Sin and Punishment: Star Successor / Wii / 10 hodin / #dohrano

Pred par lety jsem uspesne dotahl do konce prvni dil, cili nezbylo nic jineho, nez dorazit do konce i dil druhy. Ten jsem pritom rozehral chvli po vydani v roce 2010, ale nedotahl jsem ho od te doby do konce. Hra obsahuje totiz nektere neskutecne frustrujici a desive pasaze, ktere mne po dohrani vzdy donutily hru na chvili odlozit a znate to - z denni pauzy se stala tydenni a posleze "na neurcito". Ale vzdycky, kdyz jsem si k ni sednul, strasne mne hra chytla a bavila a zpetnou optikou vzato se divim, jak mi hra mohla tehdy pripadat jakkoliv narocna- no taky jsem mezitim dohral nekolik her tohoto zanru a uz mi to asi tak neprislo. Hlavni motivaci je ale samozrejme megapraskova grafika s unikatnimi bossy, naprosto ujetym pribehem o dvou detech, proti kterym se spikne cely vesmir i se svymi tvurci najednou. Jakoze - proc chtit od her cokoli mensiho? Nezbyva, nez se chopit strelne zbrane s neomezenou munici, verneho meciku a prokosit si cestu ven, kam ani buh nechce pachnout.

Hra ma jenom 7 levelu, ale jsou radne dlouhe - pocitejme zhruba hodinu na level - no obcas jsem nektere pasaze opakoval. Proti prvnimu dilu je ale tady nekonecno continues, takze se skutecne nejde vymlouvat na to, ze by hru "neslo dohrat". Jako vetsina modernich her od studia Treasure - opak je pravdou. Tuto hru neni mozne nedohrat. A protoze nabizi skutecne pestrou paletu prostredi (v ramci kazdeho levelu se nejmene trikrat vzdy zmeni vizualni tema) a dechberouci design nepratel a jejich paternu a v neposledni rade take uzasnou hudbu - od hry se tech par hodin (byt rozlozenyych v mem pripade do bezmala patnacti let, ehm ehm) nebudete chtit odtrhnout. Je to presne ten typ hry, ktery budete chtit ukazovat navstevam a kochat se jejich svesenymi celistmi, jak obdivuji holomajznu na obrazovce, kterou vy samozrejme bravurne zvladate. Cista radost!

Na hre vyzdvihuji primocare ovladaci schema - zakladni strelba / mec na tlacitku B, nabijeci strela / zamerovani na tlacitku A a k tomu jeste uskoky s nekolika framy nesmrtelnosti na tlacitku Z. Nic vic. Zbytek obstarate joystickem a zamerovanim Wiimotu, kterym musite zbesile zamerovat. Pravdou ale je, ze hra je stavena primarne na klasicky (Game Cube) ovladac, podobne, jako prvni dil - takze ta zbesilost je spise jen povrchni - ve skutecnosti je to preciznost, ktera vyhrava. Ja si ale teda hru s ukazovatkem Wiimotu uzil vice. Rovnez je zde mozne pridat do hry druheho hrace, ale ten je redukovan jenom na zamerovac a do hry neprinasi nic extra zajimaveho.

Na zaver bych dodal, ze hra prece jenom neni takovej nasleh, jako prvni dil pro Nintendo 64, ale je to porad naprosto exceletni "desitkova" strilecka - pokud mate radi japonske holomajzny, tohle je zcela bez diskuze naprosta nutnost. Navic jde o posledni puvodni titul tohoto legendarniho studia a i proto zatlacuji slzu a vrele doporucuji si hru kdyz uz ne zahrat, tak zkouknout alespon na Youtube. Je to vazne dobry!

