Pes, co se v noci v bouřce vylámal z kenely, se našel; když jsem ráno volala místní MP, dali mi číslo na hlídku, která pro něj právě jela, takže jsme si mohli dát sraz u silnice. Popadla jsem děti a vyběhla ještě v pyžamu. Policajti byli skvělí a usměvaví („Občanku asi nemáte, co?“ a „Nic neproved, sežral jim tam zbytky a šel spát.“) a pamatovali si, že před dvěma lety jsme měli na pastvině ohrádku pro batole, a koukali, jak vyrostlo. Ptali se jí, jak se jí tu líbí, a když zjistili, že nejvíc ze všeho se těší do Mirákula, zařídili nám volný vstup, a sice jsme se tam zvládli dostat jen na tři hodiny, ale tentokrát jsem si to užila i já, vlezla jsem v šatech pod vodopád, dívala jsem se, jak moje dítě šplhá drátěným tunelem pět metrů nad zemí, aby se dostalo k veliké skluzavce, měli jsme kuličkovou zmrzlinu a vafle na špejli a pizzu a naučili jsme se rozeznat vosu obecnou od vosy útočné a všechny tři děti měly takovou radost a já jsem měla radost a cestou domů jsme sbírali třezalku a řepík a řebříček, prostřední sám skvěle zvládl krizovou situaci u ovcí a ta hrdost z něj úplně sálala, pak jsme telefonovali Axovi a vyprávěli mu, jaký jsme měli den, a když potom nejmenší usnula, zjistila jsem, že děti neznají Červeného trpaslíka, tak jsme se podívali na první dva díly a oni brečeli smíchy a pak jsme s prostředním šli venčit psy a povídali jsme si o tom, jestli je vesmír dost nekonečný. Jsem šťastná.
I přesto, že mi v noci po hodině křižování tankodromu a hledání psa zůstalo auto viset zadním kolem v díře. Nejstarší už se nemůže dočkat, až si zítra sedne za volant a my ostatní budeme tlačit. Dneska byl dobrý den.