• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    CERNYRYBIZSebevražedná blbost
    SCREWED_DEVIL
    SCREWED_DEVIL --- ---
    A co elektrický zkraty ? - Jedna storka už trochu letitá:

    Šéf mi nařídil, abych vzal metr a změřil toroid, kterej obepínal pásovinu 4×250 mm2... Pásovina sice byla izolována, ake o několik málo cm vejš se nacházel hlavní jistič.

    Měrim... hlásím... pustím metr... ten se srolovává... A štrejchne akorát mezi dvě fáze. BUUUM !!!

    10 minut slepej a 5 minut hluchej.
    H3AD3AD
    H3AD3AD --- ---
    NA_PYCZU: ja jsem profukoval zanesenej horak zhasnuty karmy stlacenym vzduchem, kterej je asi spis kyslik, nez cokoliv jinyho...na obalu se pise "mimoradne horlavy aerosol" ))) parkrat jsem to pak normalne profouknul pusou a po par minutach jsem si blahove myslel, ze uz to vsechno asi bude pryc a ze to zkusim zahnout. no, nebylo.
    MOIRAIN
    MOIRAIN --- ---
    K plynové troubě.
    Není to moje historka, leč matky a jejích tří bratrů. Je hodně letitá.
    Strýcové jsou ročníky předválečné a těsně poválečné, matka tak nějak mezi nimi.
    Takže strýčkové ve věku patrně nějak pubertálním někde našli patrony a vymejšleli blbiny. Takže co třeba udělá patrona v zapnuté plynové troubě. Tak je tam hodili a matka se zrovna vyskytla u následků.
    Odmítala v plynové troubě cokoli péct. Když jsme bydleli s babi, tak ji musela zapínat babka, nebo jeden z pachatelů výbuchu, který s náma nějakou dobu bydlel. Když jsme se odstěhovali na sídliště, tak se peklo v remoskách, včetně štrůdlu a vánočního cukroví, to se teda ještě peklo u sousedů, se kterýma jsme kamarádili, kteří měli troubu elektrickou, jestli ze známosti dostali kombinovaný sporák nebo si ho rovnou zvládli koupit, to netuším.
    LOVE_DALI
    LOVE_DALI --- ---
    VOIKUKKA: S tím plynem :D.
    Měli jsme v paneláku plynovej kotel. V kotelně, co byla vlastně místnost přístupná z chodby na patře.
    Jednou takhle myla máma nádobí a nějak jí netekla teplá voda. Tak mě poslala se podívat na kotel.
    Vlezu do kotelny, kotel celej hoří a je do ruda rozpálenej.
    V klidu se otáčím, jdu domů a do kuchyně za mámou že "kotel je nějakej divnej".
    Máma vypla vodu, šla se podívat do kotelny. Výkřik, bušení na dveře sousedovi. Ten obratem vypíná plyn.
    Tohle by asi klidně vzalo celou bytovku :)
    VOIKUKKA
    VOIKUKKA --- ---
    Myslím že největší blbost byla, když jsem chtěla dobrovolně zažít bouřku v Alpách. Nevím co bylo horší zda být na vrcholu, nebo pak běžet lesem, kde každou chvíli spadnul strom přes cestu. Říkala jsem si, že tohle už nechci zažít, ale v Tatrách jsem ji chytila nedobrovolně podruhé.
    VOIKUKKA
    VOIKUKKA --- ---
    CERNYRYBIZ: jo Salza mohla být taky klidně moje konečná. Peřej jsem si dala hlavou po šutrech. Naštěstí nebyla dlouhá a tak to jen bolelo a odnesla to ruka, takže jsem to po 20 km musela zabalit a nezvládla dojet.
    GENTIANA
    GENTIANA --- ---
    NA_PYCZU: tak já teda vyráběla ohňostroje, kde nejhorší incident byl zásah rachejtlí do sousedova dřevníku (bez požáru a dalších efektów specijalnych)... ale plyn je plyn. Moje máti to nejméně jednou od té trouby schytala dost hrozně, puchýře až po loket a tak - a opravit, no, jistě, na OPBH visela žádost a nedělo se nic, protože sporák patřil k paneláku.
    Pak jsme se stěhovali, to už v devadesátejch, a máti trvala na plně elektrifikované kuchyni. Já sice měla poradní hlas, jestli vůbec, ale plynových trub se bojím dodnes. Teda, s jedinou výjimkou, když jsem bydlela v Itálii, tak tam byla naprosto epesní plynová trouba, do které nebylo potřeba strkat ruku se sirkou a ještě výborně pekla, ale ausgerechnet v Itálii bych se plynu bála taky, protože zemětřesení.
    NA_PYCZU
    NA_PYCZU --- ---
    GENTIANA: Já sem posera a od malička se bojim ohně (nikdy sem nebyla dítě, co si hrálo se sirkama nebo práskalo petardy) a ostrých věcí (nebezpečí jsem viděla i ve skládací rybičce, co jsem fasovala na houby), nevim, kde se ve mě tyhle strachy vzaly, ale moje mamka, která má snad ruce z azbestu se taky bála zapalovat naši starou plynovou troubu🙌
    GENTIANA
    GENTIANA --- ---
    NA_PYCZU: my meli nejakou suboptimalne fungujici plynovou troubu, ktera si obcas uvnitr skladovala plyn. A pak chtel clovek pect a vylitla na nej ohniva koule. To je jeden ze dvou duvodu, proc se bojim spalebin a jediny duvod, proc se bojim plynu; detske zazitky jsou silne.
    LOVE_DALI
    LOVE_DALI --- ---
    CERNYRYBIZ: Mírně odbočím. Dělal jsem školu, kde bylo celkem dost nevidomejch.