Basic Math (1977) / Atari 2600 @ RetroArch / 1 hodina / #dohrano

Vždycky, když jedu vlakem navštívit předky na rodnou Vysočinu, tak se snažím o lehký digitální detox. O brain rot nemusím mít starost, protože právě na Vysočině jsou ještě místa, kde je signál tak mizerný, že na displeji smutně svítí EDGE a s tím si dneska nepřečtete ani zprávy, natož abyste mohli sjíždět lolitky na TikToku. No a herní detox jsem pojal taky úsporně - už s sebou netahám Steam Deck v plné polní, ale jen Miyoo Mini :-)

Pokaždé si na hraní dopředu vyberu nějakou obskurnost, kterou se pak během víkendu snažím dohrát. Minule to byla povedená westernová arkáda Gun.Smoke z roku 1988, tentokrát jsem se rozhodl zabrousit ještě dál do historie. Atari 2600 je konzole, kterou to (aspoň pro mě) vlastně všechno začalo. Některé hry na ní vypadají překvapivě dobře (vzhledem ke skromným technickým možnostem) a jsou relativně zábavné i dnes, jiné hry jsou na tom přesně naopak. No a ano, Basic Math je samozřejmě ten druhý případ :-) Ale to jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal hrát.

Edukativní hra, navíc jedna z prvních - to mluví samo za sebe. Hra, která má nádherný vizuál obalu, ale ve hře samotné se samozřejmě nic z toho neobjeví (ani by to nebylo technicky možné). Hra, ve které můžete trénovat čtyři základní aritmetické operace, a to ve variantách s jednomístnými a dvoumístnými čísly. To dohromady dává oněch "osm her", které jsou avizované na obalu :-) Nicmémě: "Both contemporary and retrospective reviews were generally unenthused by the game with common criticism being that it had poor quality graphics and was not appealing in terms of gameplay or control."

A to je pravda, protože nuda je to strašlivá a ovládání opravdu příšerné. Právě díky němu mi dohrání, resp. získání všech retroachievementů (protože hra samotná žádný konec nemá) trvalo celou hodinu, i když by to jinak byla záležitost na pár minut. Malou násobilku ještě ovládám a ani operace s dvoumístnými čísly mi zatím problémy nedělají :-), ale právě díky ovládání jsem několikrát omylem odpověděl špatně a jelo se znovu. Jo a musím taky zmínit naprosto ďábelské barevné podání - každá operace má svoji paletu a některé z nich jsou opravdu jen těžce stravitelné (viz druhý screenshot níže).

Rouhodně to ale byla zajímavá exkurze do dávných časů a těch šestnáct snadných retrochievos se taky hodilo. Přiznám se, že jsem to dělal hlavně kvůli nim :-D

Ovšem na příště už mám vybranou takovou záležitost, ze které vám všem spadne čelist. Fakt!

Bioshock 2/15h/xbox /#dohrano
Líbilo se mi to kupodivu víc než jednička. Hackovací minihra byla jednodušená, protože kdo má ve střílečce náladu na puzzly. Příběh o návratu do podmořského města už nebyl tak šokující, ale přišel mi lépe podložený a vysvetlený motivací postav. Možnost nechat sestřičky sbírat Adam a riskovat pro větší zisk mě bavila. Jsem zvědavý na trojku - Infinite.
Sherlock Holmes : Crimes and Punishments/7h/xbox /#dohrano
Lepší než ten Cthulhu díl, ale pořád ne tak dobré jako jejich pozdější počin Devils Daughter. Technický stav a úroveň hry bych odpustil, že není dokonalá, zub času, že jo. Ale to, že detektivní část je poněkud děravější už je větší problém. Nejsem až tak velký čtenář detektivek, ale Doylea přečteného mám a Holmes si podle mě zaslouží lepší scénář. Ale dohrál jsem to, konečně v oblasti detektivních her moc velká konkurence není,takže to má místo žebříku svého žánru.

