Shadow Warrior 3 (2022/2023) / PS5 Pro / 10 hodin / #dohrano

Tenhle rebootovaný Shadow Warrior, to je fakt děsně divná série. Každá z těch tří her je úplně jiná a vlastně to celé vůbec nijak nedrží pohromadě... Jako první jsem (jak je mým zvykem) zkoušel trojku, už před dvěma lety na Xboxu. Po pěti hodinách jsem ji zhnuseně zahodil a dalo mi pak hodně přemlouvání, abych se pustil i do předchozích dílů. Ty byly naštěstí jiné: nedávno dohraná oldschool lineární jednička mě bavila, jakoby-openworld dvojka s hubem nakonec vlastně taky (byť byla mnohem víc arénovitá, než jsem čekal). Ale ve trojce jsem se opravdu nemýlil.

Zjistil jsem totiž, že na PSN mám koupenou celou Shadow Warrior Trilogy, ze které jsem tedy už měl odehrané první dva díly a ta trojka na mě tak smutně koukala... OK, pustil jsem se do ní znovu! Nevím, jestli to způsobil syndrom PS vs. Xbox (ale tohle je mi osobně fuk), nebo jestli jsem se za ty dva roky tolik vytrénoval (ale FPS já vlastně ani moc nehraju)... Každopádně jestliže jsem se na Xboxu po pěti hodinách nedostal ani přes prvního velkého bosse, který je kousek za třetinou hry, tak tentokrát jsem to měl za deset hodin hotové celé. A ani chvíli jsem se nebavil.

Kde už jsem tohle jenom sylšel? Á, už vím - když jsem s maximálním sebezapřením dohrál Doom Eternal! Takže abych tu agónii už neprotahoval: Shadow Warrior 3 je jako Doom Eternal, který se nebere tolik vážně. A má trochu míň barviček (to má ale v podstatě každá FPS). A párkrát si vyšel na rande se Serious Samem. Jinak je to fakt úplně to samé jako přes kopírák. Aréna, cutscéna, hopsání a znovu dokola, až do samého konce. Všichni jsou totální bulletsponge sráčové, kterým nic neudělá ani headshot. Bossové jsou vícestupňoví a když je byť sekundu před koncem nedáte, jdete na ně znovu od začátku. Všudypřítomné zaklínadlo jump-jump-airdash "vylepšil" ještě grapplehook, navíc naimplementovaný tak debilně, že budete mít chuť na něm vývojáře uškrtit. V podstatě to jediné, co za něco stojí, jsou ony zmiňované custsény.

A to je, jak jistě uznáte, opravdu málo.

Wolfenstein: New Order / 15h / Gamepass / #dohrano
Další hra z backlogu odškrtnuta. Začal jsem hrát někdy 2021, pak jsem se k hraní dvakrát vrátil, dohrál až teď.
Ani nevím, co mi na tom předtím nesedlo, teď mi to připadalo super.

DEEFHA: To jsem taky nedohrál. Taky nevím proč. Já pořád přeskakuju z jedné hry do druhé, jako ta včela. Tím to bude.

Genesis Noir (2021) / XSX / 5,5 hodiny / #dohrano

Díky Infinite Backlog jsem už objevil spoustu zajímavých her, a tohle je zatím jedna z nejzajímavějších. Právě tam běží challenge event Shades of Grey a jsou v něm samé tituly, které se vyznačují absencí barev (jasně, černá a bílá jsou taky barvy, ale však si rozumíme). Některé jsem už hrál, některé jsem aspoň znal. A na Genesis Noir jsem se tak jako tak chystal už od té doby, co jsem ho někdy loni zahíédl v Game Passu. Checknul jsem tedy, jestli tam ještě je - a protože byl, tak jsem se do toho pustil.

