Myslim, ze tohle uz bude asi poslední z aktualni sbírky.
Cca pred rokem jsem mela tendence učit se řemeslu (proste makat rukama), tak jsem si domluvila brigadu v květinářství. Takove rodinne, kde byli ochotni mě vse naučit, že pry je to lepsi, než kdyz jim tam chodí holky, ktere se uz naucily prasit kytky v řetězcích.
Na podzim, po poslední dvanactce v týdnu, jsem se rozhodla jít na rande a klukem. Uz od msg bylo znat, ze je upovidany. Domluvili jsme se, ze se sejdeme na Újezdu a skočíme do jedne hospody nedaleko. Lokal prazdny, takze jsme si mohli opravdu vybirat, kam si sedneme. Necham ho vybrat stul - vybral stůl u dveří, což bych i nejak pominula, ale rovnou si první hrcnul a ja byla nucena si tak sednout naproti nemu, úplně ke dveřím (první velké mínus). Takže nejen, ze na me silne táhlo, také jsem sebou cukla pokazde, když nekdo vzal za kliku.
No nic... na to pivo to prece přežiju.
Pokračovalo to tim, ze mi zacal vyprávět cely svůj život. Děsně nadšeně, tak nadšeně, že jediné co jsem k tomu stihla říct, bylo "hm" nebo "aha". Opravdu jsem se snazila na nejakou cast zeptat, rozvinout, ale proste jsem neměla šanci. Jak kdyby mel naucenou básničku a nikdo mu to nesměl přerušit.
Takže jsem tam unavena, promrzla sedela na pruvanu, usrkavala studený pivo, poslouchala opravdu nezajímavý zivotopis a u toho kyvala.
Když me pak doprovázel na tramvaj, tak mi vypravel jak rad foti, ale netradiční veci. Jako lidi účastnící se stavek nebo, ze ma nadšení pro novou budovu národního divadla či muzea, že pry je to mnohem hezčí, nez původní budovy... No a to už byla nejposlednejsi z posledních kapek...
Třeba by nebyl pro nekoho, tak hrozny, jen jsme si treba nesesli, ale za me porušil všechno, co se na rande porušit dá... Nekdy je az děsivé, jak si člověk může rozumět prea zpravy a v realitě je to úplně jinak.