KEJML: peníze a baví mě to. Každá práce je na odlišné platformě, což je pro mě intelektuálně zajímavé. Vlastně díky tomu, že si přes OSVČ realizuju zajímavé projekty, tak jsem jako zaměstnanec ve firmě vydržel už přes 10 let a nemám žádný důvod odcházet.

KEJML:
Taky mě to zaujalo...
Já naopak od nějakých povečerních melouchů ustupuji a vážím si svého volna...

SULTHAN: Můžu se zeptat co tě vede k tomu ty dvě práce mít? Já si za sebe neumím představit jaká motivace by mne k tomu dlouhodobě nutila.

TMA: Akoratze pak jsi nejsppis svuj kaminek co te tizi jenom prehodil na nekoho jineho. Ja se tohle treba snazim odnaucit.

JARDABEREZA: Ja u sebe i ostatnich vypozoroval, ze nejhorsi je kombimace toho ze ti na praci zalezi (at uz toho ze ji chces odvest kvalitne, nebo ti zalezi na tymu/kolezich/produktu/firme) a z vnejsich duvodu to nejde—at uz protoze to je neopetovano/sabotovano, jsi sam na neco co by melo delat XX lidi, pripadne te novy sef/kultura nuti do zjevnejch blbosti co zerou cas.

IMHO clovek zpetne vzdycky vidi, kdy sel “na silu” a hecnul se protoze viz vyse, ale mel k tomu “dobry duvody”, akoratze tim vetsinou roztacis spiralu na jejimz konci jsou zdravotni problemy.

Já mám dlouhodobě dvě práce, takže fest pracuju po večerech a víkendech. Pokud můžu říct, tak prevence vyhoření je:
- dostatek spánku a celkově pravidelný denní režim. Neexistuje chodit spát náhodně a pak ráno dospávat.
- sport nebo jiný způsob jak si pravidelně vyčistit hlavu. To důležité je tam ta pravidelnost.
- přestávky - dělejte si proboha v průběhu dne přestávky, ideálně se na chvíli zvednout od počítače
- nenechat si srát na hlavu a nestresovat se z jiných lidí nebo zvrácených termínů. Když víte, že se něco nestíhá, tak se to musí hlásit dopředu a ne až na poslední chvíli.
- dobrá organizace času. Spousta meetingů, které mám, je jenom poslouchací, ale stejně na nich musím z nějakých důvodů být. Během těch meetingů se dá udělat spousta věcí, například skočit si na poštu, vařit, cvičit. To pak ve výsledku ušetří dost času a budete věci lépe stíhat.

GREATDRAKE: Mam to podobne. Rodina a deti mi realne ani neumoznuji delat dele nez 8 hodin v prumeru a ani nemam nejmensi zajem sveho casu prodavat vic. Ze bych delal nekde o vikendu je sci-fi. Cas bez deti mi nikdo nevrati a nemam problem v zivote, k jehoz reseni bych potreboval vice penez.

Ja som si prešiel vyhorením, s tým že to prešlo do insomnie, po zmene tímu sa to obrátilo.

Začalo to totálne nenapadne - dostal som na starosti nejaký projekt, ktorý som mal zveľaďovať a vylepšovať … Bol to dôležitý legacy systém, do ktorého prispievali všetci kolegovia podľa toho, ktorý čo potreboval… Snažil som sa to nejak dať dokopy a pridať tam nejaké inovácie, ale moja snaha nebola ocenená a ešte som dostal zprda, že čo na tom robím keď po 2 rokoch na tom nevidno žiadnu zmenu…
Niekedy v tom čase som mal neskutočný problém so spánkom, keďže som nevedel vôbec zaspať a celé noci som prebdel.

Myslím si, že obrat nastal ani nie tak zmenou tímu ako tým že som sa zbavil zodpovednosti za ten frustrujuci projekt, ktorý ma doslova pomaly vysaval z energie …
Od vývojárskeho tímu som prešiel pod support, s tým že keď som videl koľko toho tam robia ručne, čo by šlo zautomatizovať, tak som sa pustil znova do programovania a pomohol som im sa zbaviť veľa veci, ktoré im prídavali prácu navyše…
Ocenenie úsilia a prace bolo pre mna osobne ako balzam, teraz som šťastným členom support tímu, kde vidím že moja práca ma zmysel a je ocenená…

TMA:

RAINBOF: Tohle mi naštěstí zařídily děti. V 6:30 vstávat, takže pracuji od osmi a nejpozději v pět si je zas vzít (což už jsem stejně mentálně mrtvej díky brzkému vstávání) znamená že mám poměrně jasné hranice a večer maximálně tak odpovím na dotazy přes telefon. A reziduální zbytky tendence nechat se od rodiny vyrušovat prací zmizely letos 24. února tak jak tak.

RAINBOF: Dost přesné. Přidal bych chronické bolesti bederní páteře, nejspíš z nervů.
Stačilo mi 23 let fest dělat (víkendy, o dovolené, po nocích). Kolikrát práce paralelně i na 9 různých projektech zároveň, starosti s firmou, s kontraktama, s právními předpisy 3 zemí.
Přišel prostě den, kdy to dál už nešlo. Šéf to vzal dobře, z profesního hlediska se mě měl snažil udržet, ale z lidského to chápe. Divil se, že jsem to vydržel tak dlouho. Sám má páteř už zoperovanou, infarkt i další kolaps kdy na pracovišti přestal slyšet si už zažil.
Kdysi jsem se divil, proč má ta firma v každém patře vedle výtahu defibrilátor.

TMA: sorry, ale reseni "bez se vylejt do hospody, dokud se z tebe nestane zahorklej clovek nadavajici na celej svet bez spetky sebereflexe" je tak leda cesta k alkoholismu a rozhodne ne prevence burnoutu

KOC256: ja vidim vyhoreni jako proces kdy nemuzes proste dal vyrobi se ti v hlave system deadlocku. To ze zacnes mit k praci odpor je takova prvni vlastovka kterou muzes prejet idealismem, workoholismem, laskou k oboru a tak.
Psychicke obtize nastavaji uz jen proto ze si udelas sadu blbych naroku a dlouho zijes bez radosti z vykonaneho. Je idealni si pak dat pul rok volno.

CERMI_FOX: vidíš to mimo kontext, mnoho lidí kolem mě třeba hypo ani nemá, řeším mezinárodní teamy, které jsou na projektech

Pokud vím, tak zmíněný kolega začal pracovat pro neziskovku v rámci EU, pro mě osobně je úspěch, že se někde neobesil a on má teď práci a dal si žije život a netrpí.

Pořád si nemyslím, že vyhoření je něco, co by mělo znamenat 'do práce se mi nechce, jelikož XY' to akorát znamená, že tě serou kolegové, procesy nebo prostředí.
Stále to řeším jako reálný psychologický problém s možnými fatalnimi následky a 'naštěstí' jsem něco takového řešil jen jednou.