Očekával jsem detektivní adventuru, neúspěšného zahořklého hrdinu, osudové ženy, noční jazzové kluby, rádoby silácké hlášky a trochu toho nezbytného filosofování o životě... Prostě takové ty klasické noirové rekvizity. A jako jo, vlastně jsem to svým způsobem dostal. Ale jinak je tahle hra hlavně o stvoření a zániku vesmíru, paralelních světech, černých dírách, cestování v čase, (meta)fyzice a nekonečné lásce. Do černobílého výběru se navíc musela dostat na základě doporučení někoho, kdo ji nehrál - hra totiž prakticky neustále mění tvář. Grafická stránka je sice po celou dobu extrémně stylizovaná a převážně outlinová, ale k původní černé a bílé se brzy přidá zlatá. Pak se objeví další barvy a efekty a nakonec jsem se dočkal něčeho tak psychedelického, že jsem skoro nevěřil vlastním očím.

Navíc má každá použitá barva svůj přesně daný význam. Symboly a asociace! To je to, co drží Genesis Noir pohromadě. Není to totiž ani tak plnohodnotná adventura, jako spíš série interaktivních animovaných scén, proložených různými hlavolamy a rébusy, které posunují děj. Některé jsou nečekaně obtížné, ale ani ne tak samy o sobě, jako spíš tím, že vám hra vůbec neřekne, co a s čím právě teď máte dělat. Na všechno musíte přijít sami, hra neobsahuje žádnou nápovědu, které by se dalo chytit, a ovládá se pouze kurzorem a jedním tlačítkem. Takže je potřeba si všeho všímat, sledovat barvy, tvary, zvuky... a symboly. Hlavně symboly. Umberto Eco by z téhle hry měl myslím radost a možná by měl pár nápadů, jak ji ještě vylepšit.

Hra se nedá nedohrát, nemůžete v ní nijak umřít ani se ztratit, ale možná budete mít v průběhu chuť ji vzdát. Totiž nejen už zmíněná vizuální stránka, ale i samotný gameplay je skutečně hodně experimentální. Kdyby byl příběh jen o hodinu delší, tak bych to asi vzal taky. Chtěl jsem hru dojet v jednom zátahu, protože mi bylo jasné, že když ji přeruším, tak druhý den už vůbec nebudu vědět, o co jde... Takže jsem to dal a nakonec jsem byl odměněn velice hutným herním zážitkem s přesahem do mnoha směrů (včetně hudby, která je taky neuvěřitelně dobrá). Pokud jste Genesis Noir už hráli a nebo si ji na základě mého popisu máte chuť zahrát, tak mi pak schválně dejte vědět, co jste na to říkali. Případně kdy a proč jste to vzdali :-)

Držím palce!

Like a Dragon: Pirate Yakuza in Hawaii / PS5 / 41h / #dohrano
Eh. Je toho moc na to, aby to bylo DLC k LaD: Infinite Wealth, ale imho málo na to, aby to byla samostatná hra. Platinu jsem dodělal, ale spíš z Yakuza fanboy povinnosti (a protože byla relativně jednoduchá)

TOFI: Watch Dogs Legion - Bloodline DLC / PS5 / 6h / #dohrano

Blasphemous / 23 hodin / Steam Deck / #dohrano
Trochu ujetá metroidvanie. Dal jsem dva ze třetí konců. Ten třetí bych býval rád taky, ale tato hra má něco co mě dost sere, a to je velmi snadná možnost totálně se odstřihnout od dalšího pokroku v důležitým questu jenom jedním chybným rozhodnutím. Až v tyhle hře budete chtít nějaké postavě pomoct od nekonečný bolesti, tak se na to vyserte... Nechte ji trpět, nebo si taky locknete 100% dokončení. Takhle jsem v tom jenom za 94% ale už mi to stačí. Hra je jinak skvělá se super atmosférou. Bossove jsou hodně nápadití a často jsou definicí slova "abomination".

ELHO_CID: jak pise kolega, dusicky bylo nejlepsi nechat si na uplnej zaver, kdy jsi mel vymaxovany litani nad mestem a s takovou to bylo jako sbirat je hrabemi a slo to celkem rychle.

ELHO_CID: No já vlastně tím, že jsem grindoval ještě před ukončením hlavního questu, tak jsem pak byl se vším totálně na maximu a ty finální bossy jsem dával s prstem v nose :-) To bylo super. Nerad u hraní oc trpím a myslím, že jinak by mi ty potvory daly mnohem víc zabrat...