    Tak taková ta klasická debata na téma jak k tomu přišli?
    Jedna holčina hrála v lese na babu a házeli po sobě šišky.
    Jednomu klukovi se říkalo chemik (prsty fuč a zbytky zraku).
    Mno a "měl jsem kamaráda, co takhle jednou blil a praskla mu žilka" - nj "žilka to je svině".
    Všechny podobné debaty se nesly s takovou lehkostí jako kdyby šlo prachsprostou, každodenní věc.. :)
    CERNYRYBIZ
    CERNYRYBIZ --- ---
    Vodíkový balónek si pamatuju taky. Jenže mně bylo možná pět, určitě jsem ještě nechodil do školy. Líbilo se mi koukat se skrz něj na svět, hlavně na světla, tak jsem s ním - a s očima doširoka otevřenýma - napochodoval ke svíčce, no a pak to bouchlo. Svíčka sfouknutá, já přechodně oslepenej, ohořelý vlasy, řasy, obočí... přesně jak popisuješ.

    A ještě z těch dětských (a někdo už ji četl), někdy taky cca v šesti letech jsem lezl na štafle, přistavené u višně u babičky na zahradě. Štafle to byly asi třímetrové, co by se asi mohlo stát... Stalo se to, že zafoukal vítr, větev višně mě vzala přes obličej a já se i se štaflema zřítil po zádech na zem. Naštěstí ale do kyprého jahodového záhonu, a až na leknutí a vyraženej dech se mi nestalo vůbec nic.

    Blbosti samozřejmě člověk dělá hlavně v pubertě, a ideálně kvůli holce. Když mi bylo patnáct, na jednu pohlednou dívčinu jsem zkoušel dělat dojem lezením na strom u libockého rybníka - myslím, že je to vrba, ale nejsem si jistý. Každopádně, dělala si ze mě legraci, že se bojím výšek, tak jsme spolu lezli na strom a já "prostě musel" vylézt výš. Ona to vzdala ve výšce asi tak šest - sedm metrů, prostě ve čtvrtém patře větví, já vylezl až do pátého. K čemuž jsem musel
    - postavit se na větvi, jen opřený o kmen stromu, na špičky
    - přechytnout se rukama na větev nad sebou a rychle se přitáhnout kvůli rovnováze
    Nahoru to šlo... Ovšem cesta dolů, když milá slečna uznala, že "se teda nebojím" byla úplně jiná pohádka. Zkuste si z větve se spustit na napřažené ruce a nataženýma špičkama nohou hledat větev, na kterou si máte stoupnout jako na kladinu, a pak se pustit a z téhle větve nespadnout, aniž byste se čehokoliv drželi, to vše s vědomím, že když došlápnete špatně, neudržíte rovnováhu, nebo vám to bude trvat moc dlouho a ruce povolí, tak letíte dolů - šest, sedm, možná osm metrů...
    Jak vidno z toho, že to sem píšu, nespadnul jsem, dodnes nechápu jak. Nicméně když jsem se dostal na zem, nutně jsem potřeboval uklidnit - a slečna přiskočila, ne s polibky (ve které jsem tak trochu doufal), ale s cigaretami. Každý jsme tenkrát stáhli tři, vlastně tahle příhoda asi hrála významnou roli v tom, že jsem se naučil kouřit - a kouření, technicky vzato, je vlastně taky blbost, a taky sebevražedná.
    DOCKINEZ
    DOCKINEZ --- ---
    Další prima událost se odehrála, když jsem se v hodině chemie naučil, že chlor lze vyrábět ze solného roztoku elektrolýzou. Jsem v zásadě důvěřivý člověk, ale zároveň platí, že nejoblíbenějším způsobem poznávání okolní reality je experiment.

