Dobrá báseň je přesnější než exaktnost.

Vezměte si třeba, když o ženě básník prohlásí:

„oči tvé jsou holubice pod závojem,

vlasy tvé jsou jako stáda koz,

které se hrnou z hory Gileádu.

Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty.

Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem.“ (Píseň písní)

Takže, fact-check: oči žádné ženy nejsou podobné „holubici pod závojem“ ani zdaleka. Nedovedu si představit vlasy „jako stáda koz“ a žádné rty nejsou jako „karmínová šňůrka“, protože jen tak namátkou rty na rozdíl od šňůrky nejdou třeba svázat. A člověk by mohl pokračovat.

Nicméně tato šňůrka nesmyslů dává větší smysl, než kdyby dotyčné dotyčný řekl, že je z 92 procent krásná, že viděl jen osm procent krásnějších žen. Nebo dokonce, že i ty nejkrásnější ženy světa jsou jen o pouhých osm procentních bodů krásnější než dotyčná. To je přece úctyhodný výsledek na místní poměry z globálního hlediska. A přesto takováto vědecky přesná a kvalitní informace/poklona/uznání/lichotka moc lichotivě působit nebude.

Takže na ono slavné Wittgensteinovo „o čem nemůžeme exaktně mluvit, musíme mlčet“ lze pohříchu snadno namítnout, že i o věcech, o kterých můžeme mluvit exaktně, raději mluvíme nejen neexaktně, ale dokonce lživě.

Ta krásná lež básníků! My lidé jsme zkrátka prazvláštní stvoření.