DEEFHA: Me to taky moc bavilo, ale zachranovani dusicek mi uz prislo jako zbytecny grind, takze jsem jich sebral jen cca 30%. Proste collectibles jsou moje achilova pata. Je vecna skoda, ze Mikami pak Tango opustil, cimz studion vlastne odsoudil k zavreni. I tak to byla rekordni doba, po kterou zapadni firma vlastnila v japonsku herni studio.

Avowed / 44,5 hodin / PC / #dohrano

Musim rict ze nechapu tvrzeni z recenze Vortexu, ze se to da dohrat za 15h :D. Pustil jsem to velice skepticky s tím, že se podivam na tu novinku, popadnu neco obourucniho a .... zastavil se na finalnich titulcich. Po dlouhé době jsem měl pocit, který jsem měl kdysi u Fable 1. Všechno krásně odsýpá, progres konstantní, všude dostanete odměnu, příběh je dospělý, rozhodnutí děláte zajímavá až tak, že se podivam zda existují jiné konce.Graficky je to pěkné. Hra neklade nějaké přehnané nároky na hráče. Je to jednoduché rubačka s mechanikou upgradů. I když si nic nevylepšíte, tak vám hra nadělí v adekvátní lokaci adekvátní zbraně/zbroje. Jen pro ty zajímavé se musíte trošku zatoulat do dungeonů nebo píchnout nějakého bosse. K ruce se vám časem otevřou 4 parťáci a 2 mohou být aktivní. Zastupují v podstatě to co vám bude vzhledem k vašemu buildu chybět. Fighter/ranger/cleric/mage. Já to dohrál s plechovkou a obouručním mečem co by warrior. Věřím ale, že kouzelníci budou mít asi nejvíc zábavy. Měl jsem radost jak se to celé krásně hýbalo.

Ghostwire: Tokyo + DLC (2022) / PS5 Pro + Portal / 61,5 hodiny / #dohrano

Vůbec nic jsem od toho nečekal a nakonec se z toho vyloupla čtrnáctá platinka :-) V době vydání jsem tuhle hru abslutně minul, když jsem si teď po dohrání zpětně pročítal recenze, tak tomu všichni dali lehký nadprůměr a obecně jako že meh... Nevím, tak to jsem asi hrál jinou hru. A nebo je to možná tím, že v PS Plus Extra (ale bylo to i zadarmo na Epicu) je verze se všemi DLC a asi už i řádně odladěná. Každopádně tak smooth gameplay jsem už dlouho nezažil a po prvním spuštění mě to prostě chytlo tak, že jsem se od toho čtrnáct dnů nedokázal odtrhnout.

Premisa je celkem jednoduchá: v Tokiu se něco stane zrovna ve chvíli, kdy se vy jakožto hlavní hrdina ženete na motorce do nemocnice za svou sestrou - ležákem. To něco vás sejme jako všechny ostatní, prostě z celého Tokia zmizí všechno živé. Tedy kromě koček, psů, ptáků a... samozřejmě vás. Protože do vašeho umírajícího těla na poslední chvíli vstoupí duch lovce démonů a umožní vám dál přežívat ve světě, který místo lidí zaplnili(y?a?) yōkai. To jsou tradiční japonská strašidla, řádně děsivá, hrozivě nebezpečná a celkově prostě parádní :-)

Pokud znáte mangu/anime Jujutsu Kaisen, tak tohle je vlastně něco dost podobného. Prozkoumáváte open-city prostředí (nemáte sice k dispozici celé Tokio, jen proslulou čtvrť Šibuja, ale i to úplně stačí). Lovíte démony, plníte vedlejší úkoly (většinou založené na japonských urban legends), hledáte svatyně a modlitebny (ty první čistíte od duchů, čímž postupně odkrýváte mapu, u těch druhých se pomodlíte, čímž se vám zvýší některý z bojových aspektů). Sbíráte různé předměty a odevzdáváte je kočkám (ty teď vedou všechny prodejny a obchody), za to dostáváte nejrůznější odměny, sbíráte zlaté krystaly, za které se ve světě duchů dá nakupovat (jídlo, vybavení atd.). Používáte magické svitky, krmíte pouliční psy (ti vám za odměnu vyhrabou pár zlatých krystalů), lovíte místní ikonické potvory...

