ACKO: Mojí mamce bylo 20 když mě porodila a většinu svého dětství jsem si přála být adoptována vyspělými rodičemi, kteří by mě milovali.

Moje zkušenost k tématu je vlastně ješte docela čerstvá. Nakonec jsem se po hodně dlouhé a náročné úvaze rozhodla nemít vlastní děti relativně nedávno.
Ne proto, že by to nešlo z nějakých objektivních příčin, možná ani ne tolik pro vlastní pohodlí. Jen pro své vlastní chyby.
Měla jsem dlouholetý vztah s extrémně nevhodným partnerem (velmi diplomaticky řečeno). V průběhu let se měnila dynamika ve smyslu on děti chtěl ale později, on nechtěl a já chtěla a když už chtěl i on byli jsme uprostřed rozchodu a snažil se mě tím udržet. Asi jsem někde podvědomě věděla, že to není správný partner pro založení rodiny, rozchod byl velmi krušný a jsem zpětně vlastně ráda, že jsme děti neměli, protože takhle zmizel z mého života a nemusím s ním už nikdy komunikovat. Možná se to zdá být takhle řečeno povrchní, ale ten vztah byl dost problematický a nechci zabíhat do detailů, které sem úplně nepatří.
Když jsme se rozešli bylo mi 38, všichni mě tlačili, že jestli chci děti tak musím hned, pořád se mě ptali jak jsem na tom a i lidi které sotva znám. Tlak okolí byl nesnesitelný, paralyzující, odsuzující, neustále vyvolával pocit viny, potkávat maminky v mém věku bylo bolestné, nechtěla jsem se pořád obhajovat nebo někomu něco vysvětlovat.
Našla jsem si nového partnera, který má dvě odrostlejší děti a stala jsem se tak trochu náhradní mámou jim. Partner je starší než já a byl i pro abychom měli ještě dítě spolu, ale když, tak hned, protože nechce být tátou, který pak na svoje dospívající dítě už nebude mít žádnou energii, tak jak to tu někteří už zmínili. Pochopila jsem, že ne/mít dítě je moje volba, do které okolí nic není a mít děti není povinnost. Po pár konfrontacích i tlak okolí povolil. A taky jsem pochopila, že nepotřebuju mít vlastní děti na to, abych mohla být rodič, když tady jsou děti, kterým můžu hodně dát (a ony to přijímají), byť nejsou už malé. Vztahy s dětmi partnera fungují a to i s absolutním respektem, že nejsem jejich maminka a že tu mají jen jednu.
Ano, může se stát, že až vylétnou z hnízda, tak jednou zůstanu sama a že o mě třeba v dospělosti nebudou stát. Počítám i s touhle variantou. Mám kolem ale dost případů, kdy se tohle stalo i s vlastními dětmi. Takže ani tohle nebyl argument proč ano.

Já si přihřeju zase svoje téma, za mě jsou děti starších rodičů chudáci, jestli jsem si něco celé dětství přála, bylo to to, jak by bylo skvělý, kdyby moji rodiče byli o 10 let mladší.

No, možná ještě jeden pohled. Mí rodiče mě měli v pozdním věku. Mámě bylo tuším 38 a tátovi 43 nebo tak. Odnesl jsem to asi nejspíš jen lehkým ADHD. x) Ale co je horší, táta na mě neměl skoro vůbec čas. S bratry, kteří jsou o dost starší (minimálně o 10 let) strávil hodně času. Cestovali po horách apod. Když já se dostal do věku kdy by to bylo možné, táta na to už prostě neměl energii. Vychovávala mě tedy máma. Jezdili jsme na dovči k moři, což bylo fajn. Ale nikdo mě nenaučil být chlapem. Takže sem se to potom postupně učil sám když mi bylo víc jak 30 a mě došlo že se sebou musím něco udělat. A to mám štěstí, že tátovi slouží zdraví i teď kdy mu táhne na 90. Proto říkám, že být otcem po 50tce je sobecké v tom ohledu, že jakmile prcek dospěje do puberty a potřebuje v tátovi oporu a kamaráda, má doma důchodce který je rád, že zvládá obstarat rodinu a jen pindá jak to bylo za jeho mládí všechno lepší. x) Nedejbože pokud se mu začne sypat zdraví a z dítěte je najednou předčasně dospělý co se musí starat o rodinu. Možná alespoň zvážit své dlouhodobé zdraví a ochotu investovat do své kondice. Jde to, ale kolik chlapů to po 60tce dělá. Mnozí chodí po operacích a cpou se prášky. Taková je realita života mnohých po 60tce.

NEI: Na terapii jsme chodili. On ten vztah není úplně špatný. Spíš není tak blízký jako by mohl být a to žádná terapie moc nenapraví. To je prostě fakt, když žiješ s někým koho máš sice ráda, ale není tam ta správná emoční dynamika.

XCHAOS: muž se možná může stávat zbytečný, ale otec nikoliv.

LIMETA: moje máma mě měla v 37 a moje kamarádka teď otěhotněla v 42, takže nic ještě nemusí být ztraceno :)

Trochu mi zarazila teorie, že jen sobecký chlap by si udělal dítě po 50ce: mě přijde, že mladší rodiče na děti naopak nemaj čas, pořád řešej nějaký existenční, karierní nebo profesionální záležitosti. Dětem se věnují prarodiče a tak. Záleží podle mě na spoustě nuancí. Zdravotní stav, ekonomická situace a tak... ale zase včas umřít do jisté míry dá dětem svobodu (?). Každopádně co tak sleduju min. některé lidi kolem, tak mít děti je systém jejich odkládání k prarodičům, do družin, do kroužků, do Skauta... asi jak kdo, no.

Je fakt, že je mi 52 a narazil jsem v životě na ženy, které buď nechtěly se mnou, nebo nechtěly/nemohly vůbec, nebo byly staré, a protože se od jistého věku z toho stane při seznamování asi stále důležitější kritérium, tak jsem nakonec bez partnerky. Každopádně pozoruju tolik žen-samoživitelek, že mi přijde, že muž se v dnešní rodině stejně asi stává zbytečný...

LWEEK: No vidíš, mě je 54 a teprve teď mě opouští "dětství" a přemýšlím, komu odkážu majetek :D (ale "sobecký idiot by si udělal děti po 50tce" je jen výmluva jak si odůvodnit, proč je pro mě pohodlí víc jak potomek, dnes to není tak, že by novorozenec s šedesátiletým otcem byl v 15-ti sirotek, ale dokonce i tak má šanci, že mu otec utáhne ještě celá vysokoškolská studia)
(sorry dámy, už budu mlčet, nerad bych aby se to tu zvrhlo v chlapské žvásty, nechť je auditko jen vaše)

NEI: No, pojistili jsme se, ale bavili jsme se o tom a nejsme si oba jistý, jestli to vůbec chceme. Fakt jsme hodně vytížený, navíc jednoho zlobila sem tam máme, jsem jeho regulérně druhá máma. Ale ano, není to pokrevní a to je to, nad čím furt spekuluju, aby mě to jednou nemrzelo... Partner zase zmiňuje, že by dítko nás dvou bylo boží .) Ale kdo ví, vzhledem k věku by to mohlo dopadnout taky úplně jinak, viz post od LWEEKa ;/ Na druhou stranu, když by to náhodou přišlo přirozenou cestou někdy v dohledné době, tak do toho půjdeme naplno! Říkám si, ostatně jako všechno v mým životě, asi i to, jak to teď je, má nějaký důvod, tak to tak nechávám a doufám, že se to nějak vyřeší postupem času samo tak, jak to má být... Rozhodně nechci něco jakkoliv hrotit jen kvůli věku nebo konvencím, nějak to zkrátka dopadne. Ale chtěla jsem znát názor a osudy vás ostatních, protože vždycky sice může být líp, ale i hůř a fakt je ten, že je doba jaká je, jak zas zmínila VELADA... Mateřský pud jsem pocítila jen jednou v životě, naštěstí, protože to bylo krátké období pár týdnů/měsíců max, kdy jsem viděla kočárek a rozbrečela jsem se :D Trochu se děsím toho, abych nebyla pak jak kdyby moc sama a nesnesitelná, nebo nežila nakonec nějak nenaplněně, nevím... Paradoxně, po všemožných zkušenostech, mi vůbec nepřijde, že je mi kolik mi je, ani na to nevypadám, furt ukazuju OP v Lidlu nebo Albertu btw :p Tak možná to má nějaký impakt i na tohle, těžko říct...

NEI: Ja to mam v okoli, v Herodesiu jsem to vypravela. Normalni dite prinasi rodicum vic radosti nez ty jine deti. S nima je to boj s kdyz se to jo nepovede, tak to tu rodinu (matku, pokud je na to sama) regulerne izoluje. Ono se vypravi o inkluzi a jak se to musi, ale pokud je to jine dite agresivni, kdyz neni po jeho, tak se mu proste ostatni budou, v zajmu bezpecnosti, vyhybat.
My mame volbu, matka, otec a sourozenci ji nemaji.

Omlouvám se, že vám tu do toho vpadnu s mužským pohledem. Totiž, tohle téma řeší i muži, nejen ženy. A i když teoreticky nemáme tak přísné biologické hodiny jako ženy, tak i my muži máme limity. Jednak se ukazuje, že s věhem mužské sperma degraduje a objevují se poruchy. A navíc jen sobecký idiot by si udělal děti po 50tce.

Mě je lehce přes 40. S manželkou jsme si před pěti lety pořídili jedno dítě. Okej, asi mám splněno? Nj, jenže ani jeden z nás jsme nevěděli, že manželce v rodině koluje vysokofunkční autismus. Celkem rychle po narození jsem poznali, že je syn poněkud jiný. Není retardovaný. Naopak je v některých ohledem dost chytrý. Ale nemá sociální cítění na úrovni jaká je normální a jeho vnímání světa je prostě jiné. Třeba už od tří let byl schopný svým rodičům nadávat a vyhrožovat když mu něco není po vůli. Jeho představa o hře je, že otročí lidi kolem sebe aby dělali co on chce a on se jen kouká atd... Long story short, vztah který s ním mám je komplikovaný. Není zdaleka tak přátelský a uspokojivý jako mají se svými dětmi mnozí rodiče. Jak jsem si maloval že mu budu vyprávět a číst si s ním apod... nic z toho asi neklapne. Někde uvnitř bych rád ještě druhé dítě. Ideálně samozřejmě pokud možno normální. To by mi ale partnerka nedovedla zaručit a navíc ona sama po strastích, které se synem máme, žádné další nechce. A já v sobě řeším dilema jestli se vzdát téhle naděje. Ono už to co tu také píšete ... najít si vhodného partnera, tedy u mě partnerku, není vůbec lehké. Kdybych do toho šel, tak to bude na několik let hledání a tedy bych plodil skoro v 50ti ... prakticky řečeno, měl bych se toho vzdát. Ale je to dilema a mrzení.

Ahoj, dívky a ženy. Mně to nějak proteklo mezi prsty s mým klasickým smýšlením, že na vše je dost času a že jsem sama ještě duší nedospělá. S partnery to taky nikdy nebyla láska taková, že by stálo za to založit s nimi rodinu. Kdybych alespoň budovala kariéru, nebo si užívala života. Teď toho trochu lituji. Po rodině jsem v posledních letech toužila, ale nevhodně jsem si nacházela rozvedené otce od dětí, že mi to tu rodinu trochu nahradí. Jenže takoví pánové už po dalších malých dětech ve velké většině netouží, a v těch hezkých počátcích vztahu to člověk nechce moc lámat přes koleno, když to zatím hezky fungovalo. Jenže to doléhá a je to docela tíha na hrudi. Je mi 35. A sic smutná, už si i s nevyspělou duší na tohle přijdu poněkud stará.

NEI: Jak říkám, dlouho jsem tohle téma nepromýšlela, nediskutovala, takže nemám teď v hlavě nějakej čerstvej seznam. Pokusim se to nějak shrnout, ale myslim, že pokud tu budem diskutovat nějak déle, tak se budou další důvody a stanoviska vynořovat.

Asi nějak chronologicky, nejdřív to byl takovej ten důvod "teď se to nehodí", protože sice jsem měla krásnej partnerskej vztah, ale žádný prachy, bydlení a studovala jsem vejšku. Tak to logicky většinou člověk vyhodnotí jako nevhodný, pokud se to těhotenství nestane omylem, nebo pokud ti neulítnou hormony ze řetězu. Což v tomhle já jsem byla už řekněme ve dvaceti, logicky uvažující žena.

Pak jsem, kupodivu konstantně od puberty, dycky tvrdila, že si nebudu nikoho brát a mít s ním děti, dokud spolu nebudeme tak zhruba pět let. Mě prostě dycky přišlo uplně crazy a nezodpovědný počít dítě po ročním vztahu, kdy ještě všechny ty hormony lásky a vzrušení překrejou různý nekompatibility, životní plány, zásady, prostě "realitu". Takže po skončení dlouhodobýho vztahu jsem po půlroce nebo roce vztahu novýho, ačkoliv takový ta hormonální záchvaty "já chci miminko" párkrát přišly, dycky "přišla k rozumu" a rozhodla se počkat, jaxe to vyvine.

Potom se to zas nehodilo z jiných důvodů. A to už tu bylo taky zmíněno. Cestování. Já jsem do skoro třiceti studovala na vejšce a bydlela ve spolubydlení ve velkým městě. A pak jsem pocítila potřebu se dát on the road, pořídila obytný auto a brázdim Evropu. A už někdy kolem pětadvaceti jsem si říkala, že dítě do třiceti, nebo vubec. Kvuli zdraví (mojemu i toho potenciálního dítěte), kvuli věku. Mno a ve třiceti jsem se dala na cestu.

A během cest mi pak došlo, že po tom dítěti ani vlastně moc netoužim. Že moje nějaký životní naplnění, úděl, úkol, cesta... nejsou hnízdění, početí, výchova. A čím víc jsem poznávala lidí a míst a jak se v Evropě přehnala ta migrační krize, tak mi to v kombinaci s mým poligologicko-antropologickým vzděláním ukázalo, že víc dětí na týhle planetě netřeba. Dnes to shrnuju do takobýho vcelku okřídlenýho aktivistickýho sloganu, že klidně nějaký dítě budu vychovávat, ale až ve chvíli, kdy všechny děti světa budou mít co jíst, kde spát a mít se dobře.

Později ve mě, kolem pětatřiceti, začaly rezonovat i environmentální otázky. Že to dítě je jen další konzument zdrojů a producent odpadu. Já vim, kdejaká máma mi odvětí "jak můžu bejt takhle necitlivá".. Ale vem to tak, že jakmile už tu primární touhu po dítěti nemáš, tak argument ekologií je jen dalším střípkem do skládačky co dává smysl. To už je jen další logickej důvod, protože tam není ta bezbřehá pudová touha.

Mno a co přoroda nechtěla, po pětatřicítce jsem potkala chlápka, vcelku se usadila a začaly se mi zhoršovat moje menstruační bolesti. Jakože cože? Proč? Odpověď je paradoxní, ale jednoduchá. Já jsem na cestách žila dost střídmě a zdravě. Ovoce-zelenina, vitamíny-minerály, hodně času venku a práce v zemědělství a tak. Mno a s milým amantem jsem se usadila v jeho baráku, začaly filmový večery na gauči, pizza, tučný plísňový sejry, flaška vína.. A po dlouhym procesu hledání co mi je, mi byla diagnostikovaná endometrióza, která se velmi zhoršuje tady tím prasáckým stravováním a alkoholem. Takže teď se zas krotim, žeru zeleninu, praktikuju jogu a chodim víc ven.

Takže tadá.. Důlvod navíc je ta endometrióza, která "s určitou vysokou pravděpodobností" způsobuje neplodnost. A to už pro mě někdy ve třiceti sedmi byla stopka uplná. I kdybych na mimčo jen na vteřinu pomyslela,. Protože jsem se vůůůbec nechtěla dostat do situace, kdy si to začnu přát a nepůjde to ze zdravotních důvodů, já budu obcházet doktory, IVF, hormony, stresy, touhy, zklamaný naděje.. Non, merci!

Z mýho pohledu všechno v pořádku. Pokud se touhy po dětech objevily, byly chvilkový, prostě hromonální disbalanc po dobu několika týdnů či měsíců. Většina mýho života se prostě vyvíjela tak, že to nevedlo k početí a já jsem s tím v pořádku. Má to tak být.


Bez ohledu na to, jestli s k mateřství rozhodneme nebo ne, není naší povinností komukoliv cokoliv vysvětlovat. Povinností je udělat vědomou volbu. A to i ve chvíli, kdy se stane nehoda. I fakt, že se rozhodnem počatý dítě odmítnou je validní volba. I fakt, že se rozhodnem ho donosit když nám je osmnáct nebo přes čtyřicet. Všechno je v pohodě, ale pro mě jen za podmínky, že je to vědomá svobodná volba, kterou nenásledujou výčitky. Jako je ok vzít si z životních chyb lekci, ale litovat, to je podle mě jedna z nejhorších emocí, co můžeš svýmu životu dát. Hodně pomáhá logický vysvětlení, emocionální smíření, akceptace, zpracování.

NEI: Moje hlava jako by zcela přehlédla, respektive spíše sveřepě ignorovala fakt, že toto naplnění není aktuálně a s ohledem na opotřebení + věk ani výhledově změnitelné.

Vzhledem k probíhajícím léčbám, není impakt skrze horonální výkyvy zcela vyloučitelný, zaráží mne ale to, že se teď mění i po dlouhá léta zdánlivě zpracované téma a s ním spojené emoce.

NUFINKA, VERUSHKA098, VELADA: Moc Vám děkuji za odvahu při sdílení osobních příběhů.