(Převzato od Miroslava Bobka z jeho FB):
ODHALENÉ TAJEMSTVÍ MOŘSKÉ PŘÍŠERY
Příšery a podivná zvířata z dávných legend a starých bestiářů namnoze nejsou čirými výplody fantazie, ale mívají své reálné předobrazy. Jak se nyní ukázalo, platí to také o mořské příšeře označované v severských ságách a rukopisech jako hafgufa. Její tajemství se přitom podařilo rozluštit až díky nově získaným poznatkům.
Hafgufu zevrubně popisuje Královo zrcadlo, didaktický text sepsaný ve 13. století pro norského krále Hákona Hákonarsona. Za zmínku přitom stojí, že se podařilo najít korelaci mezi 26 tvory popsanými v tomto spise a mořskými živočichy uznávanými moderní vědou. Nyní k nim díky badatelům Johnu McCarthymu, Erin Sebo a Matthewu Firthovi přibyl sedmadvacátý – hafgufa.
V Králově zrcadle se o hafgufě píše jako o ohromné rybě, která vypadá spíše jako ostrov. Z celého popisu je pro nás nejdůležitější následující pasáž: „O povaze této ryby se říká, že když se jde nakrmit, vydá z hrdla velké říhání a s ním i velké množství potravy. Všechny druhy ryb v sousedství přispěchají v naději, že získají živiny a dobré jídlo. Příšera drží svou tlamu otevřenou a její velikost je jako šíře fjordu. Ryby si nemohou pomoct, než se tam začít těsnat ve velkých počtech. A když jsou její útroby a tlama plné, [hafgufa] zavře tlamu, čímž chytí a skryje v sobě všechnu kořist, která přišla hledat potravu.“
Další pramen, sága Ǫrvar-Odds ze 14. století, uvádí, že otevřená tlama hafgufy je na hladině vody tak velká, že se zdá, jako by to byly dva kameny vyčnívající z moře, mezi nimiž může proplout loď.
Hafgufa ale kupodivu nebyla známa jen Seveřanům v době středověku. Pod označením aspidochelon se objevuje i ve spisu Physiologus, jehož původní řecký text byl sestaven v Alexandrii mezi lety 150 až 200 našeho letopočtu. V něm se uvádí: „Když má hlad, otevře tlamu a vydechne určitý druh voňavého zápachu, a jakmile ho menší ryby ucítí, shromáždí se v jeho tlamě. Ale když se jeho ústa naplní různými rybičkami, náhle ústa zavře a spolkne je.“
Střih z dávné minulosti do současnosti. V roce 2011 pozoroval tým výzkumníků u ostrova Vancouver pozoruhodné chování keporkaků. Ti se vztyčovali kolmo k hladině, přičemž jim rozevřené čelisti vyčnívaly nad vodu. V takto vzniklém „úkrytu“ se začali shromažďovat sledi, které pak keporkaci jednoduše zhltli. Účinnost jejich lovecké strategie přitom ještě zvyšovalo to, že určité množství potravy vyvrhovali, což z velké vzdálenosti vábilo nejen ryby, které se chtěly nakrmit, ale i mořské ptáky, před nimiž pak měly ryby tendenci se ukrývat… Tento způsob lovu byl vědci označen jak trap feeding (česky řekněme „lov do pasti“). Ale pozor: Téměř identické chování bylo zhruba ve stejné době popsáno z druhého konce zeměkoule, a to u plejtváků Brydeových, kteří tímto způsobem lovili ančovičky. V tomto případě se mu dostalo označení tread-water feeding, které obsahuje slovní spojení „šlapání vody“.
Shoda chování keporkaků a plejtváků Brydeových s popisy hafgufy je do očí bijící. Odpovídá i zmínka o zápachu (nikoli však voňavém), který vzniká uvolňováním dimethylsulfidu z vyvrženého zooplanktonu a malých ryb. Jenže všimnout si této shody a vyargumentovat ji, to dokázala až trojice McCarthy, Sebo a Firth. Současně se však objevila jiná, velmi vzrušující otázka: Proč keporkaci a plejtváci Brydeovi takto lovili někdy před dvěma tisíci let i před tisíciletím – a pak stejnou strategii začali znovu používat až docela nedávno?