Mapa ve stylu Ubisoftu ikonkami různých činností prostě doslova přetéká, což bylo něco pro mou průzkumnickou mánii! Navíc je tu věc, kterou se dozvíte až v průběhu hraní a která na mapě není: duše všech 240 tisíc lidí, kteří ze čtvrti zmizeli a které je potřeba najít a vrátit zpátky (jen pro info - čtvrť Šibuja oficiálně opravdu obývá cca 240 tisíc lidí). Duše chytáte do papírových lapačů, které pak přikládáte k veřejným telefonním přístrojům v budkách (!), díky čemuž se dostanou na to správné místo. A mimochodem - ty duše musíte najít opravdu všechny, protože je za ně trofej (a pokud to stihnete před ukončením hlavního questu, tak ještě druhá). 240 tisíc duší! Sice je naštěstí nesbíráte po jedné, ale ve formě jakýchsi mluvících světélkujících chuchvalců obsahujících asi stovku duší... No ale stejně, počítat umíme všichni.

Bylo to celé prostě fuška. Naštěstí jsem se velice brzy naučil používat tzv. spectral vision, což je něco jako obdoba Kiroshi scanneru v CP2077 nebo detective mode v Batman: Arkham sérii. Ostatně vibes těchhle dvou mých oblíbených her na mě z Ghostwire vykukovaly na každém rohu. Jakmile jsem se trochu vyleveloval, stalo se likvidování yōkai podobně zběsile zábavné a efektní, jako krájení chamradi v CP2077 na kousky (jen mi trochu chyběla nějaká ta katana, v Ghostwire totiž buďto střílíte a nebo trháte holýma rukama, nic mezi tím). A jakmile jsem díky spectral vision zjistil, že dušičky se nacházejí i na střechách, začal jsem vesele používat něco jako grapple hook (ale za pomoci létajících potvor) a následně vesele glidoval mezi budovami úplně jako netopýří hrdina :-) Nakonec jsem úplně všechno našel nez návodu, na což jsem neuvěřitelně hrdý.

Dalo by se toho napsat ještě moc o tom všem, co jsem (rád!) ve hře musel všechno objevit, co se naučit a pochopit. Co jsem se všechno dozvěděl během postupu hlavním příběhem (který není moc dlouhý, složitý ani překvapivý, ale i tak stojí za to). Mohl bych vyzdvihnout naprosto geniální ozvučení (díky různým ruchům dokážete nakonec i poslepu poznat, co se k vám blíží, jak je to daleko a nebo že je nablízku nějaký zajímavý předmět), stejně jako příkladné využití všech vlastností DualSense (zvlášť haptické triggery a interní reprák si přišly na svoje, obojí neuvěřitelnou měrou přispělo k atmosféře). Mohl bych se rozplývat nad DLC v démony posedlé školem které patří k tomu nejděsivějšímu, co můžete (nejen) v téhle hře zažít. Producent Shinji Mikami se tady jakožto otec série Resident Evil prostě dokonale vyřádil.

Ale ono bude asi lepší, když si to prostě zkusíte zahrát sami a dáte tomu šanci. Já už teď jen doporučím povedený soundtrack (tady aspoň závěrečné titulky, které jsou částečně podkreslené i nádherně podanými tradičními japonskými ukolébavkami). Jo a upozorním vás, abyste se jako já strachy málem neposrali, až ve hře poprvé narazíte na Hyakki Yakō. To je ale jen jeden z mnoha zážitků při hraní téhle hry, na které už nikdy nezapomenu. Celkově - Ghostwire: Tokyo je pro milovníky japonského folkloru a urban legends naprostá povinnost a vlastně vůbec nechápu to vlažné přijetí při vydání. Pro mě je to zatím největší překvapení letošního roku (myšleno v rámci toho, co jsem zatím letos hrál). Ale máme teprve březen, že :-)