Ale to už je tu asi dost mimo téma, tohle je hodně zajímavý.
V roce 1972 se francouzský vědec Michel Siffre uzavřel v temné jeskyni 134 metrů pod zemí na 180 dní. Bez světla, bez kontaktu s lidmi a bez možnosti sledovat čas se rozhodl odhalit tajemství lidské mysli a její vztah k času.
Siffre, geolog a výzkumník, byl přesvědčen, že klíčem k pochopení lidské psychiky jeoumání, jak mozek reaguje na absolutní izola odříznu od přírodních cyklů. Při svém experimentu žil sám, obklopen pouze spacím pytlem a základními nástroji pro přežití. Tma a ticho kolem něj byla naprosto ohlušující. Na začátku si Siffre udržoval určitou rutinu, pečlivě sledoval hlad a únavu, aby určil, kdy jíst a spát. Jak ale čas plynul, jeho vnímání se začalo zkreslovat. Hodiny se mu zdály jako minuty a dny se mísily dohromady. Jeho psychický stav se rychle zhoršoval; halucinoval stíny a hlasy, stal se paranoidním a jeho myšlenky se ponořily do chaosu.
Zatímco Siffre prožíval tuto krizi, jeho tým nad zemí sledoval jeho aktivitu a porovnával ji s reálným časem. Výsledky byly šokující: Siffre byl zcela odpojen od reality. Do dvou měsíců věřil, že uplynulo 24 hodin, když ve skutečnosti uběhlo téměř 48. Jeho vnitřní hodiny se zpomalily a tělo si vytvořilo nový rytmus - 36 hodin vzhůru a 12 hodin spánku. Tato zjištění otřásla vědeckou komunitou. Lidé se vyvinuli tak, aby sledovali 24hodinový cirkadiánní rytmus, ale bez slunečního světla Siffreovo tělo vytvořilo vlastní časový systém. Jeho experiment dokázal, že lidský mozek má vestavěný mechanismus pro měření času, ale zároveň přinesl temnější poznatky. Jak týdny přecházely v měsíce, jeho mentální stav se zhoršoval, zapomínal slova, snažil se vzpomenout na základní informace a jeho emoce kolísaly mezi radostí a zoufalstvím.
Siffre později popsal svou zkušenost jako "pomalu sklouzávající do šílenství". Ve společnosti hmyzu našel útěchu a mluvil sám se sebou, ale ticho, které ho obklopovalo, se nikdy neztratilo. Po 180 dnech byl Siffre vytažen z jeskyně, přičemž zjistil, že ve skutečnosti strávil pouze 151 dní. Bez vnějších podnětů jeho mozek ztratil orientaci v čase. Jeho experiment odhalil, že čas není jen vnější konstrukce, ale něco, co mysl aktivně vytváří. Izolace a smyslová deprivace deformovaly tuto schopnost a způsobily dezorientaci. Siffreova zjištění zásadně proměnila naše porozumění vnímání času a vedla k významným průlomům, jako je výzkum cirkadiánního rytmu, izolační studie astronautů a otázky duševního zdraví v osamělosti. Náklady na tento experiment však byly vysoké. Siffre se vrátil s trvalou ztrátou paměti a jeho duševní zdraví se zotavovalo dlouhé roky.
Popisoval jeskyni jako "nekonečnou noc", která ho pronásledovala po celá desetiletí. I přes trauma, které zažil, pokračoval ve svém výzkumu a izoloval se v dalších jeskyních, aby potvrdil svá zjištění. Jeho práce položila základ moderní vědy o spánku a psychologii času. Otázky, které vznesl, zůstávají: Co je čas? Je to konstrukce vnějšího světa, nebo něco vytvořeného myslí? Siffreovy experimenty ukázaly, že čas je obojí a že mysl má moc formovat tuto realitu. Jak sám říkal: "Mysl je vlastní vesmír."
Siffreovo dědictví je připomínkou jak odolnosti, tak křehkosti lidského mozku a toho, jak izolace může odhalit hloubky našeho vnitřního světa.