Já k tématu půjdu jinudy. Mám teorii, že aby děti byli schopní mluvit o svých emocích, musí mít pro ně adekvátní slovník. Je to jen jeden z předpokladů. Imho by děli měli být konfrontování s dospělejšími texty, než se jim předkládá. Aby viděli, jak třeba jiní lidé popisují svoje životní situace. Dost v tom pomáhá čtení, ale i konzumace mediálních obsahů, které nabízí prožitek utrpení s katarzním potenciálem. Tj. když si začnou uvědomovat, že netrpí sami, ale i že ostatní. V podstatě pochopí, že za některým zlým chování je třeba nezvládnutá bolest. Defakto se začnou učit z příběhů něco, to co se pak naučí vnímat u lidí kolem sebe. Je to jen ale jen část, musí se naučit být sami sebou, přijmout sebe v dobrém i zlem, naučit se sebou pracovat a sledovat, jakým způsbem působí na ostatní a učit se s z toho. Tj. je potřeba i nějaká orientace ve smyslu dobré a špatné působení na svět kolem sebe. Je to proces dospívání, někdo na něj přijde dřív, někdo později, někdo nikdy. Ale nemám svoje děti, zatím takhle působím třeba svoji partnerku a tu jsem si vybral, děti už můžou být různé a to je velká neznámá.