DEEFHA: hele mě to celkem bavilo... ale asi to bylo opravdu jenom tou nostalgií a touhou po něčem s dementním Dukovským humorem. Každopádně sračka to byla, o tom žádná. A to rozšíření bylo celkem dobrý, až na poslední bossfight. Ten už jsem prostě nedal, bo něco tak frustrujícího aby člověk pohledal. Obecně v celým DNF byly všechny bossfighty naprosto dementní.

Mount & Blade: With Fire & Sword (95h) – dohráno bez módů za Švédy. Návyková, ale ke konci zdlouhavá kampaň, kdy se mi po obsazení všech měst a pevností schovala poslední nepřátelská armáda na okraj mapy.

Halo: Infinite
Hrál sem první hru ze serie a poravdě ani nevím, kdy jsem hrál nějaké FPS - možná Unreal Tournament. Takže sem to bral tak, že to možná ani nedohraju bo už neumim střílečky hrát a jsou moc rychlý (a částečně sem se odhadl dobře)

cca 38h. V recenzích na Indianovi tvrdí, že kampaň je tak na 10 hodin - ehm, to jako vážně?
Další věc - musel jsem na poslední boss fight přepnout na obtížnost na easy. Nevim, jestli jsem nenašel správnou strategii (jinak jsem vždycky našel), ale přišlo mi to obtížností prostě mnohem výš, než do tý doby. Po 20-30 pokusech už sem ztratil trpělivost (v každym pokusu je celkem dlouhá doba, než člověk padne a často stačí jedna malá chybka). Je to trochu kaňka za jinak parádní jízdou.
V recenzi u Indiana kromě hodin tedy nesedí ani toho - na normal jsem už ke konci neměl moc výzev, ale final battle nešel. V recenzi tvrdí, že jsou tu bossové lehcí. No nevim, asi jsme prostě každý hráli jinou hru.

Kdybych měl hru hodnotit já, tak vůbec nevim. Byly tam top momenty, který se střídaly s pocitem. že je to trochu jednotvárný. Dost prvků asi taky vychází z toho, že je tvůrci měnit nemůžou, protože je kolem toho základna fans, která vyžaduje některý věci stejně.

Uncharted 4: A Thief's End (29h)

Rise of the Argonauts - Steam deck
Prijemna zabavka cca 10 hodin. Screen nemam bo sem nevedel jak se na decku dela. Snad priste :-D

War for the underworld - Undergames DLC

RTS+Sims :) DLC me dalo cca 30 hodin za kazdeho.
Asi bych za to neutracel, ale jsem fanda zanru.
Protoze scenare jsou male, tak to chce snizit rychlost na 60% a uzivat si vice mikro.

DEEFHA: Jo a jen pro pořádek - teď jsem zjistil, že DNF se na X360 renderuje v 640p, meh. A stejně se obraz často seká... Nevím teda, jak je na tom PS3 verze, ale tohle je dost trapas :-)

Duke Nukem Forever na Xbox 360. DNF jsem měl v backlogu skoro stejně tak dlouho, jak dlouho ta hra vznikala :-) Tehdy před deseti lety jsem rozehrál PS3 verzi, ale nikam moc daleko jsem se nedostal, protože... No, asi jsem měl na hraní něco lepšího (v roce 2011 se celkem urodilo). Každopádně jak teď nedávno leaknula ta verze z roku 2001, tak jsem si řekl - OK, nedá se nic dělat, musím mít kontext kompletní. Je prostě potřeba vědět, jestli ta hra, která z toho všeho nakonec o deset let později konečně vylezla, byla opravdu tak špatná až do konce. Asi za 12 hodin (přesně nevím, offline X360 neměří čas) jsem měl hotovo, ale jasno v tom pořád úplně nemám.

Přenesl bych se přes rozpačitou grafiku (místy mi to připomínalo Doom 3 nebo Quake 4, obě tyhle hry ale vyšly 6-7 let před DNF!). Přenesl bych se přes otravně dlouhé loadingy (30-40 sekund se na X360 načítalo třeba i Rage ze stejného roku, ale tam se to trochu dalo pochopit...). Přenesl bych se snad i přes totální linearitu a do očí bijící koridory (ačkoliv DN3D byl v tomhle směru hotový open world). Ale přes co jsem se nepřenesl, to jsou ty dva sloty na zbraně. Absolutně nedokážu pochopit, koho tohle mohlo napadnout. Všechny FPS z devadesátých let přece byly o hromadě různých zbraní, které poskytovaly zábavnou volnost ničení, DN3D hlavně! A teď najednou tohle?

Hlavně kvůli omezení mít u sebe jen dvě zbraně jsem na začátku hrozně trpěl. DNF navíc dost úsporně pracuje s municí (obvykle se nikde moc neválí, spíš jen co vypadne z toho, co zabijete, ovšem musíte to nejdřív zabít, ehm, žejo...), což mi připomínalo spíš nějaký survival... Tak moc jsem to chtěl hrát jinak! Ale DNF v tomhle směru prostě jako by nebyl Duke. Něco jako Doom 3 není Doom :-), jenže ten se mi paradoxně docela líbil... Ale abych neodbočoval:

Takže asi do poloviny jsem hrál na mou obvyklou střední obtížnost, ale pak jsem prostě musel přepnout na "Piece of Cake", protože jsem pořád chcípal (už mi není dvacet...) a ty neskutečné loadingy mi hrozně drásaly nervy :-/ Moc mi to ovšem nepomohlo u těch několika levelů, kdy je Duke zmenšený a musí se dostat přes různé hopsací a prolézací vražedné puzzly, které mají checkpoint samozřejmě jen na začátku a na konci, žejo... To bylo něco strašlivého, zase jako z nějaké úplně jiné hry. Stejně jako ta pasáž ve vetřelčím hnízdě nebo debilní levely pod vodou.

