Kultura Kriplů
Zavřete oči a soustřeďte se. Zkontrolujte hlaveň vaší brokovnice, v rychlosti poberte něco střeliva a k opasku pevně připněte svůj nůž. Připravte se na nejkrvavější bitvu roku ... Střelíte teroristu jednou do hlavy a je tuhej, píše se v časopise počítačových her Level, který sám sebe nazývá prestižní.
Ne, teď tu nebudu tepat přivlastňovací zájmena, která vypadají, jako by český chudák autor překládal svůj text z angličtiny. Jde mi o žánry. A o kulturu kriplů. Herní časopisy jako GameStar nebo Score obsahují oddíly jako Story, Novinky, Preview, Hra měsíce, Reportáž a Recenze. Těžko však najít, čím se tyhle útvary od sebe liší. Preview je téměř totožný s oddílem Novinky nebo Recenze, Story se podobá Reportáži, Reportáž není reportáž, ale interview, úvaha není úvaha, ale slovní průjem. Pardon, není to úplně tak. Časopis s prozaickým názvem Počítač pro každého se drží víc při zemi a lze se přece jen spolehnout, že to, co se tu píše, je fakt.
Úhrnem dvacet třicet autorů Levelu, Score a GameStaru, kteří píší všichni stejně, univerzálním jazykem prodchnutým slovy jako krapet, super a skvělý, v němž se plk mísí s informací a hovorová čeština s angločeským ptydepe. Hodně zájmena "já", zato žádný individualismus. Autoři se stylizují do role rozverných všudybudů, kteří všechno znají, všude byli a se všemi si tykají. Nejzajímavější je sledovat recenze. V recenzi by mělo jít o pochopení a zhodnocení smyslu. Recenze by se měla upínat k estetickému ideálu. Kde však najít estetický ideál v přívalu odulých pysků Elexis Sinclairové, svalovců s lebkami na bederních pásech a rozšklebených mutantů? Odpovím rovnou: nikde. A tak se herní recenze stávají jen výčtem technických vyfikundací. Jako by kritik v recenzi amerického akčního filmu oceňoval, že hrdina rozstřílel sto nepřátel, až jim lezla střeva. Ale nepovšiml si, jaký smysl má hrdina a jeho kulomet v celku díla. Recenze se v rukou autorů jako Tomáš Varoščák (GameStar) nebo Václav Vlček (Level) stává jen návodem k použití ("těžký zásah z laseru srazí nepřátelského Mecha na zem a vy ho pak můžete dodělat z rotočáků"). Autoři oslovují jakýsi nerozlišený, poloimbecilní, poloinfantilní dav, přestože sami pranýřují všechno debilní, puberťácké a trapné. A právě proto, že se utápějí v detailu, vlezdozadkisticky velebí americké akční zboží pro detailní grafiku a nevímcoještě. Nad českými hrami se tváří povzneseně. Geniálnímu Varoščákovi připadá humor v slovenské hře Ve stínu havrana trapný, příběh v českém Poldovi je prý slabší. Znám ty hry. Na rozdíl od těch druhých nejsou úplně blbé. Jsou jemnější, klidnější a ironičtější. Proč by se měly opičit?
V herních časopisech chybí alfa a omega každé recenze: hodnota, k níž se přirovnává. K čemu je dílo samo? Je smyslem destrukce? Ničení? Epochální válka všech se všemi? Drcení kostí a vypalování domů? A jestli je to tak, k čemu je ten-hle virtuální příšerný svět? K podpoře masovosti a velkého byznysu? A protože je to tak, jak je, je výsledkem recenzí-nerecenzí přitakání kultuře kriplů, vyrábějící nové kriply. Masa zboží převálcovala autory. Je to něco podobného, jako kdyby filmový kritik chválil kdejaký blbý film jen proto, že se podobných kasaštyků natočí pár set za rok. Já mám rád ty, co se odváží jít proti proudu.
Radovan Holub
Reflex 33/1999