    Doma se zrovna uprázdnilo místo po chcíplým křečkovi, tak jsem do čistýho terária nanosil vodu, nasypal pár kilo soli a míchal. Když se roztok zdál jakž takž, připojil jsem dráty od anodovýho zdroje, bratru 380 V stejnosměrných, a zdroj zapnul.

    Kupodivu nedošlo k vyražení jističů, ale nad hladinou se začalo čmoudit a v baráku to zavonělo jako ve sprchách komunistických městských lázní. Za chvíli už to přestala bejt prdel a měl jsem co dělat, abych se tím hnusem dostal k vypínači a následně otevřel okna a celej barák vyvětral.

    Ale stejně to v pokojíčku ještě druhej den smrdělo jak v prvoválečných zákopech.
    DOCKINEZ
    DOCKINEZ --- ---
    Tak na tohle s dovolením vkusně navážu historkou, která se stala někdy v roce 1986, když jsem chodil do třetí třídy.

    Z kolotočů jsme si dotáhli lítací plněnej balonek. Po pár hodinách hraní s balonkem mne v záchvatu sebevražedné blbosti™ napadlo poručit o rok mladšímu bratrovi, ať balonek podrží za šňůrku. Já pak vzal do rukou jiskřicí pistolku Star, což byla hračka, u které stisknutí spouště vedlo k tvorbě jisker v ústí "hlavně".

    Technická poznámka - balonek byl plněný vodíkem. A vodík je tak trochu kurva, protože jeho molekuly jsou malé a poměrně snadno pronikají materiálem. I gumovými stěnami balonku.

    Nu, milou pistolku jsem přiblížil ke stěnám balonku a stiskl spoušť.

    Dopadlo to jak muselo. Vodík procházející stěnami tvořil v blízkosti stěn s kyslíkem třaskavou směs. Jiskřička z pistolky víc než stačila.

    Ozvalo se krátké štěknutí a před očima mi vykvetl efektní fireball. Mně spálil obočí a kus čela, bratrovi pak hlavně kůži na ruce, kterou držel šňůrku od balonku.

    Hrozně jsme se lekli a začali bulet. Lekli se i rodiče. Otec byl u nás v pokoji během pár sekund. Vida tu scenérii, nijak se nerozmýšlel a preventivně nás ještě oba seřezal.

    A to je konec.