Stellar Blade / PS5 / 36 hodin / #dohrano

Tahle hra mě během svého uvedení nějak minula, ale díky zdejším recenzím jsem tomu nakonec dal šanci.
A teda takovouhle jízdu jsem nečekal. Na kvalitu Nieru to samozřejmě nemá, ale i tak to bylo mimořádně kvalitně strávených 36 hodin, z nichž asi 10 jsem se kochal hlavní hrdinkou ve foto režimu.)
Ne jako fakt, z žádné jiné hry nemám tolik screenshotů. Za to je mi trochu stydno, ale což. Pro příznivce sci-fi žánru, hutné řežby s dokonalým ovládáním a vnadných asiatek je tohle jasná volba.

Jediné mínus jsou trochu monotónní a tupé sidequesty, ale co by člověk pro nové bikini neudělal.

Dave the Diver / PS5 / 66 hodin / #dohrano

Čekal jsem feel good relax, pohodu a nezávislárnu a dostal jsem místo toho nekompromisně tvrdou korejskou šichtu s troj-áčkovou produkcí kamuflovanou pixel artem. Klidně moh být tenhle držitel ceny BAFTA o dvacet hodin kratší včetně DLC kolaborace s Yakuzou, Balatrem a Dredge a vůbec bych se nezlobil. Tak jako tak byla tahle kompilace miniher s vlastními minihrami moc fajn.

Clair Obscur: Expedition 33/40 hodin/#dohrano

Gaypass se hodí, hráno na Pc.
Ale jooo, moc pěkná grafika a dokonalý soundtrack co nedostanu z hlavy!!! Asi jako Xeno X, ten je v mozku taky zarytý navždy. Nějaké challenge jsem nechala, ale jinak poměrně poctivě hledala a likvidovala co se dalo. Souboje super, i když jsem nejsem fanda quick time blbostí. Jen nevím, jestli jsem spokojená s tím koncem.... Tak jako tak jsem si užívala :) 4,5 kadibudky z 5 bych dala

Clair Obscur: Expedition 33 / XSX / 45 hodin / #dohrano

Och, toto bola asi moja zatiaľ druhá najobľúbenejšia hra tohto roku a obrovské pozitívne prekvapenie. Vynikajúca autorská vízia, príbeh, ktorý má čo povedať, dychberúci visual design a hudba, ktorá nemá žiadne právo byť takto dobrá. Dohral som to do dohrana, lvl 90, takmer všetok optional content vrátane challenge "endless" veže.

9.9/10 (0.1 dole za skákacie/parkúrové pasáže, ktorých je tam síce asi 5, ale je to presne o 5 viac, než by v hre s takto floaty pohybom malo byť.)

Dead Island 2 /PC / 45,5 hodin / #dohrano
Po vydařený zombie rubačce Dead Island jsem teď rozehrál a dohrál i druhej díl. Graficky je to samozřejmě uplně někde jinde, ale jinak skoro ze všeho jsem měl pocit takovýho dejavu. Prostředí mi přišlo hodně podobný naopak asi mín variabilní. Je to prostě pořád jen město. Ale asi víc variabilnější je útok aneb jak zabít zombíka na 1000 a 1 způsob :) Zhruba do 3/4 hry jsem se snažil plnit i vedlejší úkoly, než mě přestal boj bavit a ono ty vedlejší úkoly o ničem jinym nejsou. To je jen ve smyslu dojdi tam a tam a pak 10 minut likviduj všechno, co se na tebe řítí. Pak už jsem na zbytek ostatních vedlejších úkolů rezignoval a vzal to přímo po hlavní příběhový lince, která je na béčko vcelku slušná :)

Velvet 89 (2024) / Steam Deck / 1,5 hodiny / #dohrano

Připomínka Sametové revoluce ve formě hidden object game (resp. hidden person aneb Where's Wally na přelomu dějin). Už to tady dohrál kdekdo, takže to asi nebudu víc komentovat. Snad jen že v roce 1989 mi bylo jedenáct let, což bylo přesně tak akorát na to, abych pochopil, že jsem měl ohromné štěstí. I když u nás na maloměstě všechno probíhalo úplně jinak, tak to prostě do budoucna znamenalo, že jsem v socialismu prožil jen tu část života, na kterou stejně v průběhu dalších událostí zapomenu. Přesně tak se nakonec i stalo a jsem za to moc rád.

Nicméně kdyby ta revoluce tehdy byla trochu míň sametová (ze strany "revolucionářů"), tak jsme dneska ty zkurvené komunisty nemuseli mít tam, kde i po těch pětadvaceti letech pořád jsou. Někdy trocha násilí prostě neuškodí. Nejhorší na tom je, že až se to za chvíli zase otočí na druhou stranu, tak oni se s tím párat nebudou.

Ale to sem nepatří.

Half Life: Opposing Force / 10 hodin / PC #dohrano

Tuto hru jsem dohral jedinkrat v zivote a to v dobe vydani - a moc se mi libila. Chvilemi mi dokomce prisla lepsi, nez puvodni Half Life - prostredi je vice komplexni, nove zbrane zajimave a interakce s vojaky mi prisla velice vitanym a necekanym doplnkem. Atmosfera super, obtiznost tak akorat, sekce na Xenu v podstate anulovany - proste mi to sedlo.

Tedka mi ale hra prijde, ze zestarla dost blbe. Uz prvni Half Life s odstupem casu poztracel vetsinu sveho lesku a primarne motivuje jenom nostalgie. No Opposing Force ukazuje svuj vek jeste vice. Puzzly jsou prilis primitivni, souboje repetetivni a i ty nejtezsi pasaze neni problem odehrat pomoci magnumky, ktera umi trefit jen jediny trojuhelnik cile a po dvou vystrelech povoli i silnejsi skvadry nepratel. Neni v tom zadna elegance - vyzadovany skill se vice blizi klasickemu Quakovi, nez-li akcni adventure. U simulatoru vojaka je to pochopitelne.

No asi nejhure dopadla interakce s vlastnimi vojaky - atmosferu to dokresluje dobre, ale prilis rychle cloveku dojde, ze jsou naprosto k nicemu a krom povinnych pasazi jsem je proste nechaval stat na miste a ignoroval.

Hudba, grafika a celkovy design je porad velmi dobry, na to si nemohu stezovat - cele to dava hlavu a patu a hru jsem dohral vlastne rad. Ovsem z vedomim, ze k teto se asi nikdy v zivote uz nevratim (a neni mi to lito). Nekdy ty midgeny proste nezestarnou dobre. Uvidim, jestli dostanu chut na Blue Shift.

Clair Obscur: Expedition 33 / 31h / PC / #dohrano

Nebudu kolem toho chodit dlouho. Je dost recenzí na tuhle hru. Mne ucarovala hudba a nevsedni zápletka už při spatření prvního traileru. Po jejím rozvázání a pochopení? jsem trochu vystřízlivěl, ale i tak davam hře 7/10.
Plné hodnocení nedám protože mi nesedl system jrpg a quick time mechaniky. Nesedla mi vizuální stránka hry. V recenzích slýchám, že je to krásné. No ono je, někde v lese na paloučku, nebo u ohýnku, ale pak zjistite, že celá ta kulisa je strašně prázdná, koridor, monstra poměrně ošklivá a celé jak sešité z Alenky v říši divů, Sack boye a zbylých assetů z Dark souls. Přišlo mi to jako sýrový popcorn. Takové nic v puse s velkým očekáváním. Alespon jsem si olízl prsty. Příběh hezký, ale týjo, mohli tam dát pointově něco uchopitelnějšího.
Každá postava má trochu jinou mechaniku, navzájem se efekty potkávají a proplétají, takže je z toho celkem dost variací. Já už ke konci jel rovně do cíle, protože me nebavilo řešit nic kolem. Asi v polovině hry jesem přepl na nejsnažší obtížnost, protože mi nepřišlo zábavné minout o pikosekundu úskok/parry a být instantně mrtvý. Rozdíl v obtížnosti šel bohužel rapidně dolu a výzva to už skoro nebyla. Jestli jsem opakoval "jednu !" bitku od té doby. Některé úseky hry jsem probíhal a obíhal nepřátele, protože me nebavilo delat 10x to samé (pain jrpg světů, nedohráíl jsem kvůli tomu ani Ni No Kuni). Nejzábavnější charakter a nejvyšší dmg deal jsem měl se Sciel. Za Gustava by měl dostat někdo za uši.

