Jdu z pošty, svítí sluníčko, tak si na chvilku sednu na lavičku a pochvaluju si, jak je pěkně. Pak koukám, kdo se to pomalým krokem blíží - bosá pani v takovym háčkovaným body nebo v plavkách s háčkovaným batůžkem. Jinak na sobě nic. Nezírala sem sama. (Pani to neregistrovala. Je myslím nevidomá.) Po pár metrech se u ní zastavili měšťáci, jestli je všechno v pořádku. Asi se znaj. Ještě jí doporučili, ať se moc netoulá, že to přece jen fouká.
Vlastně se mi líbilo, že občas umíme projevit takovej hezkej přístup k jinakosti.
Pak sem si narazila čepici víc přes uši, natáhla rukavice a vyrazila k domovu.
Jak by řek Varel Frištenský: "Von zas takovej hic nejni."