Byl jsem se dnes ráno proklusnout do lesa asi 4 km za své rodné městečko, když už jsem tam měl o víkendu nějaké vyřizování. Stará rozbitá lesácká asfaltka, na ní uježděný sníh, vybíral jsem stopu chvilku napravo, chvilku nalevo a chvilku prostředkem, podle toho, kde to míň klouzalo, a funěl si do táhlého stoupání pod zalesněný hřeben. Ještě přes pole, než se cesta zanoří mezi stromy, jsem asi půl kilometru před sebou na té cestě zahlédl někoho v červené bundě, jak si stejným směrem rázuje od města na vycházku - nijak jsem nad tím nepřemýšlel, jenom mě vždycky lehce zahřeje, když vidím někoho, kdo se snaží takhle cíleně hýbat. O kilometr dál jsem si uvědomil, že jsem tu červenou bundu pořád nedoběhl a že teda musí docela valit. Dohnal jsem ji až o dost dál v zatáčce v lese - nordic walking hole, blonďatý ohon a frčela si v ideální stopě, kde to nebylo uježděné tolik. Galantně jsem se na předbíhací manévr přesunul na druhou stranu cesty, protože si umím představit, jak se asi cítí žena, kterou na opuštěném místě v lese zezadu doběhne neznámý chlap a zafouká jí na krk. Dal jsem o sobě vědět jednoduchým "dobrý den" a ukázal jí záda. Oběhl jsem si okruh kolem lesní školky a pak naběhl na stejnou cestu o kus výš ve směru zpátky do města - ta paní po té cestě mezitím k tomu místu došla a míjeli jsme se tak v protisměru. Byla mi povědomá, ale nemohl jsem si ji zařadit, jenom mi blekslo hlavou, že vypadá sakra dobře. Usmál jsem se na ni a mazal dál.
"Finsone, jsi to ty?" zastavila se. Skouzl jsem se po sněhu při brzdném manévru a vrátil se těch pár kroků k ní. Ty jasně modré oči a krásný úsměv...
Spolužačka z gymplu, strávili jsme spolu ve třídě osm let. Před 27 lety :-) Chvilku jsme pokecali a pak se rozloučili s tím, že ona mě nechce zdržovat od tréninku a já jí na oplátku řekl, že ať taky radši šlape, aby nevychladla, a oba jsme věděli, že si v ten okamžik navzájem přejeme fakt to nejlepší, co bylo potřeba, aby se nám tohle vyvětrání vydařilo. Zpátky je to z mírného kopce a musel jsem se pořád hlídat, abych v té povznesené náladě nepřepálil tempo.
P.S. pro modré, co četli moje nedávné zjištění: Tuhle spolužačku jsem poznal až na víceletém gymplu po odchodu ze základky těsně po revoluci. Úplně jiný prostředí a úplně jiní lidi, pro mě obrovská zprdeleklika - kdybych zůstal na té základce až do osmé třídy, jsem si jistý, že by ze mě vyrostlo něco ještě mnohem horšího, než co se ze mě stalo takhle.