mně dostatečná téměř u nikoho. DObře vim, že si ze mě děláte neustále srandu že si ho honim nebo že jsem pedofil co šuká děti, ačkoliv dobře víte, že je mý holce dvacet let. Tak si polož sám otázku, jestli by pro tebe mělo nějakou váhu, kdy bych ti řekl to samý co jsem dnes řekl jenom do očí. Podle mě by sis z toho vůbec nic nevzal, pak by si šel na kuřárnu a tam mezi ženskejma opět vesele jak u mě v pokoji smrdí sperma."
Petr Mlčel.
"Tyvole, von má ale pravdu Petře." Řekl Jirka.
"Jo má pravdu, má pravdu," Ozývalo se v kroužku. POdíval jsem se na adiktoložku a ta se vátězoslavně usmívala. Ani nemusela ukazovat palec nahoru a věděl jsem, že mi ho imaginárně dává.
"No a já? Co jsi chtěl řešit se mnou?" Zeptal se Vašek.
"S tebou jsem chtěl řešit to moje vyzvídání. Je to moje hnusná vlastnost, za kterou se stydim a pokaždý když za někým jdu a vzýzvídám a doptávám se, co si o mně daný lidi myslej, je mi z toho škaredě a hnusně, ale neměl jsem jinou možnost, protože daná osoba Lenka se se mnou nebaví, nechce se se mnou bavit a á tudíž chtěl využít toho, že jsi s ní byl zrovna na vrátnici. Zároveň ale když jsem viděl znechucení v tvých očích, došlo mi, že jsem přestřelil, a tak jsem Tě chtěl poprosit, že pokud v budoucnu udělám něco, co se tobě nebo komukoliv z Vás nelíbí, zcela uvítám když přijdete a řeknete mi to. Vy všichni jste tady pro mě zrcadlem a díky Vám si můžu uvědomit co dělám a nedělám blbě, no."
"To ste řekl moc hezky Miloši." Řekla adiktoložka a usmívala se od ucha k uchu.
"Rád Ti s timhle pomůžu Miloši a teď už Tě trochu víc chápu." Řekl Vašek.
"Stejně je to čurák." Dodal Matěj.
"Tímto ohlašuju konec dnešní mužské skupiny." Řekl předseda.
Odebrali jsme se do svých pokojů. Pro jednou jsem svůj psychologický zápas vyhrál.