    NA_PYCZU
    NA_PYCZU --- ---
    Mám takovou tu klasiku, od malička se u nás zatápělo pomocí kapky benzinu, no a já blbka jednou hodila sirku a koukala, jestli to chytne (respektive, jestli ta sirka cestou nezhasla), no nezhasla… řasy, obočí i vlasy časem dorostly
    ANNONKA
    ANNONKA --- ---
    To mi připomnělo bílení sklepa u matky po povodních - vápno a štětka nad hlavou by asi chtělo brýle. Jenže raději ty co vypadají jako potápěčské, s obyčejnýma si ta kapka našla cestu vrchem. Jak říkáš - 10 minut vodovodu a kupodivu kromě zarudnutí co zmizelo za pár dní to dopadlo dobře.
    MEDWYN
    MEDWYN --- ---
    Jako desetiletý jinoch jsem se jal čistit zaschnutý pozinkový sprej, abych jím mohl sprejovat na nějaký model lodičky... Povedlo se mi stříknout si tu barvu do oka. Vymýval jsem dlouho, možná 10 minut, studenou vodou. A obešlo se to i bez návštěvy lékaře a trvalých následků.
    LOVE_DALI
    LOVE_DALI --- ---
    Si pamatuju, jak jsem byl malej a měl jsem takový šlapací kolo, co furt točí šlapkama.
    K bytovkám nám vedla takové celkem strmá točitá cesta od hlavní.
    Tou dobou bylo pro nás maximum se na tý cestě rozjíždět tak za 1/4.
    Mno a jednoho rána jsem byl první na nohách a už jsem jezdil. Pochopitelně z té cesty.
    Začal jsem klasicky z 1/4, ale nějak mi to nedalo a začal jsem rozjezd posouvat výš. To jsem udělal asi tak 2x a po kouskách, až jsem si řekl, že nejsem srab a že to rovnou vezmu od hlavní.
    Kolo jsem rozjel, co to šlo, a po té krátké, ale božské chvilce plné adrenalinu a radosti jsem zákonitě zjistil, že jedu tak rychle, že nestíhám šlapky.
    "K bytovkám to už nezatočím, na to jedu moc rychle.. Pojedu rovně k vodárně a uvidím. Přeci se to musí zpomalit".
    Nezpomalilo. Jediný, co mě napadlo, bylo tam teda nějak vrazit nohy a začít brzdit. Nohy se zamotaly do šlapek a já letěl do řídítek. Ta se stočila krajem (bez gumy, čistě kov) do mě a v plný rychlosti do břicha.
    Jak jsem se rozsekal, tak šel okolo soused. Ten mě vzal domů, břicho rozsekaný, celý od krve a do dneška si pamatuju, jak jsem šel večer do vany. Do té krásně chlorované vody.. :)
    Samozřejmě pododobnejch "radostí" člověk zažil v dětství hodně.
    To a tam spadnout ze stromu, propadnout se do díry, pod led ("Jé tady je voda") apod.
    Jednou jsme takhle pěkně přetížili vejdu železem a jak jsme jeli na šroťák (cesta z brutálního kopce), tak nám chcípli brzdy. Váhu jsme jenom přeletěli a zastavili tak 1m ode zdí šroťáku :D
    MEANKITTY11
    MEANKITTY11 --- ---
    GENTIANA: přijde mi, že by mělo jít o vaše historky a ne historky pana otce, jichž je plný nyx.
    GENTIANA
    GENTIANA --- ---
    CERNYRYBIZ: Naposledy jsem byla na Salze s otcem, strejdou Karlem, pár dalšíma lidma a profesorem Voncáskem, který při svých výzkumech zvířátek žijících ve shnilých studnách procestoval půl světa, byl svého času příčinou, že celá nejmenovaná univerzita nesnášela přírodovědeckou fakultu, kde Voncásek děkanoval a zvysoka sral na věci jako rozpočet nebo jinou práci. Voncásek měl nějaké podivné charisma, díky kterému v něm spousta lidí viděla zkušeného světoběžníka, génia přes shnilé studně i jiné bláto a hroznýho geroja, protože vypije tolikhle stroh rumu a ještě se pak udrží na nohou.

    Někde jsme se taky vyklopili, pomlátila jsem se o dno, ale detaily si nepamatuju. Pamatuju si, že jsem byla příšerně nasraná na tu bandu debilů, co nemají rozum a od té doby jsem s otcem na tyhle výlety odmítala jezdit. A taky si pamatuju, že jsem měla žluté tričko.


    Tatáž banda o pár let později vyrazila do Keni. Strejda Karel dostal na starost antimalarika, Voncásek dělal jako obvykle ostudu, za což ho otec i Karel obdivovali.
    Tata se vrátil s malárií. Protože strejda Karel jest lékařem, tak když otec blil, horečkoval a tak vůbec, Karel prudil, že to je otrava jídlem, hlavně ne do špitálu, než ho matka seřvala jak malýho kluka a tatu do špitálu odvezla sama. Následující dva měsíce byly dosti dramatické, protože většinu času otec aktivně umíral z různých příčin.
    Matka pak Karla seřvala ještě jednou a tatovi tuhle partu víceméně zakázala, takže se začal rakvit s jinými lidmi.
    ANNONKA
    ANNONKA --- ---
    Zkoušeli jste někdy rozkrojit opravdu tlustou tabulku čokolády položenou na levé dlani?
    4 operace během jednoho roku a prostředníček přes to všechno méně pohyblivý. Šlachy. Syn. Naprosto střízlivý, jen měl daleko k lince :-( (dva kroky)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam