Děkuji za to, jak mne jeho chlapci skvěle berou. Dokonce tak, že se ptají na to, kdy se konečně nastěhuji.
Děkuji té, která mi nejdřív slibovala pracovní Vánoce, ale pak nějakým kouzlem zařídila dva týdny volna.
Děkuji, že mi dal pocítit, že i u něj jsem doma. O tolik věcí se postaral. Přišla jsem k němu a stromek krásně ozdoben, stůl prostřen a já byla náramně opečovávána po celý týden tam.
Tu dovolenou jsem vážně potřebovala a vyšla úplně náramně.

vděku, dík za všechny slepé uličky, které mě dovedlyi do této fáze života a těším se na zkoumání dalších
cítím vděčnost, že jsem to dokázal rozklíčovat a zase TO najít... big fish.
vděku, děkuji za mé knihovníky, kteří mě tím provázejí a pomáhají mi po cestě
vděk i směrem k M, tak smutná skutečnost, fakt, a mě vlastně tolik dala, jsi tu stále s námi a budeš...a vojta to zmákne taky....víš to...vím to...dělá pro to, pro ni, co může, drží ji za ruku...

Cítím ohromný vděk za všechnu tu péči , něhu a lásku . Jsem šťastná , že dítě čekáme spolu . A jak začínám cítit všechny ty pohyby v břiše , začíná mi docházet , ze je to skutečný ❤️ po asi milionu let jsem vážně zamilovaná do toho všeho … díky životě , vážím si toho 🙌🏻

Včera jsem při pročítání tohoto auditka nahoru vyslala mimo jiné přání, aby se našel můj ztracený pásek k hodinkám. Dneska jsem ho našla po dvou měsících. Díky, děkuji, díky!

Děkuji, děkuji, děkuji. Klukovi jsem loni z bazaru koupila lepší aktovku, než měl původně. Jenže k ní jsem už nesehnala ladící doplňky, kromě pouzdra a batohu. Letos se mi podařily sehnat další, větší pouzdra, peněženka. Musela jsem pro to letět do Holandska. A teď jsem na Vinted koupila lahev. Nesehnatelnou. Novou. Ještě krabičku na svačinu bychom užili :) kluk bude šťastný :) třeba to stihne přijít pod stromeček.

Je to tak dva dny, co jsem napsala na fejs znechucenej příspěvek o svoji práci. Pak jsem ho po sobě před odesláním četla a najednou si začala připadat jako strašnej kverulant. Vždyť to tak strašný není a proč pořád nadávat. Tak jsem to nakonec vůbec neodeslala.

A dneska přišla ZPRÁVA. Velká, zásadní, pozitivní zpráva, ve kterou jsem už nedoufala.

Jsem vděčná. Za tu zprávu, samozřejmě. Ale i za to, že se teď nemusím cítit jako věčně nespokojenej blbec, kterýmu nic není dost dobrý.

Svým způsobem jsem vděčná za všechny rány, naučí člověka soucitu a otevřou mu srdce i oči

NEI: Já mám poměrně dobrou představu, o čem mluvíš, a rozhodně je to velká věc. Alespoň mně se to rozhodně nedaří běžně. Nicméně bych se sám sebe neodvážil definovat jako "normální".

Deník vděčnosti sice nevedu, ale každý večer tak nějak automaticky skládám prožitý den do celistveho obrazu. Pomáhá mi to třídit myšlenky a stavět zivot na pevném základu jednotlivých maličkosti. Kdybych si neprošla peklem, nikdy bych neviděla to, co nyní. A aktuálně cítím vděk za těch pár minut navíc v posteli, s kávou a v tichu. Z dlouhodobé perspektivy pak vidím téměř rok bez velkých pádů, což měě neskutečně posiluje a naplňuje vděčnosti za obyčejný život.

ARGANNAH: To už pak holt asi záleží na tom, kdo má vnitřní monolog a k jakýmu druhu myšlení ho používá. Takže máš asi minimálně částečně pravdu.

SALVATOR: Imho ale ve skutečnosti je. Asi jsme všichni zažili situaci, že je nám blbě, hlas zodpovědnosti říká "ale ještě musíš udělat tohle, udělat támhleto, jít do práce, uklidit, dohnat resty." A pak se do toho vloží jinej hlas, kterej řekne "je ti blbě, jdi si do prdele lehnout, nebo ti bude zejtra ještě hůř a nestihneš už vůbec nic. Šup šup do tepla, čajíček a buď na sebe projednou taky hodnej." Imho ve skutečnosti poměrně běžná situace a divila bych se, kdybys ji nikdy nezažil.

NEI: Buď v pohodě, vedeš si dobře:)
Tohle uklidnění sama sebe může vypadat různé, může být popsáno i jinými slovy, ale funguje to.
Hodně lidí se na sobě snaží pracovat, má nějakou sebereflexi a přemýšlí o svým chováním a tom, co je v hloubi duše trápí nejvíc. Jen existujou lidí, který se s žádnou metodou psychoterapie a s tím spojeného určitého slovníku nikdy nesetkali.
Je vidět, že jsi udělala pokrok a máš radost, že se cítíš líp. To je super.

NEI: Já si myslím, že se můžu v rámci norem považovat za celkem normálního a přiznám se ti, že ani nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš.

Včera mi bylo zle. Je asi celkem jedno z čeho, zkrátka mi nebylo vůbec dobře. Mód zraněné dítě.
Konečně jsem dokázala sama k sobě přijít a imaginativně se obejmout a uklidnit z módu zdravého a laskavého rodiče.

Nevím zda je to u normálních lidí bez porouchané osobnosti úplně běžná věc, ale sama u sebe to považuji za revoluční okamžik.

Sama se sebou jsem vytvořila na ten krátký okamžik krásnou, zdravou a silnou rodinu. Pak jsem teda začala vzápětí plašit jestli nejdu zase do mánie, když cítím takovou sílu a svobodu, ale nejdu, takže dobrý.

Jsem vesmíru vděčná za tuhle kamarádku. I když se vidíme tak čtyřikrát v roce.

že při aktuální atace schízi nemám černé myšlenky