Pár slov o ano. Ne, nejde o politiku. V IE je řada způsobů, jak vyjádřit souhlas, ale zajímavý je, že většina z nich má svůj původ v nějakým příslovci způsobu. Vyjímky jsou tři - germánský ja, yes, aye, jah, yo (a tím i neformální český jo a finský joo) mající původ v protogermánským *ja, který zřejmě nemělo jinej význam, než vyjádření souhlasu a keltský jazyky, který ano a ne nemají, ale v odpovědi se opakuje sloveso z otázky v odpovídajícím (pozitivním/negativním) tvaru. Na otázku "jsi doma?" se tak nedá odpovědět ano/ne, ale jen jsem/nejsem (taim/nilim). Nicméně pro ostatní to platí snad bez výhrad:
Všechny varianty románskýho si pocházejí z latiny od sic - tak
Varianty oui taky z latiny, ale od hoc - toto, nebo od hoc illud - to je ono
Tak a da jsou z protoslovanskýho takto, takhle tímto způsobem
A zajimavost a zároveň poslední výjimka: přestože to tak nezní, tak naše ano a slovenský áno mají stejnou etymologii, jako řecký ναι (nai) - pocházejí z PIE *henos. A proto tvořej tu poslední výjimku, protože *henos bylo ukazovací zájmeno s významem "tento", "tenhle".