Hogwarts Legacy / 24 hodin (hlavni pribeh, zbyva mi ale jeste spousta sidequestu) / PS5 / #dohrano

FYI měsíc duben je za námi, byla provedena pravidelná kontrola údajů https://static.freedomconnection.cz/nyx-dohrano/ .

Whispers of Prague: The Executioner's Last Cut / 6 hodin / PC / #dohrano

po fakt dlouhé době jsem zkusil adventuru. a jsem rozpačitý. tentokrát otočím pořadí a začnu částí A budu si remcat :)

první půl hodinu jsem se musel docela přemáhat a nutit. na první dobrou to vypádá, že dostáváte něco jako flashovou hru z doby před jednou dekádou, případně něco čeho jsou stohy v googleplay a appstoru. grafika je kýčově přebarvená a komiksově sladká, hudba doslova výtahová, příběh paperbackový brak o tajných stoletých řádech, popravčích mečích, rituálech... to celé se údajně odehrávající v Praze ze které jsem poznal tak akorát (snad) Malé náměstí (to trojúhelníkové vlevo od Staromáku). nechci být škarohlíd, ale až jsem si musel ověřit že studio fakt sídlí v Praze. například to zelené údolí u ípáku bych fakt rád viděl v reálu.
většina 2d obrázků na kterých si můžeme zvýraznit aktivní, sebratelná, nebo prozkoumatelná místa, je statických jak šutr, maximálně někdě bliká světlo nebo běží mrak. dialogy v češtině působí fakt děsně strojeně a neuvěřitelně. a taky je to tzv. zákeřná adventura. některé eventy jako duležité telefonáty se spustí čistě v momentě kdy odejdete dost daleko od lokace kde je ten kdo vám volá. když s nim kecáte na přímo, nezmíní se, snad že by se červenal, počká až budete tři okna daleko a pak vám teprve zavolá. lahůdka je taky rozhovor, ve kterém musíte odpovědět na tři otázky po sobě pokaždé jednu správnou ze tří možných odpovědí, aniž vám hra dá jakkoliv najevo že se to od vás očekává. tady sem musel fakt lovit na netu. vůbec dost často zakysnete na potřebě na konkretním okně udělat konkretní věc takže kýble backtrackingu a zkoušení všeho na všechno.

na druhé straně stojí celková podivuhodně příjemná atmosféra, zajímavý nápad se smartphonem (btw lidem si musíte říct o číslo, pak jim můžete volat o rady) nebo vaši asistenční AI. taky pokládám za důležité zmínit, že celou hru dělali dva lidi (a podle titulků testovala celá rodina Rachůnkova :D) plus hudebník plus grafička. hra se nevyhla faulům které bych v tomto století už neočekával, nicmeně po počátečním překousnutí jsem se jí propotácel do konce a nezazdil ji v půlce, což u mě přeci jen něco znamená, protože nedohraných titulů mám oproti dohraným, stohy. celé je to jako návrat o deset patnáct let nazad. v něčem v dobrém, v něčem moc ne.

sumasumárum, už jsem utratil deset eček za větší kraviny a proplítval šest hodin nudněji.

Kingdom Come: Deliverance II / 150hod / Steam / #dohrano

Majstrštyk

The Invincible / PC / 7,5 hodin /#dohrano
Sice se jedná zase jen o walking simulator, kterej má pomalej rozjezd, stojí to fakt za to. Start je pomalej, ale potulování se po cizí planetě, průzkum a objevování tajemství, co se tam vůbec děje, žene člověka pořád dál. Poslední zhruba třetina hry, to už je docela jízda a nedá se to jen tak vypnout, než přijdou závěrečný titulky. Parádní příběh, skvělá atmosféra. Mohlo by vycházet víc takových atmosférických her dle klasických sci-fi :)

Call of Duty: Modern Warfare II (2022) / 10 hodin / #dohrano

Od doby, co se CoD vydalo čistě mutliplayerovým a battleroyalovým směrem, jde tahle série úplně mimo mě. CoDko jsem měl rád kvůli kampaním, na které vzpomínám dodnes - ať už na původní série Modern Warfare (a jejich povedené remastery), Black Ops, a samozřejmě nejoblíbenější World at War, který mezi hráči nostalgicky rezonuje dodnes. Takže když na mě v Gamepassu vyskočilo CoD MW2, myslel jsem si, že je to právě ten původní remasterovaný díl a chtěl si na něj zavzpomínat. Porod ale byla už samotná instalace, protože s velikostí okolo 400gb(!!!) se vám to do PC snaží mimojiné nacpat Warzone, MW3 MP, BO6 a řada nesmyslných must-have doplňků a packů, který člověk musí postupně vyškrtnout, pokud si nechce zapráskat půlku disku jen tímhle balastem...Samotná hra se pak spouští poměrně dlouho - ne kvůli loadingu nebo shaderům, ale nejprve se spustí ingame launcher, ve kterém se teprve vybírá co chci hrát, načež launcher spadne a s trochou štěstí se konečně začne načítat kampaň. Nepomáhá tomu ani žalostný technický stav. Když nepočítám občasné grafické glitche, tak hra ráda a často padá a tenhle proces zdlouhavého spouštění si člověk tedy musí protrpět víckrát. S mírným skepticismem jsem se konečně opřel do hraní a ke svému překvapení během dne odehrál poměrně slušnou, akcí nabitou lineární střílečku, "tak, jako dřív". Což je po všech openworldech s tisíci POIkama a otazníčkama docela příjemná změna. Tak snad časem do gamepassu přidají i MW1 (2019), nebo BO Cold War :)

South of Midnight / 15 hodin / #dohrano

Fajn nenáročná příběhovka na víkend. Vizuál ok, výborný soundtrack!, souboje takové mdlé minutkové areny. Ocenil bych více promyšlených puzzlů a skákaček. Nebýt gamepassu, asi bych na něco takového nikdy nenarazil a už vůbec nekoupil.

The Unfinished Swan (2012/2014) / PS Vita / 3,5 hodiny / #dohrano

Poslední hra, kterou jsem objevil díky IB challenge Shades of Grey. O její existenci jsem neměl ani tušení, a to na PS3 vyšla už v roce 2012 a na PC dokonce až před pěti lety. Z dostupných platforem jsem si ale nakonec vybral Vitu, protože už bylo potřeba ji oprášit :-) A udělal jsem dobře, protože na takovou velikost displeje je tahle hra podle mě jako dělaná.

The Unfinished Swan je jedna z her, které se s vámi moc nepářou a vůbec nic nevysvětlují. Po jednoduchém animovaném intru se OLED obrazovka rozzářila naprosto a dokonale bílou barvou, na které nebylo vůbec nic. Jako že ani Ň. Chvíli jsem čekal, jako jestli se něco nenačte, ale nanačetlo. Už jsem si říkal, že se mi ta pirátská kopie (ehm...) hezky pomstila, ale naštěstí mě napadlo pohnout levým analogem. Ozvaly se kroky! Zjevně moje kroky. Takže OK, chodil jsem v prostoru, ve kterém jsem se nemohl nijak orientovat. Co s tím...

Mačkání tlačítek nic nedělalo, resp. pokud ano, nebylo to vidět. Uvědomil jsem si, že mám v ruce Vitu a zkusil jsem tapnout na displej. A vida! Do toho místa vystřelila jakási černá kulička a - rozprskla se o zeď! Vzniklá černá kaňka dávala tušit, odkud kam zeď vede. Dál už to nebylo tak hrozné: levým analogem jsem chodil, pravým se otáčel a střílel kolem sebe inkoustové kuličky tak, aby jejich kaňky postupně odkrývaly prostor kolem mě. Musel jsem ale opatrně, protože kdybych všechno pokryl černou, byl bych tam, kde jsem byl - zase bych nic neviděl. V tomhle světě totiž nebyly žádné stíny, jen čistě černá a čistě bílá.

Záměrně jsem řekl "v tomhle světě", protože na celou hru by tahle jedny mechanika byla přece jen málo. V každém světě (nebo levelu, jak chcete) bylo potřeba stopovat nedokončenou labuť, která v intru utekla z obrazu, a dostat se za ní až na konec, kdy labuť na poslední chvíli zase zdrhne a pokračuje se do dalšího světa. Ty jsou celkem čtyři a v každém z nich platí jiná pravidla. Jen pro představu:

V prvním je jen černá a bílá. Ve druhém už se k tomu přidají gradienty a kuličky vody, které se po zdech sice taky rozprsknou a obarví je na modro, ale za chvíli zase vyschnou. Pomocí kuliček se taky dají zalévat liány pnoucí se po zdech a ukazovat jim směr, kterým mají růst, protože se po nich pak dá šplhat na místa, která normálně nejsou přístupná. V dalším světě dojde na hrátky se světlnými zdroji (to mi moc nesedělo) a v tom posledním jsem se dočkal velkého překvapení a herní mechaniky doslova jako z jiného světa. Mrzelo mě snad jen to, že hra víc nevyužívá možností Vity (ono i to střílení dotykem je nakonec lepší nahradit stiskem shoulder buttonů, které střílí doprostřed obrazovky).

Celé to bylo hodně nápadité, nepříliš dlouhé a až na posledních pár minut úplně bez keců (mlčenlivé hlavní hrdiny mám nejradši). Na konci sice přišel komentovaný epilog, ale jeho hlasem byl Terry Gilliam (!), takže mi to nakonec taky nevadilo. Hrálo se to hodně příjemně až relaxačně (nemůžete umřít, nemůže vás ani nic sežrat a když někam spadnete, tak se hned objevíte na tom samém místě), je to čistě explorační (kromě stopování labutě můžete ještě sbírat porůznu ukryté nafukovací balónky a odkrývat doprovodný příběh ve formě skrytých obrazů na zdech) a má to pěknou hudbu (Joel Corelitz - Gorogoa, Death Stranding, The Murder of Sonic the Heghehog).

Prostě takový malinkatý zapomenutý vybroušený klenot. Rád jsem si ho zahrál! Btw. hra ani trochu nevypadá tak, jako na finálních screenshotech níže. Obrázky z průběhu hry jsou tady, tak se klidně mrkněte. Ať máte aspoň trochu tušení, o čem jsem to vlastně mluvil :-)

Bzzzt/10+ hodin/Switch/Normal obtiznost#dohrano

Stydim se, ze jsem to dohral az ted, protoze je to pekelny skvost. Je to vlastne asi jedna z nejhezcich her, co jsem kdy hral a videl. Soundtrack mi prijde taky dokonaly. Vim, ze by se na vysledcich dalo jeste hodne zamakat, ale uz jsem toho uprimne uhrany, protoze toho opakovani na me bylo az az. Posledniho bosse jsem delal cca 40 minut. Krome grafiky a hudby cenim i design, protoze nacasovani veskerych prekazek je neskutecny a byt skiller jako muj kamos s ID Zewl viz top ten, tak bych si uzil jeste vic. Kdybych mel neco vytknout, tak me napada max nevyvazenost v obtiznosti, ale cert to vem. Davam 10/10.