STENNY: kdybych měl synátora, tak bych zrovna nějaký BU viděl jako ideální sport. Dost se mi líbíé Krav maga, která aplikuje i psychologii.

Já hrál jako kluk hokej a jsou to ty nejlepší vzpomínky a má to dopad dodneška (například vim, že když chci něčeho dosáhnout, musim na tom zamakat). Problém ale byla hokejová třída - příliš mnoho testosteronu, málo kontaktu s "ženskym" světem a obecně to člověka navádí do bubliny profesionálního sportu.

YMLADRIS: Osobně vnímám jako největší problém vztah k emocím. Tlak na to, aby muž byl emočně nejen stabilní, ale taky aby emoce spíš neprojevoval, nemluvil o nich, neřešil je - a s tím související fakt, že je z hlediska image mnohdy přijatelnější chlastat nebo třeba běhat až do padnutí než s emocemi nějak rozumně pracovat. Připadá mi, že tenhle požadavek často produkuje lidi, kteří, když dojde na opravdu špatné situace, vlastně nevědí, co dělat s tím tlakem, který jim vevnitř bublá.
Taky s tím souvisí určité omezení "přijatelných" emocí pro muže, zdá se mi. Je asi přijatelnější se rozzuřit než být smutný, neřkuli brečet.
Oblast, u které nemám názor moc utříděný, je (z nedodstatku lepších slov) schopnost fyzické agrese. Ve školním prostředí vnímám, že žáci, kteří cvičí bojové sporty, jsou leckdy vnímáni jako potenciální sígři, i když s nimi žádný problém nikdy nebyl. Jako kdyby ta samotná schopnost říkala, že to nemají pod kontrolou, nebo že jsou v běžných situacích agresivnější než ostatní (což se nepotvrzuje). Je to bráno jako divná záliba. Ale to může souviset s tím, že školní personál bývá převážně ženský a za jejich mládí se tohle moc neprovozovalo, takže učitelky nerozlišují "cvičí karate" a "rve se po ulicích". Já přitom vnímám, že ta schopnost agree v nezbytných případech k mužské roli patří - ne ve smyslu, že kdo se neumí porvat, není chlap, ale že by to měla být přijímaná součást toho, co genetika mužům často nadělí a dokud je to ovládané, tak je to OK.

YMLADRIS: ja nerikam, ze je veskera maskulinita toxicka, stejne jako kazda kazajka neni sveraci:)) ale nad tou otazkou se zamyslim a zkusim to nejak naformulovat, aby to nevyznelo jako stezovani si, nebo nejaky jiny projev s problematickou urovni muznosti, kterou by pak nepozorni lide mohli zacit pripisovat me osobe jako celku:)) a takova nedorozumeni ja nerad;))

AMANT: tahle scena je skvela v jedny veci, stejne jako u mnoha dalsich scen, kdy je tony u dr. melfi,
ze ona mu polozi otazku (tady trochu chybi imho zacatek, ona se ho iirc pta "do you feel depressed" par vterin pred tim YT klipem) a necha ho projit sirokym spektrem emoci, ktery v nem ta otazka vyvola a pak ji polozi znovu.
citite se depresivne?

a on projde pekne vsema peti stadiema
popirani-ticho a odvadeni pozornosti ke spolecnymu puvodu, zoufale hleda jiny tema..
hnev-zacne se hryzat do rtu a pak po ni vyjede, ze se musi zabyvat sam sebou (jako by to byla jeji vina)
smlouvani - hele ja mam rok a pul naky vejsky, rozumim vo co vam jde, ale muj svet tak proste nefunguje, kdo by se nekdy nemoh cejtit stastnejsi, ale tak to proste chodi.
deprese - jo..cejtim..od ty doby, co odletely kachny...

(v bazenu mu nejaky tazny kachny vyvedly mlady a on z toho byl nadsenej, ruzne si nastudovaval co zerou a co zerou mlady, krmil a ony jednou zamavaly kridlama a odtahly zase do kanady,
pak mel prvni zachvat paniky s naslednym bezvedomim a jeho praktik ho poslal k terapeutce, protoze fyzicky priciny kolapsu neobjevil..a tim ten serial tak nejak zacina. fakt doporucuju)