Jak to tak sepisuju, tak koukám že vlastně nevím, co bych napsal pozitivního :-D Z téhle hry mi prostě v paměti utkví asi jen ty špatné okamžiky, ale mezi tím zbytkem není nic, co by nějak zvlášť vybočovalo z průměru. Nějak se vytratila i typická atmoféra, díky které se DN3D stal tak populárním. Technicky se snad dá něco dohnat (na konzolích teda už ne, ale PC verze dostala opravný patch, který zrychluje loadingy a přidává další dva sloty na zbraně), ale tu atmosféru nevrátí už nikdo. Nevím, jestli se vůbec chci pouštět do DLC "The Doctor Who Cloned Me", abych si ten dojem nezkazil úplně.

DNF je prostě hrozně divná hra, na které je nejlepší vlastně to, že nakonec přece jen vyšla. Chtělo by to reboot :-)

Quake (+ 4 DLC) cca 28h - Asi jedna z mála 3d stříleček minulosti, která mi pořád nějak unikala a to jsem hrál i dohrál všechna pokračování, kde byla single kampaň. Když jsem narazil na remaster, kde je ještě hromada úrovní navíc, tak jsem neváhal. První epizoda aneb vlastní Quake mě až tak nezaujala a konec přišel až moc rychle. Následující DLC se mi líbily víc. Víc zajímavejch zbraní, předmětů, nový enemáci a zajímavější rozsáhlejší mapy. Postupně mi přišly mapy víc a víc rozsáhlejší a některý dost tuhý i na průměrnou obtížnost. Sice ta grafika na dnešní poměry horší, ale hratelnost super, to mi často u dnešních stříleček schází.

Demon's Souls 35h PS5

první souls, 17 bossů, ke kterým je cesta důležitější než cíl. umbasa!

Hades (62h)
Znovu a lépe

Jsem na sebe pyšná, že jsem nerozmlátila Switch 😁 Horace dokončen za 26 hodin. Pixelovka, skákačka plná nejrůznějších mechanik a arkád. Příběh super, dojemný, se zvraty. Jooo a počet smrtí 2219 😁

Ring Fit Adventure na Nintendo Switch, a pak že to nejde dohrát! :-) Samozřejmě mám za sebou "jen" příběhovou linku, hra se dá hrát několika způsoby dál. Zabralo mi to 34 hodin během půl roku, pravidelně 3-4x týdně. Uběhnuto 106 km, spáleno 13000 kcal, Ring-Con stisknut 14000x, o ostatních cvicích ani nemluvě. Několikrát jsem o mém progresu informoval v Nintendo klubiku (začátek, level 100, level 200), takže se nebudu opakovat. Snad jen že tohle se Nintendu opravdu povedlo, nelituju ani koruny (Switch jsem loni pořídil v podstatě hlavně kvůli tomu) a rozhodně budu pokračovat dál. Jo a ty závěrečné titulky jsou naprosto boží, ale to se vyfotit nedá - takže taky zamakejte, ať si je můžete užít! :-D

Trek to Yomi / PS4 / 7 hodin

Rikal jsem to uz u Gusty s Ushima a budu se opakovat u Trek to Yomi. Zapadaci by se meli na adaptace japonske kultury vykaslat, protoze to vzdycky poserou a tyhle hry si na Japonsko akorat hraji a chybi jim... duse. Trek to Yomi kazdopadne zacina slibne. Pomrkavani smerem k filmum Akiry Kurosawa s cernobilym filtrem funguje dobre, prostredi je vymodelovany skvele a na vsechny obrazovky je radost se divat, stejne, jako na praci s perspektivou, ale pak se to cca u pate kapitoly posere, protoze hlavni postava vstoupi do podsveti yomi, kde na vas autori vytasi nekolik stupidnich hadanek a hlavne - trojici porad dokola se opakujicich nepratel, kteri jsou extremne otravni a jejich likvidace hranici s frustraci, protoze na ne poradne ani nefunguje serie komb, ktera se postupne ucite, protoze si vystacite akorat s jedinym blokem a dvema seky. Vic nepotrebujete a pokud slozitejsi combo pouzijete, tak zbytecne, protoze vam je nepratele resetuji. Podsveti bohuzel trva neunosne dlouho a navic narazite na doslova kretensky rozmistene checkpointy. Tam kde maji byt chybi a tam kde byt nemusi jich je az moc. Trek to Yomi si hraje i na bossfighty, ktere jsou smesne jednoduchy a prijde mi absurdni, aby vas petice obycejnych nepratel trapila vic, nez bossfight uzavirajici kapitolu. Vsechno spatne. Sice chapu, proc nas autori vzali do podsveti. Chteli nam totiz ukazat tzv. Yokai - demony a mytologicke postavicky. Ty sice uvidite, ale jenom coby polozky v bestiari ve forme sbiranych predmetu. To si kliden mohli odpustit a mohli je alespon pouzit coby nepratele misto toho, aby umele zvysovali obtiznost tim, ze jenom pridavaji pocty nepratel v kazde dalsi obrazovce. Po naprosto famoznim a preciznim Sifu je Yomi coby indoe bojovka tezky zklamani, protoze tahle hra mohla byt stokrat lepsi.

Posledni tri hodiny dohrany se sebezaprenim 6/10